ECLI:CZ:US:2007:2.US.841.06
sp. zn. II. ÚS 841/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. L., zastoupeného JUDr. Josefem Škodou, advokátem se sídlem Praha 5, U Okrouhlíku 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 25 Cdo 1953/2005-92, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2005, č. j. 20 Co 537/2004-72, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2004, č. j. 12 C 186/2002-46, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 12. 2006 a i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 186/2002, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky, spočívajícím v tom, že tato banka vykonávala nedostatečnou devizovou kontrolu a tím umožnila společnosti Millenium Investments, s.r.o. (dále jen "MI"), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením §36 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Dle jeho tvrzení uzavřel se společností MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti Mondale Capital Limited (dále jen "MCL") smlouvu o obchodování s devizami, na základě níž jí svěřil částku 118.000,- USD za účelem jejího zhodnocení na devizovém trhu. Z důvodu uzavření kanceláře o tyto prostředky přišel, čímž mu vznikla škoda ve výši 4.821.598,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 12 C 186/2002-46, žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č. j. 20 Co 537/2004-72, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplněném dokazování, které se nedotklo správně zjištěného skutkového stavu ani právních závěrů soudu prvního stupně, uzavřel, že stěžovatel neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany banky a majetkovou ztrátou stěžovatele. Z toho důvodu vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud odvolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. 25 Cdo 1953/2005-92. Dospěl k závěru, že z hlediska posuzování otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem není napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, když tato otázka již byla judikaturou vyřešena.
Rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh řízení před obecnými soudy, včetně důvodů, které soudy k zamítnutí žaloby vedly. Má za to, že jako občan ČR má právo na ochranu investora na devizovém trhu ze strany správního monopolního kontrolního orgánu před trestnou činností tam působících zločinných spolčení. Pokud státní orgány zůstanou nečinné, v důsledku čehož dojde ke škodě na straně investora, jsou dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. za vzniklou škodu odpovědni. Na podporu svého názoru, že se ČNB svou nečinností (když nejméně od 25. 6. 1999 věděla o porušování devizových předpisů a o trestné činnosti ze strany majitelů společnosti MI, a přesto neprovedla devizovou kontrolu) dopustila hrubého porušení zákona, a tudíž nesprávného úředního postupu, provádí výčet všech pochybení banky včetně uvedení zákonných předpisů, které tím porušila. Dle stěžovatele soudy hodnotí trestnou činnost podvodníků z MI a MCL, kteří jsou trestně stíháni, jako občanskoprávní spor s tím, že nebyly splněny všechny formální podmínky k uzavření platného právního vztahu. Splnění těchto podmínek však považuje stěžovatel za irelevantní s ohledem na odpovědnost státního kontrolního orgánu, který se o uvedené trestné činnosti dozvěděl a záměrně nic nepodnikl. Stěžovatel přitom prokázal, že podepsal smlouvu o obchodování s MCL a že zaslal finanční prostředky na bankovní účet MI, a že v důsledku trestné činnosti zločinné organizace, která si tyto dvě firmy účelově založila, přišel o své finanční prostředky.
Dle stěžovatele soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nevypořádaly se se všemi důkazy a tvrzeními stěžovatele, následkem čehož nebyl zjištěn skutečný stav věci. Převládla u nich snaha ochránit stát před následky jeho nedbalé dozorové činnosti. Stěžovatel má za to, že je absurdní doporučovat mu, jako podvedenému, aby se domáhal vrácení ukradených finančních prostředků od zločinců. Soudu I. stupně vytýká, že jím nebyl řádně ve smyslu ust. §118a odst. 2 o.s.ř. poučen o tom, že otázku odpovědnosti žalované je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle stěžovatelova právního názoru, čímž byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Upozorňuje i na zavádějící výklad ze strany žalované i soudů, pokud tvrdí, že majitelé MI konali pouze zprostředkovatelskou činnost, neboť tato údajná činnost se skládala z činností devizovým zákonem zakázaných bez udělení licence. I odmítnutí dovolání považuje stěžovatel za nesprávné a v rozporu se svým právem na soudní ochranu. Postup, kdy dovolací soud odkázal na své dřívější rozhodnutí, které se dle stěžovatele na projednávaný případ nevztahuje, označuje za formalistický a má za to, že se tím soud vyhnul své povinnosti věc posoudit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal je nedůvodným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatel obdobně jako další stěžovatelé v ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. I. ÚS 118/05 a II. ÚS 172/06, brojí proti nesprávnému úřednímu postupu České národní banky, který spatřují v tom, že tato banka nevykonávala dostatečnou správní kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI, čímž jim měla vzniknout škoda.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatel podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z nich odlišné právní posouzení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v projednávaném případě, stejně jako v dalších shora zmiňovaných obdobných věcech, nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Jejich právní závěr, že stěžovatel neprokázal, že by byl vůči společnosti MI, k níž se váže jeho konstrukce o vzniku škody, v nějakém právním vztahu (jediný důkaz, který předložil, je tiskopis vzorové smlouvy informačního charakteru společnosti Mondale Capital Limited, která sídlí na Britských Panenských ostrovech a v obchodním rejstříku v ČR není zapsána), a tudíž, že mezi devizovou kontrolou společnosti MI a majetkovou ztrátou stěžovatele není příčinná souvislost, nevybočuje z mezí zákona a je výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů. Rovněž postup dovolacího soudu, který ve svém rozhodnutí, jímž odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, poukázal na své dřívější rozhodnutí zabývající se obdobnou problematikou, s nímž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, nelze označit za nesprávný a formalistický. Uvedená judikatura se totiž týká řešení stejné otázky, tj. povinnosti poškozeného prokázat právní vztah s konkrétní společností operující na devizovém trhu. Bez prokázání tohoto předpokladu nelze dojít k závěru, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem ČNB při provádění devizové kontroly této společnosti a újmou vzniklou stěžovateli existuje příčinná souvislost.
S ohledem na výše uvedené právní závěry by bylo nadbytečné provádět další stěžovatelem navrhované důkazy směřující k objasnění tvrzeného nesprávného úředního postupu ČNB. Takové dokazování by na učiněných závěrech nemohlo nic změnit. Pro posouzení dané věci proto není ani relevantní tvrzení stěžovatele, že banka svou nečinností umožnila osobám jednajícím za společnost MI páchat podvodnou trestnou činnost, a jeho výčet dalších údajných pochybení, jichž se měla banka v souvislosti se svou dozorovou činností dopustit. Jak přiléhavě konstatoval odvolací soud, stát není v obecné rovině garantem náhrady všech majetkových ztrát, vzniklých občanům v důsledku finančních transakcí, byť uskutečněných na základě podvodného jednání jiných subjektů. V daném případě si stěžovatel sám počínal neobezřetně, jestliže tyto finanční transakce provedl bez řádného smluvního zajištění.
Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud i námitku stěžovatele, že nebyl soudem prvního stupně řádně poučen ve smyslu §118a odst. 2 o.s.ř. Předně je nutno konstatovat, že stěžovatel, pokud se domníval, že ho soud, který hodlal věc po právní stránce posoudit jinak než dle žaloby, nedostatečně v tomto směru poučil, a učinil tak překvapivé rozhodnutí, měl tuto námitku uplatnit v odvolacím řízení, což neučinil, a odvolacímu soudu tak nebyla dána příležitost, aby se s ní vypořádal. Ústavní soud se ovšem nedomnívá, že by stěžovatel nebyl v tomto směru dostatečně poučen. Jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 14. 9. 2004, po provedeném dokazování byl konstatován pravomocný rozsudek (jímž byla pod sp. zn. 30 C 184/2002 stejným soudem zamítnuta žaloba v obdobné věci) a poté bylo účastníkům dáno poučení o tom, že mohou vylíčit rozhodné skutečnosti a označit nové důkazy. K tomu zástupce stěžovatele uvedl, že nemá v úmyslu tvrdit žádné nové skutečnosti ani nenavrhuje jiné důkazy, než ty, které označil ve svých podáních. I když tedy soud výslovně stěžovatele neupozornil na to, že hodlá věc posoudit jinak, jeho názor musel být stěžovateli (jeho právnímu zástupci) zřejmý již z toho, že byl konstatován zamítavý rozsudek, vydaný v obdobné věci, a poté byl dán účastníkům znovu prostor k vylíčení nových skutečností a důkazů. Poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.
Za dané situace, kdy v postupu obecných soudů nebylo zjištěno extrémní vybočení z mezí ústavnosti, nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ani porušení jiných ústavních práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2006
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu