ECLI:CZ:US:2019:2.US.920.19.1
sp. zn. II. ÚS 920/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 23. 8. 2018, č. j. GI-293-118/TČ-2018-843020, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 2 KZV 18/2018-46, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 1. 2019, č. j. 1 VZT 651/2018-38, za účasti Generální inspekce bezpečnostních sborů, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včas podané ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, a to konkrétně Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), které zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení GIBS, a postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), které ve věci na podnět stěžovatele vykonalo dohled, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Pro rekapitulaci je nejprve vhodné uvést skutkové okolnosti případu. Napadeným usnesením GIBS bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") v jednočinném souběhu se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit tím (zkráceně), že jako úřední osoba při plnění úkolů státu a používající svých pravomocí, při provádění oprávněného služebního zákroku užil nepřiměřený donucovací prostředek (kop), který vedl s velkou intenzitou do oblasti obličeje poškozeného, a následně při zákroku spočívajícího v poutání poškozeného užil jako donucovací prostředek jemu přidělený taser v době, kdy byl poškozený již částečně spoután a omezen v pohybu a kdy ležel na zemi na břiše, a na dobu 24s bez přerušení stiskl spoušť. Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že usnesení GIBS je nezákonné, neboť v něm nejsou uvedeny skutkové okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu a naprosto v něm absentují okolnosti naplňující subjektivní stránku. Napadeným usnesením městského státního zastupitelství byla stížnost zamítnuta, a to přestože městské státní zastupitelství hodnotilo celou věc údajně bez znalosti spisové dokumentace. Následně se stěžovatel obrátil na vrchní státní zastupitelství s podnětem k výkonu dohledu. Z napadeného vyrozumění, resp. vyřízení podnětu, je však patrné, že ani vrchní státní zastupitelství neshledalo v postupu GIBS a městského státního zastupitelství jakákoliv pochybení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městské státní zastupitelství řádně nepřezkoumalo řízení předcházející napadenému rozhodnutí, kdy státní zástupce neobjasňoval způsobem uvedeným v trestním řádu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Pokud totiž státní zástupce městského státního zastupitelství uvede, že "povalení poškozeného na zem ze strany řidičů není zadokumentováno", pak se měl státní zástupce vrchního státního zastupitelství při výkonu dohledu zabývat tím, zda obsahem spisu je obrazový záznam z místa činu. Vrchní státní zastupitelství však na tuto námitku nereflektovalo. Zásadní námitka stěžovatele tedy spočívala v tom, že se státní zástupce neseznámil s audiovizuálním záznamem prostor, kde došlo ke stěžovateli vytýkanému jednání, na němž je zaznamenán zásah na místě přítomných taxikářů vůči poškozenému. Z uvedeného je patrné, že státní zástupce městského státního zastupitelství o stěžovatelově stížnosti rozhodoval bez znalostí spisové dokumentace a tuto vadu při výkonu dohledu neodstranilo ani nadřízené vrchní státní zastupitelství.
4. Další námitky stěžovatele se vztahují k dopadu zahájení trestního stíhání do jeho osobní sféry, kdy nelze odhlédnout od určité formy stigmatizace, ale i do sféry výkonu služby a jeho dalších nároků z výkonu služby u bezpečnostních složek plynoucích. Po celou dobu trvání trestního řízení je stěžovatel přeřazen ve výkonu služby na nižší post se sníženým platovým ohodnocením. Následkem případného propuštění stěžovatel ztrácí nárok na sociální podporu i nárok na výsluhu. Vzhledem k tomu, že při výkonu služby u bezpečnostních složek lze mít za částečně prolomenou zásadu presumpce neviny, protože k omezení výkonu služby, postavení mimo službu, snížení platu a dalších důsledků, dochází výhradně na základě podezření, tj. bez řádného prokázání spáchání trestného činu, je nutné, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly s maximální obezřetností a pečlivostí. Proto je stěžovatel přesvědčen, že napadená rozhodnutí stejně jako vyrozumění vrchního státního zastupitelství jsou v mnoha ohledech protiústavní, a proto se nyní u Ústavního soudu domáhá jejich zrušení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
7. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s napadenými usneseními GIBS a městského státního zastupitelství a s vyřízením podnětu k výkonu dohledu vrchního státního zastupitelství a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály. Z napadeného usnesení GIBS o zahájení trestního stíhání se totiž podávají konkrétní argumenty a jsou vyjmenovány konkrétní důkazy, na základě kterých se orgány činné v trestním řízení mohou domnívat, že k trestnému činu došlo způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Stejně tak je ze skutkové věty patrné naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, který vyžaduje v jeho subjektivní stránce zavinění ve formě úmyslu. Z napadeného usnesení GIBS je rovněž patrné, že GIBS pro toto své zjištění provedla všechny potřebné důkazy. Na těchto závěrech nic nezvrátilo ani městské státní zastupitelství, které napadeným rozhodnutím rozhodovalo o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ani vrchní státní zastupitelství, které ve věci vykonává dohled.
9. K námitce stěžovatele stran toho, že GIBS ani státní zastupitelství dostatečně nevyvrátily pochybnost, že poškozený na místo činu přišel již zraněný, případně že mu zranění byla způsobena na místě přítomnými jinými osobami, byla pro účely přípravného řízení a zahájení trestního stíhání dostatečně vyvrácena a orgány činné v trestním řízení se s touto námitkou řádně vypořádaly (viz str. 5 usnesení GIBS o zahájení trestního stíhání, str. 3 usnesení městského státního zastupitelství a str. 2 vyřízení podnětu k výkonu dohledu vrchního státního zastupitelství). V tomto směru jsou obhajoba a úvahy stěžovatele vyvráceny jednak audiovizuálním záznamem z místa činu, jednak i podanými vysvětleními na místě přítomných dvou taxikářů, či dalších zasahujících policistů (viz vysvětlení podané M. a B.).
10. Závěrem je možné pouze zdůraznit, že všechny nyní vznesené námitky bude mít stěžovatel nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit i v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a naopak které jsou pro něj příznivé. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud. Stejné platí i ve vztahu k námitkám ohledně zásahu do osobní a profesní sféry stěžovatele, kdy český právní řád v případě zproštění stěžovatele disponuje procesními nástroji, jak tyto zásahy co nejvíce odčinit a zpětně minimalizovat.
11. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadenými rozhodnutími a vyřízením podnětu k výkonu dohledu nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a jeho ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu