ECLI:CZ:US:2019:2.US.871.19.1
sp. zn. II. ÚS 871/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vondráka, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 3591/2018-343, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 6, sídlem Čs. armády 601/23, Praha 6, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení, resp. jeho část, Nejvyššího soudu porušuje jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a dalších dokumentů (odvolaní a dovolání stěžovatele) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 10 C 162/2016-144 zamítl žalobu stěžovatele na určení, že trvá jeho nájemní vztah k bytu a současně mu uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Podle obvodního soudu nájem stěžovatele k bytu zanikl v roce 1997, kdy trvale opustil společnou domácnost se svou bývalou manželkou, přičemž k obnovení společné domácnosti nedošlo. Nájemní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí k bytu tedy netrvá. Rozsudek obvodního soudu nebyl ústavní stížností napaden.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2018 č. j. 70 Co 26/2018-243 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud po doplnění dokazování a potom, co poskytnul stěžovateli prostor pro doplnění jeho tvrzení a doplnění návrhů na provedení důkazů, uzavřel, že závěr obvodního soudu o tom, že stěžovateli zaniklo nájemní právo, resp. právo společného nájmu k bytu, opuštěním společné domácnosti, a že výlučnou nájemkyní bytu se stala jeho bývalá manželka, je správný. Proto ani podle názoru městského soudu nelze žalobě o určení trvání stěžovatelova nájemního práva vyhovět. Proto rozsudek obvodního soudu potvrdil. Rozsudek městského soudu také nebyl ústavní stížností napaden.
Nejvyšší soud, na základě stěžovatelova dovolání, řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I), dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Ústavní stížností je napaden pouze výrok II. K němu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil přípustnost, která je jeho obligatorní náležitostí, neboť neuvedl žádnou právní otázku, na které rozhodnutí městského soudu spočívá a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že v dovolání opakovaně a podrobně uvedl, v jakém konkrétním ohledu se odvolací soud při výkladu právní normy odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. K tomu mělo dojít především při aplikaci ustanovení §118a o. s. ř., přičemž městský soud měl toto ustanovení vyložit nesprávně a vyhnout se tím uložené povinnosti. Rozpor s blíže, a to ani obsahově, neurčenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího, stěžovatel také spatřuje v nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení §213 o. s. ř., podle které městský soud nad rámec daný zákonem prováděl dokazování a pominul dominantní roli obvodního soudu při dokazování. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že existují odchylky mezi rozhodnutími městského soudu a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (dovolacího soudu). K tomu doplňuje, že podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné i v případě, kdy se jedná o odchylku v řešení otázky procesního práva. Stěžovatel je toho názoru, že otázka přípustnosti dovolání závisí výlučně na uvážení dovolacího soudu, a proto - aby se mohl obrátit na Ústavní soud - dovolání podat musel.
Stěžovatel svou ústavní stížnost uzavírá s tím, že dostatečně určitě vymezil procesněprávní otázku jakožto požadovanou podmínku přípustnosti dovolání. Postup Nejvyššího soudu považuje za přepjatě formalistický, přičemž se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251) -všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz. Tímto postupem měl Nejvyšší soud stěžovateli odepřít spravedlnost (denegatio iustitiae) a zasáhnout tím do jeho ústavně zaručených subjektivních práv.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadenou část usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Otázky přípustnosti dovolání a jeho vazby k ochraně základních práv a svobod stěžovatelů Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel, v tomto případě stěžovatel, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel ve svém dovolání uvádí, že se městský soud ve svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tím sice stěžovatel formalisticky doslovně splňuje literu ustanovení §237 o. s. ř., avšak bez materiální podstaty.
Jak Ústavní soud konstatoval ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, požadavek uvést, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Ten ovšem nelze splnit pouhým konstatováním, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Byť by toto konstatování bylo v dovolání několikrát zopakováno.
Bylo by v rozporu s principem soudní ochrany základních práv a svobod stěžovatele, pokud by Nejvyšší soud odmítl dovolání, které by sice neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem dovolatel shledává splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., avšak tyto předpoklady by z obsahu dovolání bylo možné dovodit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2288/16 ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)]. V posuzovaném případě je však dovolání zcela prosto věcného vymezení, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se rozsudek městského soudu rozchází. To také ve svém usnesení konstatoval i Nejvyšší soud. Stěžovatelem předkládaná teze, že Nejvyšší soud dovolání zamítl, protože se týkala otázek práva procesního, nemá podklad v odůvodnění tohoto usnesení.
Ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15, na který se stěžovatel odvolává, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., pokud z něj tato informace fakticky vyplývá. Nyní posuzovaný případ je opačný - dovolání obsahuje výslovnou formulaci, avšak nijak nepodloženou, přičemž z dovolání nijak nevyplývá, v čem stěžovatel spatřuje žádané vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejde o to, aby dovolání přesně a vyčerpávajícím způsobem vyjmenovávalo všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, která tvoří ustálenou rozhodovací praxi. Nezbytné je však alespoň obsahové vymezení této praxe a ne jen formalistické konstatování, jak je tomu v dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud proto nijak nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele, když jeho dovolání omítl jako nepřípustné.
Neobstojí ani námitka stěžovatele, že dovolání podat musel, aby mohl namítaný zásah do svých základních práv předložit Ústavnímu soudu. V prvé řadě je nutno poznamenat, že Ústavní soud [např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771)] konstatoval, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Proto se ani dovolací řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv a svobod, včetně ochrany přístupu k soudům a férového soudního řízení. V tomto nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že Nejvyšší soud má povinnost posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Nelze tedy - a contrario - s otázkou ústavnosti čekat až na řízení vedené před Ústavním soudem. Zákonem vyžadovanou podmínkou takového postupu je podat dovolání, včetně všech jeho náležitostí předvídaných občanským soudním řádem. V tomto případě tak však stěžovatel neučinil, a proto ani Nejvyšší soud nemohl přikročit ke zjištění, zda je nezbytné základní práva svobody stěžovatele chránit nad rámec proběhlého řízení před obvodním soudem a městským soudem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu