ECLI:CZ:US:2007:2.US.842.06
sp. zn. II. ÚS 842/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jakimem, advokátem Advokátní kanceláře v Písku, Velké náměstí 180/2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2006 č. j. 10 Ca 120/2006-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 a čl 36 Listiny základních práv a svobod a čl.2 odst. 3 a čl.4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla, zamítnuta žaloba, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí správce daně, jimiž nebylo vyhověno žádosti o vrácení správního poplatku ve výši 60,- Kč.
V ústavní stížnosti uvádí, že současně podal kasační stížnost dle §103 písm. 1 odst. a) s.ř.s. Ústavní soud na podatelně Nejvyššího správního soudu ověřil, že o kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 2 Afs 11/2007 dosud nebylo rozhodnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Stěžovatel podal kasační stížnost souběžně s ústavní stížností podle svého tvrzení z důvodu procesní opatrnosti (v poučení krajského soudu o možnosti podat kasační stížnost postrádal informaci o konkrétním ustanovení soudního řádu správního), a tedy i s ohledem na zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání případné ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rovněž proti předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu však začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal kasační stížnost, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv je možné odstranit v rámci řízení o kasační stížnosti. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí uvedeného soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a kasačních stížností, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho kasační stížnost neuspěla, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení o ní. Podmínkou je pouze to, aby kasační stížnost byla uplatněna řádně.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitie, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele u obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj