Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.2002, sp. zn. II. ÚS 92/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 115/28 SbNU 9 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.92.01

sp. zn. II. ÚS 92/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelů Ing. P. Š. a V. Š-né, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo 664/2000-91, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. Sm 257/96-83, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze (změnou právní úpravy věcné příslušnosti na něj přešla působnost Krajského obchodního soudu v Praze), jako účastníků řízení, a Ing. J. Č-né a Ing. J. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo 664/2000-91, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. Sm 257/96-83, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená usnesení Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "o.s.ř."). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Sm 257/96, z něhož zjistil následující: Krajský obchodní soud vyhověl návrhu vedlejších účastníků (v původním řízení žalobců) a dne 16. 5. 1996 vydal, pod čj. Sm 257/96-7, směnečný platební rozkaz, kterým stěžovatelům (v původním řízení žalovaným) uložil, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatili vedlejším účastníkům částku 682.660,- Kč s 6 % úrokem ročně ode dne 1. 1. 1996 do zaplacení, nebo, aby v téže lhůtě podali proti platebnímu rozkazu námitky. Směnečný platební rozkaz byl stěžovatelům doručen dne 7. 6. 1996 náhradním způsobem podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., tj. uplynutím lhůty tří dnů ode dne uložení zásilky na poště v místě jejich bydliště. Třídenní zákonná lhůta k podání námitek začala běžet dnem následujícím po tomto dni, tedy dne 8. 6. 1996, a posledním dnem lhůty k podání námitek bylo 10. 6. 1996. Stěžovatelé podali námitky dne 14. 4. 1998 a současně navrhli prominutí zmeškání lhůty k podání námitek. V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvádějí, že pošta se při postupu podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., které upravuje náhradní doručování písemností, dopustila řady pochybení, když zejména nebyli poštou vyrozuměni o tom, že je doručovatelka nezastihla v jejich bydlišti, nebyl jim sdělen termín dalšího pokusu o doručení, a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště k vyzvednutí, z čehož dovozují, že platební rozkaz nebyl řádně doručen, nenabyl tedy právní moci a není vůči nim ani vykonatelný. Námitky stěžovatelů Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 1998, čj. Sm 257/96-15, odmítl jako opožděné. Toto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 1998, čj. 5 Cmo 452/98-24, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně, aby o ní rozhodl až po vydání rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Krajský obchodní soud usnesením ze dne 23. 11. 1998, čj. Sm 257/96-30, zmeškání lhůty neprominul. Jeho rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 1999, čj. 5 Cmo 68/99-43, potvrdil, přičemž v odůvodnění odkázal na řízení o námitkách. Soud prvního stupně znovu o námitkách rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 1999, čj. Sm 257/96-46, tak, že je zamítl jako opožděné (usnesením ze dne 19. 5. 1999, čj. Sm 257/96-54, Krajský obchodní soud opravil písařskou chybu ve výroku tak, že se námitky odmítají). Po odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 1999, čj. 5 Cmo 367/99-62, usnesení soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil. V odůvodnění uvedl, že soud vycházel v otázce doručování z údajů pošty, o nichž platí presumpce správnosti. Výrokem svého rozhodnutí odvolací soud dal stěžovatelům prostor, aby prokázali své tvrzení, že k doručení písemnosti podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. v tomto případě nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 1999, čj. Sm 257/96-64, námitky znovu jako opožděné odmítl, neboť stěžovatelé nepředložili ani nenavrhli žádné důkazy, které by postup pošty při doručování písemnosti zpochybnily. Stěžovatelé se znovu odvolali. V odůvodnění uvádějí, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když nenařídil jednání ve věci a stěžovatele ani nevyzval k předložení důkazů. Vrchní soud usnesením ze dne 1. 2. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000-73, uložil stěžovatelům, aby do deseti dnů od jeho doručení sdělili odvolacímu soudu přímo, jaké důkazy navrhují, aby soud prvního stupně k prokázání jejich tvrzení o vadnosti doručení platebního rozkazu provedl. Ve vyjádření ze dne 15. 2. 2000 stěžovatelé namítají, že je v rozporu s judikaturou, aby platební rozkaz byl doručován dvěma účastníkům jednou společnou poštovní zásilkou se společnou doručenkou, což samo o sobě dokazuje, že doručování v tomto případě bylo postiženo vadou. Navrhují důkaz obálkou, ze které není zřejmé, že pošta splnila všechny podmínky stanovené pro náhradní doručování. Dále stěžovatelé navrhují svůj vlastní výslech. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000-80, napadené usnesení zrušil a věc znovu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvádí, že doručení oběma manželům společnou doručenkou je problematické, neboť není možné doručit jednomu s účinky pro oba. Nicméně v případě, kdyby písemnost byla na poště předána oběma manželům současně a oba její převzetí potvrdili, bylo by její doručení účinné vůči oběma manželům. Proto takové doručení nelze považovat za vyloučené. Námitky stěžovatelů, že z obálky není patrný postup pošty při náhradním doručování, soud nepovažuje za důvodné, neboť z jednotlivých údajů na obálce jsou zřejmé jednotlivé úkony při doručování i datum, kdy byly provedeny, a soud jejich pravdivost a správnost s ohledem na ustanovení §134 o.s.ř. předpokládá. Účastníci mají možnost tuto domněnku vyvrátit. Pokud však účastníci uvádějí pouze, že pošta nepostupovala správně, ale toto své tvrzení nijak neprokáží, bude soud vycházet z obsahu spisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně hodnotil doručení z uvedených hledisek správně. Odvolací soud však považuje za nutné vzhledem k navrženým důkazům dát stěžovatelům znovu možnost, aby blíže konkretizovali své zatím jen obecné tvrzení, že se v místě doručení nezdržovali. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000, čj. Sm 257/96-83, které je napadeno ústavní stížností, odmítl námitky stěžovatelů znovu jako opožděné. Dospěl k závěru, že z údajů uvedených poštou na obálce, ve které byl platební rozkaz doručován, jakož i ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Kladně o tom, že oznámení stěžovatelů o podezření ze zadržování poštovních zásilek poštou bylo odloženo, je zřejmé, že pošta při doručování písemnosti podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. postupovala řádně. V odůvodnění dále uvedl, že ačkoli byli stěžovatelé opakovaně soudem vyrozuměni o tom, že je na nich, aby nesplnění podmínek pro náhradní doručení prokázali zcela konkrétním tvrzením a navrhli důkazy k osvědčení jeho pravdivosti, zůstali, vyjma návrhu svého výslechu, i nadále nečinní. Stěžovatelé se proti tomuto usnesení odvolali. Postup soudu prvního stupně považují za nesprávný, neboť soud nenařídil navržený výslech účastníků a svůj postup v rozhodnutí neodůvodnil. Dále znovu namítají, že byl platební rozkaz zaslán oběma společnou doručenkou, což je v rozporu s příslušnými právními předpisy a judikaturou. V závěru stěžovatelé navrhují, aby odvolací soud k této otázce připustil dovolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo 664/2000-91, které je napadeno ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dovolání proti svému rozhodnutí nepřipustil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé, ačkoli byli obsáhle soudem poučeni o své povinnosti tvrzení a o vztahu tvrzení a důkazu k prokázání pravdivosti tvrzení a soud prvního stupně vyčkal pět měsíců s novým rozhodnutím, žádné konkrétní tvrzení o důvodech nemožnosti náhradního doručení neuvedli. Soud prvního stupně neměl důvod provádět navržený důkaz výslechem účastníků - stěžovatelů, neboť cílem provedení důkazu není zjistit, co účastníci tvrdí, ale tvrzené důkazně ověřit. K námitce doručení společnou doručenkou oběma manželům odvolací soud odkazuje na své stanovisko vyslovené v dřívějších rozhodnutích v rámci tohoto řízení. Tuto otázku nepovažuje za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 4. 2002, čj. 29 Odo 144/2001-109, dovolání pro nepřípustnost odmítl. Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Porušení spatřují zejména v tom, že Krajský obchodní soud zaslal směnečný platební rozkaz ze dne 16. 5. 1996, vydaný pod čj. Sm 257/96-7, oběma stěžovatelům jednou zásilkou s jednou společnou doručenkou, což je v rozporu s judikaturou, týkající se neúčinnosti doručení písemnosti určené manželům ve společné zásilce, která byla převzata pouze jedním z nich, vůči druhému (rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 7 Co 423/56, Rc 69/57; stanovisko Nejvyššího soudu čj. Prz 36/67, které na něj odkazuje; stanovisko Nejvyššího soudu, čj. Rc V/68; rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 6 Cz 183/67, Rc 19/68), z čehož stěžovatelé dovozují, že jim platební rozkaz nebyl doručen, a zákonná lhůta pro podání námitek tedy nezačala běžet. Nesprávným postupem Krajského obchodního soudu při doručování platebního rozkazu a následným řízením, kdy byly námitky stěžovatelů odmítány jako opožděně podané, obecné soudy odňaly stěžovatelům možnost podat opravný prostředek a porušily tak jejich právo na řádné projednání věci před soudem. V odůvodnění ústavní stížnosti je dále podrobně vylíčen průběh dosavadního soudního řízení. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když ve věci nenařídily jednání, ačkoli to stěžovatelé požadovali, a stěžovatelé nebyli soudem vyzváni, aby navrhli důkazy. Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení Ing. J. Č. a Ing. J. Č-nou, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V konkrétní otázce náhradního doručování pak odkazuje na svou dřívější judikaturu (rozhodnutí čj. 5 Cmo 367/99-62 ze dne 1. 9. 1999 a rozhodnutí čj. 5 Cmo 41/2000-80 ze dne 13. 2. 2000). K námitce stěžovatelů, že soudy neprovedly jejich výslech, vrchní soud zdůrazňuje, že stěžovatelé po celou dobu řízení, a ostatně ani v odůvodnění ústavní stížnosti, netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybňovaly existenci některé z podmínek pro náhradní doručení, a při neexistenci tvrzení není důvod pro připuštění důkazů. Své zrušovací usnesení ze dne 13. 3. 2000, kterým soud stěžovatelům umožnil ještě dodatečně tvrzení v tomto směru přinést, považuje vůči stěžovatelům za velmi vstřícné, ti však ani této možnosti nevyužili. V této části lze ústavní stížnost považovat za zcela nedůvodnou. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelů, že nebylo nařízeno jednání ve věci, soud uvádí, že se jednalo o zkrácené směnečné řízení a možnost stěžovatelů vypovídat před soudem k meritu sporu, tj. směnečnému závazku, byla podmíněna včas podanými námitkami. Námitky však byly podány po uplynutí zákonné lhůty. Možnost stěžovatelů před soudem vypovídat o okolnostech nesplnění podmínek náhradního doručení platebního rozkazu pak byla podmíněna jejich dostatečně konkrétním skutkovým tvrzením, které však přes opakované poučení neučinili. Vedlejší účastníci, Ing. J. Č-ná a Ing. J. Č., ačkoli byli výzvou doručenou jim oproti podpisu (Ing. J. Č-ná dne 28. 12. 2001 a Ing. J. Č. dne 21. 12. 2001) Ústavním soudem vyzváni k vyjádření, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřili. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu dána. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností interpretace aplikovaného ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, týkajícího se použití právní fikce při náhradním doručení, když směnečný platební rozkaz, který musí být podle ustanovení §175 o.s.ř. doručen do vlastních rukou odpůrce, byl soudem doručován jednou společnou zásilkou oběma stěžovatelům, manželům. Ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. upravuje postup při doručování písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát písemnosti nebyl doručovatelem zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, tak, že po druhém bezvýsledném pokusu o doručení, o němž byl adresát vhodným způsobem předem vyrozuměn s uvedením dne a hodiny, je písemnost uložena na poště a adresát je o uložení písemnosti vyrozuměn. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé zaměřili na zpochybnění řádného postupu pošty při náhradním doručování, když namítali, že nebyli poštou vyrozuměni o marných pokusech o doručení a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště k vyzvednutí. Obecné soudy posoudily údaje uvedené poštou na obálce a dospěly k závěru, že svědčí o řádném postupu pošty při doručování, nicméně stěžovatelům poskytly procesním postupem prostor, aby svým tvrzením opřeným o důkazní materiál neexistenci zákonných podmínek pro náhradní doručení, a tím i nesprávný postup pošty, prokázali. Až v závěru řízení před obecnými soudy stěžovatelé vznesli námitku, kterou v odůvodnění ústavní stížnosti již považují za těžiště sporu, totiž že doručení platebního rozkazu bylo postiženo vadou, když soud jej doručoval oběma stěžovatelům společnou zásilkou. Vrchní soud v Praze tuto námitku posoudil a dospěl k závěru, že je nepochybné, že i manželé jsou ve směnečném řízení samostatnými účastníky, a každému z nich by tedy měl být směnečný platební rozkaz doručen do vlastních rukou samostatně, neboť není možné, aby bylo doručeno jen jednomu z manželů s účinky pro oba. Pokud by však tato jediná zásilka byla předána oběma manželům současně a oba by její převzetí potvrdili, došlo by tím de facto k nápravě vadného doručování, neboť účinky doručení by nastaly vůči oběma adresátům. Z toho odvolací soud vyvozuje, že pokud v případě přímého doručení za uvedených podmínek nelze vyloučit účinky řádného doručení oběma manželům, nelze účinky vůči nim oběma vyloučit analogicky ani v případě doručení náhradního. Ústavní soud dospěl k názoru, že popsanou interpretací ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. vrchního soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V případě náhradního doručování je uvedeným ustanovením konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví). V daném případě vrchní soud konstatoval, že doručení písemnosti oběma manželům v jediné obálce není doručením řádným. Uvedenou vadu lze ovšem zhojit podle něj tím, že tuto jedinou obálku převezmou současně oba manželé a převzetí oba potvrdí. S tímto názorem lze souhlasit, a to proto, že přímé doručení dosáhlo svého účelu - o obsahu písemnosti se dozvěděli oba manželé, třebaže při jejím doručení nebyl dodržen řádný postup (realita se dostala do jednoty s právem). V případě náhradního doručení jde o situaci diametrálně odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou a právem. Vadné doručení nemůže být zhojeno, protože se osoba, jíž je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak oslabuje. Výklad §47 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, provedený vrchním soudem je tak interpretací, jež vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva obou stěžovatelů na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 1. října 2002