ECLI:CZ:US:2011:2.US.895.11.1
sp. zn. II. ÚS 895/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., IČ 62967541, se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4658/2008-342 ze dne 30. 11. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 439/2007-257 ze dne 3. 6. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 443/2007-188 ze dne 11. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně garantované základní právo na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Po obsáhlé rekapitulaci řízení stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně vůči ní svým rozsudkem užil výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatelka měla za žalovanou pohledávku, kterou nemohla jakkoli v žalovaném období zhodnocovat, čímž jí vznikla škoda dle §373 obch. zák. I odvolací soud pominul okolnosti výběru plateb, a tím i pohledávku vůči žalované. Ujednání rámcové dohody, na jejímž základě byly placeny poplatky, měla být dle jejího názoru posouzena jako neplatná ve smyslu §39 o. z. Dovolací soud pak pominul, že se stěžovatelce v řízení před nižšími soudy nedostalo potřebného hmotněprávního poučení. Stěžovatelka má za to, že pokud žalovaná vybrala od stěžovatelky platby, byla povinna jí poskytovat protiplnění, i když žádná z rámcových smluv závazek k odběru zboží neobsahovala. Protože tak nečinila, stěžovatelce vůči ní vznikly pohledávky, jichž se domáhala žalobou, neboť byla v legitimním očekávání opětovného nabytí svého majetku a nakládání s ním. Soudy tak měly na skutková zjištění užít odpovídající hmotně právní normy a příslušné judikáty Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, zvláště za situace, kdy měly k dispozici "vodící" rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 95/2006, týkající se vrácení stěžovatelkou zaplacených poplatků. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na judikáty Ústavního soudu zabývající se právem na legitimní očekávání a jeho ochranou.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh, kterým by žalované dm drogerie markt, s.r.o., se sídlem Lannova 1595/29a, České Budějovice, byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 224.422,96 Kč s přísl. (výrok I.) a dalším výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody spočívající v ušlém zisku vzniklém v souvislosti s porušením povinnosti žalované odebírat od stěžovatelky zboží. O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud druhým napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel stejně jako soud prvního stupně při hodnocení uplatněného nároku z §373 obch. zák., přičemž neshledal žádné porušení smluvní ani zákonné povinnosti na straně žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo toto dovolání odmítnuto s konstatováním, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem ani s dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, že neprokázala vznik nároku na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. sjednocuje soudní judikaturu v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad (právní závěr) nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka vychází z jiných skutečností, než jaké byly zjištěny dokazováním před obecnými soudy (tvrdí, že kromě písemných rámcových smluv na určité časové období byla konkludentně uzavřena smlouva, podle níž žalované platila cenu za služby zejména reklamního a marketingového charakteru, a žalovaná jí za tyto služby neposkytovala protiplnění spočívající v odběru zboží). Ze skutkových zjištění soudů však nevyplývá, že by uvedená povinnost odebírat konkrétní zboží stěžovatelky, resp. umožnit jí jeho prodej ve svých prodejnách, byla obsahem jakéhokoli (byť konkludentního) smluvního ujednání mezi stranami. Jak poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, že Vrchní soud v Praze rozhodl o povinnosti žalované vrátit stěžovatelce poplatky, které žalovaná v rozporu s dobrými mravy vybírala z titulu marketingové podpory výrobků stěžovatelky, bez dalšího neznamená, že by po dobu, po kterou byly poplatky zaplaceny, vznikl konkludentní vztah s povinností žalované umožnit stěžovatelce prodej jejích výrobků. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že ji soud měl poučit, že je třeba její nároky žalovat nikoli jako plnění ze smlouvy, ale jako vydání bezdůvodného obohacení. Šlo by o hmotně právní poučení, které je nepřípustné, neboť by jím byla porušena rovnost účastníků řízení. Nadto není možné, aby účastník v případě, kdy se neprokáže jeho varianta skutkových tvrzení, začal v průběhu řízení poukazovat na to, že se má soud zabývat variantou jinou.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší, aby řádně provedené dokazování před obecnými soudy přehodnocoval či prováděl znovu. K tomu by mohl přistoupit jedině za předpokladu, že by soudy extrémně vybočily ze stanovených pravidel, která jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu, což však v projednávaném případě neshledal.
Obecné soudy naopak svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Dostatečně se také vypořádaly s námitkami, z nichž některé jsou opakovány v ústavní stížnosti, včetně tvrzení o porušení dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu