ECLI:CZ:US:2007:2.US.856.07.1
sp. zn. II. ÚS 856/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. J., zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Pavlovická 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 1395/2006-89, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2005, č. j. 8 Co 417/2005-70, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2005, č. j. 10 C 160/2003-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že řádně a včas uplatnila spolu s dalšími žalobci svůj restituční nárok u příslušného správního orgánu a řízení u tohoto orgánu dosud nebylo ukončeno, nemohlo tedy v žádném případě dojít k promlčení nároku. Z dikce ustanovení §4a odst. 5 zákona o půdě dovozuje, že soud při určení, zda jsou žalobci oprávněnými osobami, pokračuje v řízení zahájeném před pozemkovým úřadem. Dle ní se jedná o procesní, nikoli hmotněprávní institut a analogicky nejbližší právní předpis, který je možno použít je správní řád, nikoli občanský zákoník. Navíc je nutno akceptovat, že žaloba je podána podle zákona č. 229/1991 Sb., což je zákon speciální a nelze podpůrně použít úpravu občanského zákoníku.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 10 C 160/2003, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka spolu s dalšími žalobci se návrhem ze dne 16. 7. 2003 domáhali vůči žalovanému Zemědělskému podniku Razová určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a že žalovaný je povinen vydat žalobcům nemovitosti specifikované v žalobě. Okresní soud v Bruntále tento návrh rozsudkem ze dne 18. 3. 2005, č. j. 10 C 160/2003-51, zamítl. O odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 8 Co 417/2005-70, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zásadní otázkou, kterou oba soudy řešily, byla námitka promlčení nároku žalobců jako domnělých oprávněných osob, kterou vznesl v průběhu řízení žalovaný. Tento nárok soudy shodně posoudily jako majetkový nárok a s ohledem na absenci ustanovení o jeho promlčení v zákoně o půdě vyšly z obecných ustanovení občanského zákoníku, konkrétně z §101, a dospěly k závěru, že v projednávaném případě nastaly k námitce žalovaného právní účinky promlčení, neboť žalobci, byť byli pozemkovým úřadem poučeni o přerušení řízení a odkázáni na soud dle §4a odst. 5 zákona o půdě, návrh ve stanovené lhůtě nepodali. Žalobci proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 30. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 1395/2006-90, odmítl jako nepřípustné. Neshledal, že by podle dosavadní judikatury soudů, opírající se o ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě nebyla již řešena otázka promlčení nároku na uplatnění návrhu na určení oprávněné osoby soudem. V tomto směru odkázal na publikované rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ústí nad Labem.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Okresní soud v Bruntále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Upozornil na to, že návrh zamítl proto, že došlo k promlčení nároku domáhat se určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami, nikoli z důvodu, že by snad došlo k promlčení jejich nároku na vydání nemovitostí, řádně uplatněného u pozemkového úřadu. Má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, zejména za situace, kdy sama svého práva v dostatečně dlouhé lhůtě 3 let nevyužila.
Krajský soud v Ostravě považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť soudní ochrana byla stěžovatelce poskytnuta v souladu s procesním předpisem, přičemž postupem soudu nedošlo k žádnému narušení rovného postavení účastníků řízení. Stran námitek stěžovatelky, které se týkají právního posouzení věci, odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, čímž se snaží o přezkum správnosti závěrů soudů. Nepodává však zřetelně přesvědčivý názor, v čem mělo dojít ke zkrácení jejích práv. Pokud ve svém usnesení, na něž plně odkazuje, poukázal na konstantní judikaturu odvolacích soudů, tento postup odpovídá dikci ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. K výkladové praxi odvolacích soudů se napadeným usnesením přihlásil.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovatelce zasláno k případné replice, čehož nevyužila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v uplatněném odvolání či dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však vzhledem k článku 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 3, č. 5).
Ani tvrzení o zásahu do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu dle článku 36 Listiny není způsobilé věc posunout do ústavněprávní roviny. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily. Srozumitelně přitom uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Jejich shodný právní závěr, že nárok žalobců na uplatnění návrhu na určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, je promlčen, koresponduje se soudní judikaturou týkající se dané problematiky, k níž se v souvislosti s přezkumem dovolání stěžovatelky přihlásil i Nejvyšší soud.
Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, že by tato otázka byla obecnými soudy (soudy vyšších stupňů) řešena rozdílně. Pouze vyslovuje názor, že nebyla dosud vyřešena dovolacím soudem, a proto se jí měl tento soud věcně zabývat. Ústavní soud, vycházeje z dikce ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., této námitce nemůže přisvědčit. Dle soudní judikatury má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. I dle judikatury Ústavního soudu "za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení zásadního významu právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 345, dosud nepublikovaná usnesení I. ÚS 215/05, III. ÚS 643/06). Nelze proto Nejvyššímu soudu vytýkat, že neřešil v dovolání vytyčenou právní otázku, která již byla judikaturou vyšších soudů vyřešena a jejíž výklad se v praxi obecných soudů ustálil. Rozhodující je, že se k této judikatuře v napadeném rozhodnutí přihlásil a plně ji akceptoval.
Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že žalobci řádně a včas uplatnili svůj nárok u příslušného správního orgánu a řízení u tohoto orgánu nebylo dosud ukončeno, a nemohlo tedy dojít k promlčení jejich nároku, s jejím názorem lze souhlasit a nezpochybnily jej ani obecné soudy. Dovolací soud vysvětlil s odkazem na soudní judikaturu, proč se samotný restituční nárok na vydání nemovitosti, uplatněný u pozemkového úřadu, na rozdíl od nároku na určení oprávněné osoby soudem, nepromlčuje. Stěžovatelka tak bude mít prostor případné negativní rozhodnutí pozemkového úřadu napadnout opravnými prostředky a žalobou u soudu.
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten zde náleží soudům obecným. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými ani svévole soudů při interpretaci práva, nelze dovodit porušení stěžovatelkou tvrzeného práva na soudní ochranu ani porušení jiných ústavních práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu