ECLI:CZ:US:2016:2.US.921.16.1
sp. zn. II. ÚS 921/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Andrýskové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, 698 01 Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 26 Cdo 4851/2015-218 o exekuci na plnění z úvěrové smlouvy, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2016 doručen včasný a řádný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejích práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně do práva na přístup k soudu (článek 6 odst. 1 Úmluvy), práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny) a práva vlastnit majetek (článek 11 odst. l Listiny). Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení zrušil.
3. Stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2015 č. j. 12 Co 567/2014-195, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku v jeho části ohledně úroku z prodlení ve výši 6,35 % z částky 7 828,97 Kč od 16. května 2013 do zaplacení a jistiny ve výši 29 947,08 Kč s 6,35 % úrokem z prodlení od 16. května 2013 do zaplacení změněno tak, že se exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. února 2013 č. j. 44 EXE 21/2013-22 zastavuje dále i ohledně úroku z prodlení ve výši 6,35 % z částky 7 828, 97 Kč od 16. května 2013 do zaplacení a jistiny ve výši 29 947,08 Kč s 6,35 % úrokem z prodlení od 16. května 2013 do zaplacení. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 1. 12. 2015 č. j. 26 Cdo 4851/2015-218 tak, že dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání není přípustné, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013]. Své rozhodnutí odůvodnil poukazem na výši částky, o níž bylo v usnesení Krajského soudu v Brně rozhodnuto, a dále uvedl, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani to, že předmětem exekuce je plnění z právního vztahu původně založeného spotřebitelskou smlouvou, kdy odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013 sp. zn. 20 Cdo 1696/2013.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že postupem Nejvyššího soudu jí bylo odebráno právo na přístup k soudu, neboť se nedůvodně odmítl zabývat její věcí. Dle jejího názoru mělo dovolání být posouzeno jako přípustné právě s ohledem na výjimku uvedenou v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Pokud soud poukazuje na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1696/2013, tak stěžovatelka má za to, že na její případ citované rozhodnutí nedopadá. Zásadní rozdíl spatřuje ve skutečnosti, že v projednávané věci je absence nalézacího řízení, neboť exekučním titulem je notářský zápis (jinde v ústavní stížnosti se uvádí, že titulem pro nařízení exekuce byl exekutorský zápis), a až řízení o zastavení exekuce v daném případě má veškeré aspekty nalézacího řízení. Nejvyšší soud se však s tímto faktem ve svém rozhodnutí nevypořádal, a jeho rozhodnutí je proto pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné a pro stěžovatelku v rozporu s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") nepředvídatelné. Dále dle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno i její ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Toto porušení shledává ve skutečnosti, že v souvislosti s rozhodovací činností soudního exekutora v rozporu se zákonem vynakládala spolu s vedlejším účastníkem ze svého majetku finanční prostředky na ochranu svých práv prostřednictvím právního zástupce, čímž jí měla vzniknout majetková újma, avšak to se žádným způsobem již neprojevilo v soudním rozhodnutí o jejich návrhu na odklad a zastavení exekuce.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů. Rozhodnutí obecných soudů proto Ústavní soud může přezkoumat toliko z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Do pravomoci obecného soudu potom může Ústavní soud zasáhnout pouze v případě, že obecný soud interpretací podústavního práva způsobil porušení některého základního práva stěžovatele, či jde o zcela zřejmé ignorování příslušné kogentní normy, event. o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
7. Tvrdí-li stěžovatelka, že postupem Nejvyššího soudu došlo k odepření spravedlnosti ve smyslu porušení práva na přístup k soudu (článek 6 odst. 1 Úmluvy) a práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny), pak Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93) podle níž "K porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný." O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
8. Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání podaného stěžovatelkou aplikoval ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle nějž je dovolání dle §237 o. s. ř. nepřípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud dospěl dle stručného odůvodnění (srov. §243f odst. 2 o. s. ř.) k závěru, že dovolání je vzhledem k výši částky, o níž bylo napadeným usnesením krajského soudu rozhodnuto, nepřípustné. Stěžovatelkou vytýkané nepodřazení posuzované věci pod výjimku uvedenou v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tj. že jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, potom odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013 sp. zn. 20 Cdo 1696/2013. Podle tohoto rozhodnutí se výjimka (zde jde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv) z nepřípustnosti dovolání pro bagatelnost věci "[...]vztahuje pouze pro nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory (vyplývající např. ze vztahů ze spotřebitelských smluv). [...] Exekuční řízení je přitom řízení zcela samostatné a na nalézacím řízení nezávislé. Z obsahového hlediska představuje exekuční řízení souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení (zejména oprávněným a povinným) na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností (srov. V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 9)."
9. Nejvyšší soud rozhodnutím napadeným ústavní stížnosti tedy rozhodl o přípustnosti dovolání stěžovatelky předvídatelně v souladu se svou rozhodovací praxí, na niž v odůvodnění odkázal. Obsah citovaného rozhodnutí je potom volně dostupný jak v databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak také z dalších komerčních databází. Stručnost odůvodnění sama o sobě neznamená jeho nedostatek či nesrozumitelnost, jsou-li v něm jinak závěry soudu logicky správně, jasně a plně vysvětleny. Tomuto požadavku usnesení napadené ústavní stížnosti vyhovuje.
10. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud rozhodl nepředvídatelně, neboť citované rozhodnutí na její věc nedopadá, jelikož v její věci absentovalo nalézací řízení a až řízení o zastavení exekuce v daném případě mělo veškeré aspekty nalézacího řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že v postupu Nejvyššího soudu neshledal pochybení spočívající v excesivním výkladu práva. Fakt, že exekučním titulem v projednávané věci nebylo soudní rozhodnutí jako výsledek nalézacího řízení, ale exekutorský zápis, na aplikovatelnost závěrů citovaného rozhodnutí na danou věc nemá vliv. Exekutorský zápis mohl být titulem pro nařízení exekuce (stejně tak, jako jím může být notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti). Samotná absence nalézacího řízení zde proto nezakládá porušení práv stěžovatelky. Exekuční řízení (do nějž spadá i řízení o zastavení exekuce) ze své povahy potom nemůže suplovat funkci řízení nalézacího, a to ani v uvedeném případě.
11. Namítané porušení práva vlastnit majetek (článek 11 odst. l Listiny) potom nelze vyvodit jen z faktu, že stěžovatelce nebylo v napadeném rozhodnutí o odmítnutí dovolání vyhověno, resp. že v souvislosti s neúspěšným bráněním svého práva dobrovolně vynaložila finanční prostředky na právní zastoupení.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu