Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.1996, sp. zn. II. ÚS 87/95 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 66/5 SbNU 503 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.87.95

sp. zn. II. ÚS 87/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve věci návrhu stěžovatelky I. T., zastoupené advokátkou JUDr. D. T., na zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, se zrušuje. Odůvodnění: I. Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatelky I. T. proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "Krajský soud"), čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad (dále jen "Pozemkový úřad"), ze dne 19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1. Rozsudkem účastníka řízení bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem zemědělského majetku v něm uvedeného. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1". Současně stěžovatelka mimo petit svého návrhu navrhla, aby v případě, že Ústavní soud dojde k závěru, že jde o neústavní ustanovení, rovněž zrušil stejně znějící části ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona, tedy ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1". V petitu svého podání tento návrh neuvádí proto, že přímo byla ve svých právech (podle jejího názoru) dotčena pouze uplatněním ustanovení §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona. Stěžovatelka se domáhala zrušení uvedené části ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle jejího názoru jsou jím porušena ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou lidé rovni v důstojnosti a právech, když u oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a b) citovaného zákona se podle Krajského soudu u původního vlastníka nepožaduje splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu v době úmrtí, kdežto u ostatních osob uvedených v §4 odst. 2 písm. c), d) a e) to požadováno je. Úmyslem zákonodárce podle jejího názoru bylo, aby novelou citovaného zákona, tj. zákonem č. 93/1992 Sb., bylo umožněno i dalším osobám než původnímu vlastníkovi (pokud splňují znaky oprávněné osoby), aby mohly uplatnit nárok na vydání zemědělského majetku původně patřící vlastníku, od kterého odvozují své postavení a u něhož nebylo prokázáno splnění trvalého pobytu na území ČR a jeho státního občanství. Ponechání odkazu na odst. 1 ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", je podle názoru stěžovatelky pouhou chybou legislativně-technického rázu, kterou mohl Krajský soud překlenout historickým a logickým výkladem, kdyby zákon pouze "nečetl." Pro případ, že tento výklad v uvedeném směru není možný a že je správný doslovný výklad používaný aplikační praxí, navrhla stěžovatelka následující řešení. Protože na osoby, uvedené pod písm. a) a b), jsou pro úspěšné uplatnění restitučních nároků kladeny rozdílné nároky než na osoby uvedené pod písm. c), d) a e) citovaného ustanovení, jde o zjevný projev neopodstatněného nerovného postavení subjektů a tudíž o protiústavní ustanovení. Pokud by Ústavní soud došel k tomuto závěru, dala stěžovatelka ke zvážení, zda by neměla být kromě ustanovení §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, jehož uplatněním byla stěžovatelka, jak tvrdí, dotčena ve svých základních právech, rovněž zrušena ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona. II. Skutková stránka případu je následující. Dne 21.12.1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnila stěžovatelka u Pozemkového úřadu nárok na vydání zemědělského majetku v k.ú. S.. Dále vyzvala povinnou osobu Lesy České republiky, s.p. Hradec Králové, k jeho vydání. Povinná osoba svým vyjádřením čj. 071/2412/01, ze dne 4.11.1993, odmítla uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Na základě této skutečnosti rozhodl Pozemkový úřad podle §9 odst. 4 citovaného zákona tak, že stěžovatelka není vlastníkem předmětné nemovitosti. Odůvodnil to tím, že stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitosti jako dcera původního vlastníka A. S., který zemřel dne 26.4.1957 ve Vídni bez zanechání závěti a u kterého nebylo prokázáno splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu (trvalého žití) podle §4 odst. 1 citovaného zákona, ani podle §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Pozemkový úřad nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že k odnětí nemovitosti došlo podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, když výpis z moravských zemských desek - vl. č. 476 prokazuje, že došlo ke konfiskaci předmětného zemědělského majetku na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a na přídělové listině z 5.1.1950 je vyznačeno jako den přídělu datum 3.11.1945. Tím považoval za vyvrácený názor stěžovatelky, že z jí předloženého usnesení Krajského civilního soudu v Brně (výpis z moravských zemských desek č.d. 981/48) ze dne 28.6.1948 plyne, že k odnětí majetku došlo po 25.2.1948 na základě zákona č. 142/1947 Sb. V tomto usnesení se uvádí, že Ministerstvo zemědělství zamýšlí převzít nemovitosti a že jde o majetek, který je předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. Současně je v něm její otec A. S. vyzýván, aby se vyjádřil, u kterých nemovitostí do 50 ha uplatňuje nárok, aby byly ponechány v jeho vlastnictví. Právní názor Pozemkového úřadu potvrdil i Krajský soud ve svém rozsudku, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995. Podle názoru Krajského soudu šlo při přezkoumání napadeného rozhodnutí Pozemkového úřadu jen o posouzení právní otázky a rozhodoval proto postupem podle §250f o.s.ř. s použitím §250l odst. 2 o.s.ř. Krajský soud měl za prokázanou skutečnost, že původnímu vlastníku byl zemědělský majetek konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., takže bylo třeba případ posoudit podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Jestliže tedy správní orgán zjistil, že původní vlastník A. S. nesplňuje, byť i jedinou podmínku (v daném případě trvale nežil na území ČR), postupoval podle názoru Krajského soudu správně, když stěžovatelce nepřiznal postavení oprávněné osoby. Další dokazování by proto nemělo žádného významu, neboť by byly prokazovány skutečnosti pro skutkový a právní základ rozhodnutí zjevně nepotřebné nebo nadbytečné. Jestliže se stěžovatelka (podle Krajského soudu až v opravném prostředku) domáhala postavení oprávněné osoby nikoli podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., nýbrž podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výsledek rozhodnutí by byl podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu stejný. I zde se požaduje splnění podmínky trvalého pobytu na území ČR, byť jen u osob uvedených v ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d) a e). Podle názoru Krajského soudu na tomto právním stavu novelizace předmětného ustanovení zákonem č. 93/1992 Sb. nic nezměnila a v případě dětí a manžela jako oprávněných osob proto musí osoba "uvedená v odst. 1" splňovat všechny uvedené podmínky. Předmětné rozhodnutí Krajského soudu nabylo dne 1.3.1995 právní moci. Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na přezkoumání uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost tedy byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s ustanovením §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. II. senát Ústavního soudu proto došel k závěru, že ústavní stížnost je přípustná. Svým usnesením, č. j. II. ÚS 87/95-22, řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části, týkající se návrhu na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", a přenechal plénu Ústavního soudu případné zvážení přezkoumání ústavnosti i ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) téhož zákona, rovněž ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1." Poté, co ve věci ústavnosti ustanovení §4 odst. 2 písm. c) a eventuelně i písm. d) a e) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., bylo usnesením čj. Pl. ÚS 39/95-10, ze dne 26.6.1996, rozhodnuto tak, že se návrh odmítá proto, že byl podán někým zjevně neoprávněným, mohl II. senát Ústavního soudu pokračovat v přerušeném řízení. K návrhu se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně. Ve svém přípise uvádí, že jeho postupem nedošlo k porušení uvedených základních práv stěžovatelky, neboť byla dodržena ustanovení části páté, hlavy třetí o.s.ř. V tomto případě se nejedná o řízení nalézací, nýbrž o přezkum zákonnosti správního aktu. Předmětem řízení bylo posouzení otázky, zda lze stěžovatelce přiznat postavení osoby oprávněné, což bylo možno zodpovědět na základě zjištění z provedených důkazů Pozemkového úřadu a nebylo zde třeba dalšího dokazování a stanovisek účastníků řízení. Objektivní důkaz, že původní vlastník nemovitostí žil a zemřel mimo území ČR, nemohl být vyvrácen, ani kdyby bylo vedeno dokazování ohledně skutečností, za kterých byl zbaven majetku. Soud aplikoval zákon ve znění platném v době rozhodování a nedošel k závěru o jeho neústavnosti. V dalším pak Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že v odůvodnění věc posoudil tak, že došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť ve vložce č. 320 moravských zemských desek je poznamenána konfiskace podle uvedeného dekretu a dále, že soud bere na vědomí zpětvzetí knihovní žádosti Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 17.6.1948 a poznámka zamýšleného převzetí nemovitostí a revize podle zákonných ustanovení. Ve vložce č. 476 je vyznačeno, že jde o majetek, který je předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb., ale přechod vlastnictví je vyznačen č.d. 12615/49 dle dekretu č. 12/1945 Sb. O tento stav se při svém rozhodnutí opřel a vycházel přitom i z judikatury ostatních krajských soudů v ČR. Dále se vyjádřil vedlejší účastník Lesy České republiky, s.p., Hradec Králové. Ve svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání zemědělského majetku se na něj obrátil právní zástupce stěžovatelky v zákonné lhůtě. Protože podle názoru tohoto vedlejšího účastníka nebyly splněny podmínky, dohodu o vydání majetku neuzavřel. Poukázal přitom i na nedořešené tzv. náhradové dohody, kterými byli kromě jiných odškodňováni i občané Rakouska. Posouzení věci samé přenechává Ústavnímu soudu a vlastní návrh nemá. Pouze uvádí, že podle jeho názoru existuje naléhavý právní zájem na projednání věci, je však třeba zvážit dopad právních následků nálezu. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Žďár nad Sázavou sdělil, že se věcí řešenou v řízení před Ústavním soudem nezabýval a ponechal na Ústavním soudu její posouzení. Výslovně se však svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal. III. Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu k následujícím závěrům. Základem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu i Krajského soudu bylo jednoznačné prokázání faktu, že na straně otce stěžovatelky nebyla splněna podmínka trvalého pobytu, resp. trvalého žití na území ČR. Ostatní úvahy obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí již nelze považovat za ratio decidendi pro jejich postup ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud však ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) zrušil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", ustanovení §7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijící na území České republiky", ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale žijící na území České republiky" a ustanovení §2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale žijí v České republice." Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb., a že nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru vysloveného v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit. Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo, že důvodem pro rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne 19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí, bylo nesplnění podmínky trvalého žití, popř. trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu ke stěžovatelce k porušení jejích výše uvedených základních práv. Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval podle tehdy platných právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a §3 odst. 1 a §46 správního řádu vázán. Rovněž tak nelze vytýkat Krajskému soudu jeho tehdejší postup při posuzování případu z hlediska splnění podmínky trvalého žití na území ČR. Námitka stěžovatelky, že tímto postupem účastníka řízení došlo k porušení ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR není na místě. Jednak z toho důvodu, že toto ustanovení samo o sobě stricto sensu nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatelky, nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany základních práv a složkou právního státu, jednak proto, že soudy jsou při svém rozhodování nezávislé a jedinou povinností, která pro ně z ustanovení čl. 95 odst. 2 plyne, je, že nemohou samy posoudit ústavnost právního předpisu, nýbrž musí věc postoupit Ústavnímu soudu v tom případě, kdy dojdou k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádné důvody pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy v aplikaci ustanovení §250f o.s.ř. nespočívá samotná neústavnost napadeného rozhodnutí, nemůže mít zásadní význam ani aplikace tohoto ustanovení. Ústavní soud přitom vychází ze své již konstantní judikatury, podle které se cítí vázán petitem návrhu stěžovatele, nikoli však odůvodněním ústavní stížnosti. Jestliže v mezidobí od podání ústavní stížnosti rozhodl o neústavnosti podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití požadované zákonem č. 229/1991 Sb., popř. zákonem ČNR č. 243/1992 Sb. jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku a jestliže jak Pozemkový úřad, tak Krajský soud svá rozhodnutí opřely o tuto neústavní podmínku, musel Ústavní soud rozhodnout, jak ve výroku uvedeno. Ústavní soud při tomto rozhodnutí respektuje nezávislost rozhodování obecných soudů, a proto se nevyslovuje k otázkám, které bude třeba vyřešit při novém projednání věci před Krajským soudem. Ponechává proto plně na úvaze soudu, jak nyní posoudí splnění dalších podmínek pro uplatnění restitučního nároku, jako je především splnění podmínky státního občanství a určení, podle jakého právního předpisu došlo k přechodu předmětného zemědělského majetku na stát a zda tedy bude případ posouzen podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 243/1992 Sb. nebo podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne 19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem v něm uvedených nemovitostí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 11. července 1996