ECLI:CZ:US:1998:2.US.91.98
sp. zn. II. ÚS 91/98
Nález
II. senát Ústavního
rozhodl dne 16. září 1998 sp. zn. II. ÚS
91/98 ve věci ústavní stížnosti M. S., proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997 sp. zn. 10 Ca
330/97, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j.
2941/110/1997, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku
- platebnímu výměru č. 255 ze dne 5. prosince 1996 čj.
101691/96/27196/031/1996 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca
330/97, ze dne 3. prosince 1997 a rozhodnutí Finančního úřadu
v Písku - platební výměr č. 255 ze dne 5. prosince 1996 č.j.
101691/96/27196/031/1996, včetně rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997,
se zrušují.
Odůvodnění:
1.M. S. ústavní stížností ze dne 24. února 1998, osobně
doručenou Ústavnímu soudu dne 26. února 1998, napadl rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997,
sp. zn. 10 Ca 330/97, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatele na
přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, kterým
bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu
Písek - platebnímu výměru č. 225 ze dne 5. prosince 1996, č.j.
101691/96/27196/031/1996 o dodatečném vyměření daně z příjmů
fyzických osob za rok 1993 ve výši 2 865 908,- Kč.
Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení
§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna
podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem. V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že - dle jeho
názoru - bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle
čl. 36 a současně bylo zasaženo do jeho vlastnického práva podle
čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost (po doplnění
provedeném na výzvu soudu) splňuje předepsané obsahové i formální
náležitosti, a že byla podána včas, když napadený rozsudek nabyl
právní moci 29. prosince 1997.
K posuzované věci vyžádal Ústavní soud vyjádření dalších
účastníků řízení, tj. Krajského soudu v Českých Budějovicích
a Finančního úřadu v Písku, vyjádření vedlejšího účastníka řízení,
kterým je Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, a od
Krajského soudu v Českých Budějovicích vyžádal spis sp. zn. 10 Ca
330/97.
V průběhu řízení zjistil Ústavní soud z listinných podkladů tyto
skutečnosti:
Stěžovatel vydražil podle dražebního protokolu ze dne 22. ledna
1992 č. 125/271 objekt autoservisu P. čp. 2097 na pozemku parc. č.
2565 a pozemek parc. č. 2565 v kat. úz. P. za vyvolávací cenu 6
605 000,- Kč. Na základě kupní smlouvy mezi stěžovatelem a jeho
manželkou, na straně prodávající, a společností O., spol. s r.o.,
na straně kupující, uzavřené dne 15.9. 1992, která byla
registrována Státním notářstvím v Písku dne 12. prosince 1992,
mělo dojít k převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem
(včetně souboru movitých věcí) za celkovou kupní cenu 13 000
000,- Kč. Stěžovatel a jeho manželka potvrdili dne 6. ledna 1993
převzetí částky odpovídající dohodnuté kupní ceně, když kupující
složil peníze v hotovosti na účet společnosti A., spol. s r.o.
u AGB, a.s., pobočka P. Posléze podal stěžovatel společně
s manželkou u Okresního soudu v Písku návrh na určení, že uvedená
kupní smlouva je neplatná. Okresní soud v Písku rozsudkem sp. zn.
2 C 86/93 ze dne 9. dubna 1993 návrhu vyhověl, když dospěl
k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost.
Proti rozsudku se odvolala společnost O., spol. s r.o., Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 5 Co 927/93 ze dne
18.1. 1994 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, tudíž
rozsudek o určení neplatnosti kupní smlouvy nabyl právní moci,
a to dne 7. února 1994. Podle dohody manželů Stehlíkových
a společností A., spol. s.r.o. byla uhrazená částka 13 mil. Kč
kupujícímu vrácena z prostředků této společnosti.
Na základě daňové kontroly provedené u stěžovatele v průběhu
roku 1996 vydal Finanční úřad Písek dne 5. prosince 1996 platební
výměr č. 255, kterým doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických
osob za rok 1993 ve výši 2 865 908,- Kč. Platební výměr odůvodnil
finanční úřad zjištěním, že v roce 1992 uzavřel stěžovatel kupní
smlouvu na prodej vlastní nemovitosti a počátkem roku 1993 převzal
finanční částku rovnající se dohodnuté kupní ceně. Proti
platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval na
to, že k žádnému prodeji nemovitosti v roce 1993 a ani dříve
nedošlo, neboť smlouva, o kterou opírá finanční úřad své
rozhodnutí, byla shledána neplatnou, a proto nemohl dosáhnout
žádného příjmu z titulu prodeje nemovitosti. Částka, kterou
skutečně převzal, nemohla být - dle názoru stěžovatele - z téhož
důvodu za úhradu kupní ceny považována, neboť, nebyla-li uzavřena
kupní smlouva, není možno konstruovat cenu pro daňové účely.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích odvolání rozhodnutím
č.j. 2941/110/1997 ze dne 27. června 1997 zamítlo s odůvodněním,
že neshledalo porušení platných právních předpisů. Skutečnost, že
kupní smlouva byla následně soudním rozhodnutím určena jako
neplatná, nepovažovalo finanční ředitelství za rozhodné pro
posouzení, zda přijatá částka je nebo není předmětem daně
z příjmu. Podle jeho právního názoru bylo pro správné posouzení
uvedené záležitosti rozhodující, že se v roce 1993 jednalo
o příjem, který byl podle §3 zákona ČNR č. 586/1992 Sb.,
předmětem daně z příjmu fyzických osob a nebyl osvobozen od daně
z příjmu podle §4 a §10 cit. zákona. Pro finanční ředitelství
pak z výše uvedeného jednoznačně vyplynulo, že otázka platnosti či
neplatnosti předmětné kupní smlouvy nemohla být pro daňové řízení
v daném případě rozhodující, neboť bylo zcela nepochybně správcem
daně prokázáno, že stěžovatel v roce 1993 dosáhl příjem, který ve
smyslu §3 cit. zákona byl předmětem daně z příjmu fyzických osob,
a který ke zdanění nebyl přiznán. Ze všech těchto důvodů byl
postup Finančního úřadu v Písku shledán zcela v souladu
s platnými daňovými předpisy. Na základě žaloby stěžovatele
přezkoumával rozhodnutí finančního ředitelství Krajský soud
v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 330/97.
V rozsudku ze dne 3. prosince 1997 dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná, když svůj výrok opřel o následující důvody. Především
konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení, že stěžovatel nemohl
dosáhnout žádného příjmu z titulu prodeje nemovitosti, když bylo
následně soudem pravomocně určeno, že kupní smlouva o prodeji
nemovitosti je neplatná. Krajský soud dále uvedl, že nebylo možno
zohlednit ani následné určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy
a vrácení částky 13,000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení
ve smyslu ustanovení §467 (správně má být §457) občanského
zákoníku, neboť předmětná částka byla společnosti Omnitech
International, s.r.o. jako účastníkovi zrušené smlouvy vrácena
společností A., s.r.o. Písek a nikoliv žalobcem, tedy jiným
subjektem než účastníkem dotčené kupní smlouvy, a to až dne 16.
května 1994, a nikoliv v roce 1993, kdy žalobce příjmu 13 mil. Kč
prokazatelně dosáhl a kdy také bylo jeho povinností příjem
dosažený prodejem vlastní nemovitosti zdanit. Soud neakceptoval
tvrzení stěžovatele, že k žádnému převodu nemovitosti nedošlo,
neboť - dle jeho názoru - opak vyplývá z výpisu z evidence
nemovitostí č. LV 4831. Rovněž nezohlednil soud stěžovatelovu
námitku, že se nemohlo jednat o příjem, protože přijetím částky
13 mil. Kč mu současně vznikla povinnost vrátit celou tuto částku.
Kromě toho, když předmětnou částku nevrátil dne 16. května 1994
stěžovatel, ale jiný subjekt, vznikla - dle tvrzení soudu
- povinnost účastníka vrátit druhému vše, co podle zrušené smlouvy
dostal, teprve dnem, kdy rozhodnutí soudu určující, že je
předmětná smlouva neplatná, nabylo právní moci, tj. dnem. 7. února
1994. Krajský soud věc uzavřel s tím, že žalobce v roce 1993
dosáhl z titulu prodeje vlastní nemovitosti příjem, který
nezdanil, ač se jednalo o příjem, který nebyl od daně z příjmu
osvobozen. Postup správce daně, jakož i finančního ředitelství,
byl proto shledán v souladu se zákonem ČNR č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů a ze stejných důvodů proto žalobu podle
ustanovení §250j odst. 1 OSŘ zamítl. S ohledem na souhlas
účastníků bylo o žalobě, s odkazem na ustanovení §250f odst. 1
OSŘ, rozhodnuto bez jednání.
Stěžovatel spatřuje porušení základních práv a svobod v tom, že
jeho vlastnické právo nebylo kupní smlouvu přerušeno, a je proto
vyloučeno, aby dosáhl příjmu z prodeje nemovitosti. Tvrdí, že
odvolání se na výpis z listu vlastnictví není pro vlastní
rozhodnutí relevantní, když právě tento zápis byl učiněn na
základě absolutně neplatné smlouvy. Dle názoru stěžovatele
pochybil krajský soud i v tom, když uvádí, že stěžovatelova
povinnost vrátit druhému vše, co podle zrušené smlouvy dostal,
vznikla teprve až dnem, kdy rozhodnutí soudu určující, že
předmětná smlouva je neplatná, nabylo právní moci. Podle
stěžovatele, právě s ohledem na absolutní neplatnost, nebyla
předmětná smlouva zrušena rozsudkem krajského soudu, ale nikdy ani
nevznikla. Proto měl stěžovatel povinnost vrátit přijaté plnění od
okamžiku jeho přijetí.
3. K ústavní stížnosti se účastníci řízení vyjádřili tak, že
navrhli její zamítnutí, a to prakticky ze stejných důvodů, které
jsou uvedeny v jejich rozhodnutích.
4. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholným
orgánem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a násl. Ústavy
ČR), nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností. To ovšem pouze za podmínky, že tyto soudy
postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud
porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a že
současně bylo zasaženo i do jeho vlastnického práva chráněného čl.
11 Listiny.
Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
Postupem obecného soudu byla porušena zásada spravedlivého
procesu, když se správní orgány ani krajský soud ve svých
rozhodnutích a odůvodněních přesvědčivě nevyrovnaly se situací,
v níž stěžovateli vznikla povinnost podle §457 obč. zákoníku,
jako bezdůvodné obohacení získané z neplatné smlouvy, vrátit 13
mil. Kč, na straně jedné, a v souladu s §5 odst. 1 a §10 odst.
1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, dodatečně zaplatit
vyměřenou daň ve výši 2 865 908,- Kč, na straně druhé. Skutečnost,
zda splnění obou právních povinností neznamená zásah do
vlastnického práva stěžovatele chráněného čl. 11 Listiny již
zůstala mimo okruh úvah, kterými se krajský soud, ale ani finanční
orgány, zabývaly. Jinak formulováno - odvede-li stěžovatel daň
tak, jak mu byla dodatečně vyměřena ve výši 2 865 908,- Kč
z důvodů prodeje vlastní nemovitosti, nemůže potom dostát své
primární právní povinnosti (podle §457 obč. zákoníku) vrátit
všechno to, co bylo získáno na základě absolutně neplatné kupní
smlouvy, tj. 13 mil. Kč, aniž by současně nedošlo k zásahu do jeho
ústavně chráněného vlastnického práva. Ačkoliv bylo v době
rozhodování všech tří orgánů pravomocným rozsudkem soudu již
deklarováno, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná,
nebylo k této skutečnosti žádným z nich přihlédnuto. Posouzení
neplatnosti smlouvy lze považovat za tzv. předběžnou otázku, která
se v řízení o dodatečném vyměření daně vyskytla. Jestliže o ní již
bylo pravomocně rozhodnuto, byly finanční úřad i finanční
ředitelství takovým rozhodnutím vázány (§28 zák. č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) a soud
z něj měl vycházet (§135 odst. 2 věta druhá obč. soudního řádu).
Správní orgány při rozhodování dostatečně nedbaly na zachování
práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu (§2 odst. 1 zák.
č. 337/1992 Sb.), když neposoudily, zda v době, za kterou měl
podat daňové přiznání, již byla účinná zákonná ustanovení
umožňující stěžovateli získat zaplacenou daň nazpět (k odlišným
závěrům by bylo možné dospět po nabytí jejich účinnosti). Při
hodnocení případu zůstala dále nepovšimnuta vůle stěžovatele
nepřijmout finanční plnění ze smlouvy, kterou považoval za
neurčitou a tím i neplatnou (výslech stěžovatele jako účastníka
řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2C
86/93).
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším důvodům, o které
Krajský soud v Českých Budějovicích opřel své závěry, zejména
zjištění, že předmětnou částku z titulu neplatnosti kupní smlouvy
nevracel dne 16. května 1994 stěžovatel, ale namísto něho jiný
subjekt a že povinnost k vrácení bezdůvodného obohacení vrátit si
vzájemně vše, co podle neplatné smlouvy bylo poskytnuto, vznikla
teprve dnem, kdy rozhodnutí soudu deklarující neplatnost kupní
smlouvy nabylo právní moci. Takto traktovaná konstrukce je chybná,
neboť soud nevzal v úvahu, že ačkoliv splnění závazku zásadně
přísluší dlužníkovi, mohou plnění poskytovat i osoby jiné, které
jsou k tomu zavázány buď ze zákona, z úředního rozhodnutí nebo ze
smlouvy. Přitom je evidentní, že mezi stěžovatelem a jeho
manželkou, na straně jedné, a společností A., spol. s r.o., na
straně druhé, byla dohoda o poskytnutí plnění uzavřena. Dokonce
i v případě, že by společnost A. , spol. s r.o. plnila za
stěžovatele bez náležitého právního titulu a s vědomím, že plní
jeho dluh, zanikla by povinnost stěžovatele vrátit přijatou kupní
cenu s důsledky zakotvenými v §454 obč. zákoníku. Ani účinky
absolutní neplatnosti právního úkonu nebyly přesně zohledněny.
Absolutně neplatné právní úkony se považují za existující, ale
neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost
spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají
právní následky. Pro absolutní neplatnost je dále
charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege), aniž by se
musel jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud,
ev. jiný orgán, přihlíží k takové neplatnosti z úřední povinnosti
(ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku (ex
tunc), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku. Krajský soud
dále porušil právo stěžovatele na soudní ochranu, když použil
výpis z evidence nemovitostí jako důkaz k vyvrácení stěžovatelova
tvrzení, že k žádnému převodu nedošlo. Výpis z listu vlastnictví
je doklad o stavu zápisů v evidenci nemovitostí, resp. v katastru
nemovitostí, tento stav však nemusí korespondovat reálně
existujícím právním vztahům. Může být proto také dokázán opak.
Stěžovatel předložením pravomocného rozsudku o neplatnosti kupní
smlouvy tento důkaz provedl. Ústavní soud připomíná, že ani
registrace smlouvy, ani zápis do evidence nemovitostí, ani
(v současné době) vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí, nemůže konvalidovat absolutní neplatnost právního
úkonu, a proto nemůže vést ke vzniku právních vztahů.
Ze všech těchto důvod nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní
stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit (§82 odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. září 1998