ECLI:CZ:US:2020:2.US.911.20.1
sp. zn. II. ÚS 911/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky TOP FINANCE CLUB s.r.o., se sídlem Palackého Třída 200/77, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Pankráci 449/11, Nusle, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020 č. j. 32 Cdo 4205/2019-668, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019 č. j. 72 Co 59/2019-606 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 7. 2019 č. j. 11 C 73/2016-636, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala po žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "žalovaná") zaplacení částky ve výši 10.390.800 Kč představující odměnu za jí prováděnou činnost spočívající v náboru nových pojištěnců, a to na základě ústní smlouvy o spolupráci uzavřené v prosinci roku 2011. Stěžovatelka tvrdila, že vybrané pojištěnce vyhledala, kontaktovala, vyplnila s nimi přihlášku k Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, vypracovala potřebnou dokumentaci (evidenční listy) k převedení pojištěnců k žalované a připravené přihlášky předala žalované, za což se podanou žalobou domáhala zaplacení sjednané odměny ve výši 1.000 Kč bez DPH za každého přestoupivšího pojištěnce. Soud prvního stupně svým napadeným rozsudkem ze dne 2. 7. 2019 č. j. 11 C 73/2016-636 podanou žalobu zamítl, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná vznesla námitku promlčení. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala k Městskému soudu v Praze, který napadené rozhodnutí soudu prvního stupně svým napadeným rozsudkem ze dne 17. 4. 2019 č. j. 72 Co 59/2019-606 potvrdil.
3. Nejvyšší soud dovolání svým napadeným usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. 32 Cdo 4205/2019-668 jako nepřípustné odmítl. Ve vztahu k otázce délky promlčecí lhůty shledal, že žalovaná není (a ani nemůže být) podnikatelem v oblasti veřejného zdravotního pojištění, a proto není (a nemůže být) podnikatelem v závazkovém vztahu založeném právě jen za účelem získání nových pojištěnců.
4. K námitce stěžovatelky o odchýlení se odvolacího soudu od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2039/2016 při posouzení počátku běhu promlčecí doby podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2013 (dále jen "obč. zák.") Nejvyšší soud vyjádřil nesouhlas. Podle svého tvrzení stěžovatelka obdržela od žalované potvrzení o počtu zprostředkovaných pojištěnců, kteří k ní přestoupili, již v polovině roku 2012. Pokud se žalovaná bezdůvodně obohatila plněním stěžovatelky, spočívajícím ve zprostředkování náboru nových pojištěnců, pak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení tohoto dne, a stěžovatelka se nepochybně nemohla dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení dříve, než vzniklo. Údaje o jeho výši potřebné pro uplatnění práva u soudu však již v tento okamžik měla. V mezidobí mohlo jistě dojít ke změnám, v důsledku nichž byl počet skutečně přestoupivších pojištěnců o něco nižší oproti těm, kteří podali včas přihlášku a ohledně nichž stěžovatelka obdržela (podle svého žalobního tvrzení) od žalované potvrzení, to však z hlediska počátku běhu subjektivní lhůty upravené v §107 odst. 1 obč. zák. nehraje roli. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že o bezdůvodném obohacení se oprávněný dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Jestliže byla stěžovatelka i bez zmíněných informací od žalované schopna v podané žalobě požadovat konkrétní částku na základě tvrzení, že jí samotná žalovaná potvrdila, že v důsledku jí dodaných přihlášek k pojištění skutečně přestoupilo 8 659 osob, pak měla i bez zprávy žalované, jejíž absencí nyní argumentuje, údaje umožňující podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, a tyto údaje měla již ke dni 1. 1. 2013, kdy by mělo bezdůvodné obohacení vzniknout.
5. Nejvyšší soud uvedl, že se odvolací soud neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Že se žalovaná uplatněním námitky promlčení snaží vyhnout zaplacení toho, co po ní stěžovatelka žalobou požaduje, je neoddiskutovatelný fakt, nicméně to, co stěžovatelka žalované vyčítá, je podstatou institutu promlčení. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na dané téma uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Související tvrzení stěžovatelky by, i kdyby byla prokázána, neumožnila přijmout závěr o tom, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je zneužitím práva. Nábor pojištěnců (jejich "přetahování" od jiných zdravotních pojišťoven) rozhodně není výkonem veřejné správy a není sebemenších pochyb, že v předmětném vztahu ke stěžovatelce, ať již ze smlouvy o zprostředkování či z bezdůvodného obohacení, žalovaná nebyla ve vrchnostenském postavení.
6. Stěžovatelka spatřuje důvodnost ústavní stížnosti a porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že k uplatnění námitky promlčení ze strany žalované došlo v rozporu s dobrými mravy a že skutková zjištění, z nichž obecné soudy vycházely, neumožňují učinění závěrů, že k započetí promlčecí doby u bezdůvodného obohacení došlo dne 1. 1. 2013 a k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení dne 1. 1. 2016. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje v nepřezkoumatelnosti právních závěrů obecných soudů, protože nedostatečně zjistily skutkový stav a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu vycházely. Stěžovatelka se domnívá, že mohla splatnost její odměny nastat až v návaznosti na skutečný přechod zprostředkovaných pojištěnců k 1. 1. 2013, resp. v některých případech až k 1. 1. 2014. Dále poukazuje na to, že žalovaná stěžovatelce nikdy nezaslala žádné konečné zpracování stavu všech přestoupivších pojištěnců a všech stornovaných přihlášek do doby realizace přechodu pojištěnců a stěžovatelka tak nebyla nikdy seznámena se skutečným počtem pojištěnců, za jejichž zprostředkování má právo na odměnu. Stěžovatelka je přesvědčena, že promlčení nezavinila, neboť při absencí spolupráce ze strany žalované nemohla stanovit dostatečně přesně skutečnou výši odměny, která jí dle uzavřené smlouvy s žalovanou skutečně náležela, neboť jí nebyl znám počet pojištěnců, kteří skutečně přešli k žalované. K tomu dále přistupuje také skutečnost, že stěžovatelka byla ze strany odpovědných osob na straně žalované opakovaně ubezpečována, že ze strany žalované dojde k zaplacení odměny a k uzavření písemné smlouvy o spolupráci. Stěžovatelka měla dle svého tvrzení v dobré víře za to, že na její nárok se vztahuje čtyřletá promlčecí doba, a nikoli doba tříletá. V tomto přesvědčení ji přitom udržovala sama žalovaná, neboť obdobné smlouvy o spolupráci uzavírala i s dalšími subjekty (i dříve se stěžovatelkou) v režimu obchodního zákoníku, a nikoli v režimu občanského zákoníku. Dle stěžovatelky je dovolávání se námitky promlčení ze strany žalované výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a zcela účelovým jednáním ve snaze vyhnout se zaplacení odměny.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva a skutkových závěrů. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
11. Jak posouzení zahájení běhu promlčecí lhůty, tak i její délky jsou otázky ryze podústavního práva, do nichž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Rovněž korektiv dobrými mravy je zpravidla ponechán v rozhodovací diskreci obecných soudů. V případě stěžovatelky nenastal žádný z případů, v nichž Ústavní soud dospívá výjimečně k závěru o zneužití práva či shledání námitky promlčení rozporné s dobrými mravy, a proto i úvaha o této otázce zůstává výlučně na úrovni podústavního práva, do jehož hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Podle judikatury Ústavního soudu se uplatnění námitky promlčení může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, odůvodňujících významný zásah do principu právní jistoty [srov. nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607)].
12. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu