ECLI:CZ:US:2009:2.US.944.09.1
sp. zn. II. ÚS 944/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Kateřinská 522/21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2009 č. j. 33 Cdo 3511/2008-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2008 č. j. 15 Co 497/2007-195 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. června 2007 č. j. 20 C 78/2005-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. dubna 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny a její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
V řízení vedeném u obecných soudů bylo rozhodováno o neplatnosti darovací smlouvy. Stěžovatelka (žalovaná) poukazuje na to, že obecné soudy rozhodly na základě jediného důkazu - znaleckého posudku, podle něhož dárce JUDr. Z. S. v době uzavření darovací smlouvy jednal v duševní poruše, v důsledku níž nemohl uzavřít platný právní úkon. Namítá, že znalkyně použila k vypracování posudku materiály, které nejsou součástí spisu, stěžovatelka je neměla k dispozici a nemohla se k nim vyjádřit. Poukazuje na další provedené důkazy - výpovědi svědků, které svědčí závěru, že se dárce před uzavřením smlouvy choval standardně. Stěžovatelka v řízení předložila vyjádření jiného znalce, který se se závěry soudem vyžádaného znaleckého posudku neztotožnil a označil jej po formální i obsahové stránce za vadný. Dle ní je tento znalecký posudek pouze jedním z celé řady důkazních prostředků, který nemá žádné výsadní postavení. Jeho závěry nelze bez dalšího přebírat, ale v případě pochybností je třeba jeho závěry ověřovat i jinými důkazy. Má za to, že soudy měly přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku. Porušení zásady zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny spatřuje v tom, že zůstaviteli bylo ex post znemožněno činit právní úkony, přestože v rozhodné době nebyla jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Stěžovatelka je v podstatě penalizována za to, že darovací smlouvu uzavřela se starší osobou, která trpěla zdravotními problémy.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 78/2005, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, a to výrokem I. bylo určeno, že je neplatná darovací smlouva sepsaná dne 19. 1. 2005 notářem JUDr. P. B., kterou mělo být převedeno vlastnické právo k podílu o velikosti jedné čtvrtiny na nemovitostech (popsaných ve výroku I.) z dárce Z. S. na obdarovanou Ing. J. M. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně JUDr. H. S. domáhala určení spoluvlastnického práva Z. S. o rozsahu jedné čtvrtiny k nemovitostem uvedeným ve výroku I. v okamžik jeho smrti. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že Z. S. učinil právní úkon - darovací smlouvu - v duševní poruše, která jej činila nezpůsobilým takový úkon platně učinit. Darovací smlouvu proto posoudil jako neplatnou podle §38 odst. 2 obč. zák. Stran zamítavé části žaloby na určení vlastnického práva konstatoval, že jako vlastník nemovitostí je dni svého úmrtí v katastru nemovitostí veden Z. S., neboť dosud nebyl proveden vklad podle neplatné darovací smlouvy, a žalobkyně je dědičkou ze zákona.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a k odvolací námitce stran neprovedení revizního znaleckého posudku uvedl, že soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, a nelze mu proto vytýkat, že neprovedl revizní posudek, neměl-li pochybnosti o úplnosti a kvalitě v řízení vypracovaného znaleckého posudku. Konstatoval, že soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě, i v návaznosti na další důkazy vysvětlil, proč považuje závěry znaleckého posudku za objektivní a nezpochybnitelné, a řádně vyhodnotil i s ostatní provedené důkazy, a to nejen z hlediska jejich obsahu, ale též z hlediska jejich věrohodnosti.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedla dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , který spatřovala v nekompetentnosti znaleckého posudku a v neprovedení navrhovaných důkazů.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Upozornil na to, že uplatnění dovolacího důvodu, zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, je v daném případě vyloučeno a dovolací soud je povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Námitky stěžovatelky, že závěry znaleckého posudku jsou pouhou nereálnou konstrukcí a že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď notáře JUDr. B., lze podřadit jedině pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a nejsou tudíž způsobilé v daném případě přípustnost dovolání založit. Výtky, že soudy neprovedly navrhované důkazy dle dovolacího soudu naplňují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ale posouzení, zda je toto konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
I když stěžovatelka petitem ústavní stížnosti v prvé řadě napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání, ve vztahu k tomuto rozhodnutí žádné konkrétní výhrady v ústavní stížnosti nevznáší. Ústavní soud proto pouze přezkoumal, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatelky, aby bylo její dovolání stanoveným postupem projednáno.
Dovolací soud výkladem a aplikací ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §241a o. s. ř., neodepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí stanovených právními předpisy ani nálezy Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/2005), dle nichž "právní posouzení" se vztahuje nejen na otázky práva hmotného, ale i procesního, čímž vlastně způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebo v existenci tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (zahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu). Jen z pohledu těchto důvodů, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Vznášela-li stěžovatelka námitky vůči hodnocení důkazů (znaleckého posudku a výpovědi svědka), je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že nesprávné hodnocení důkazů nepatří mezi vady řízení, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř., který však není způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud stěžovatelka namítala, že soudy neprovedly navrhované důkazy, a dovolací soud tyto námitky podřadil pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ale neshledal jejich judikatorní přesah, ani tomuto jeho postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť samotnou úvahu dovolacího soudu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů.
Ke kritice rozsudků soudů nalézacího a odvolacího (stěžovatelka stejně jako v dovolání namítá nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení navrhovaných důkazů) Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. Soud prvního stupně pečlivě a logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Podrobně se zabýval závěry znaleckého posudku i ve vazbě na informace obsažené v jiných důkazních prostředcích a přesvědčivě vysvětlil, proč považuje tyto závěry za objektivní a nezpochybnitelné a z jakého důvodu nepřihlédl k důkazům, svědčícím ve prospěch tvrzení stěžovatelky.
Jak vyplývá ze znaleckého posudku i z výpovědi slyšené znalkyně, při vypracování posudku vzala znalkyně v úvahu výpovědi slyšených svědků a obsah dostupných lékařských zpráv, z nichž některé soud prvního stupně provedl jako důkaz. Stěžovatelka sice nebyla přímo seznámena s podklady, které si znalkyně obstarala z nemocnice, v níž byl Zbyněk Soják před smrtí hospitalizován (znalkyně byla oprávněna nahlédnout bez souhlasu osob blízkých do jeho zdravotnické dokumentace právě za účelem vypracování znaleckého posudku - viz §67b odst. 10 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), měla však dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřila ke znaleckému posudku a jeho závěrům. Znalkyně byla při jednání soudu konfrontována s námitkami a připomínkami stěžovatelky, svůj posudek však plně obhájila. O kvalitě a úplnosti posudku neměl soud pochybnosti, a proto mu nelze vytýkat, že neprovedl revizní znalecký posudek. Nadto jsou závěry posudku podepřeny dalšími důkazy, podrobně rozebranými soudem prvního stupně v odůvodnění rozsudku. V tomto směru je nadbytečné podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, opakovat.
Rovněž právní závěry, vyvozené ze zjištěného skutkového stavu, soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě odůvodnily. Přes tvrzená porušení ustanovení Listiny je tak zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to uplatněním námitek, s nimiž se již soudy ústavně konformně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu