ECLI:CZ:US:2021:2.US.886.20.1
sp. zn. II. ÚS 886/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Ivana Kutína, 2) Ing. Jany Kutínové a 3) Filipa Kutína, zastoupených Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem Josefská 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2020, č. j. 229 C 151/2009-568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že Společenství vlastníků jednotek domu X (dále též "žalobce") se návrhem na vydání platebního rozkazu proti stěžovateli 1) a Janě Kutínové, jejímiž právními nástupci se po její smrti stali stěžovatelé 2) a 3), domáhalo zaplacení částky 10 200 Kč s příslušenstvím. Návrh žalobce odůvodňoval tím, že žalovaní, jakožto vlastníci bytové jednotky ve společném jmění manželů nehradí řádně a včas příspěvky do fondů a předepsané úhrady za služby spojené s užíváním jednotky. Po částečném zpětvzetí žaloby zůstalo předmětem sporu již jen neuhrazené příslušenství původní pohledávky částečně uhrazené započtením. Napadeným rozsudkem soud stěžovatelům uložil povinnost specifikovanou část příslušenství žalobci uhradit a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. V odůvodnění rozsudku městský soud vycházel z toho, že o výši žalovaných příspěvků na náklady spojené se správou domu a pozemku a záloh na náklady za služby spojené s užíváním bytu bylo řádně rozhodnuto, žalobce prováděl vyúčtování oproti skutečným nákladům. Přeplatky dle vyúčtování žalobce použil a započetl na nejdříve splatné dlužné částky. Výslednou část nezaplaceného příslušenství uložil stěžovatelům k úhradě.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a podrobnější rozbor napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti též opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
6. Žádná pochybení, která by svojí povahou byla způsobilá dosáhnout ústavněprávní intenzity, však Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí výší bagatelní. Tyto částky totiž již s ohledem na svou marginální výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud se tak může soustředit na plnění své funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.
8. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že rovněž zákonná úprava v občanském soudním řádu spojuje přípustnost opravných prostředků s určitou minimální výší předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice, dal proto zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance nacházející se mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 (dostupné na https://hudoc.echr.coe.int)]. V nyní posuzované věci se jedná o výpočet příslušenství v zákonem stanovené výši z původní žalované částky 10 200 Kč, která byla následným započtením zcela uhrazena. Jedná se tedy o bagatelní předmět sporu.
9. Uvedené závěry se uplatní také při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (o které jde i v nyní posuzované ústavní stížnosti), přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny, teprve dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však ve věci stěžovatelů zjevně nedošlo.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu