ECLI:CZ:US:2013:2.US.946.13.1
sp. zn. II. ÚS 946/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky v právní věci TIME IMPORT, a. s., se sídlem Na Výsluní 201/13, Praha 10, právně zastoupené Mgr. Davidem Motyčkou, advokátem se sídlem Braunův dům, Karlovo náměstí 24, Praha 1, o ústavní stížnosti proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 0 Nt 1114/2013, vydanému Okresním soudem v Hradci Králové, a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků policejním orgánem Policie ČR, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování dne 21. a 22. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž namítala porušení čl. 10, čl. 11, čl. 12, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv a svobod jak ve vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu, sp. zn. 0 Nt 1114/2013, tak v samotném provedení prohlídky dne 21. až 22. 1. 2013. Proto v petitu ústavní stížnosti navrhuje kromě zrušení předmětného příkazu rovněž vyslovení zákazu, aby Policie ČR nepokračovala v porušování základních práv stěžovatelky podle §12 odst. 1 a 2 Listiny a obnovila stav před porušením.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že nařízením a provedením prohlídky byla dotčena nejen práva její, ale také práva jiných subjektů, a to Mgr. Jiřího Harta, člena dozorčí rady společnosti dynn, a.s., a společnosti dynn, a. s., se kterými stěžovatelka proto koordinuje právní postup, včetně poskytování některých informací ke zdůvodnění této ústavní stížnosti. Na základě koordinace společného právního postupu jsou také podání dotčených subjektů týkající se této věci obsahově obdobná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že příkaz k prohlídce nebyl řádně odůvodněn. Z příkazu je dle jejího přesvědčení zcela zjevné, že soud nařídil prohlídku jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon nikoli proto, že by jej nebylo možné provést po zahájení trestního stíhání, ale právě proto, aby trestní stíhání proti nějaké dosud neznámé osobě na základě hypotetických důkazů, které měly být opatřeny, mohlo být případně zahájeno, potvrdí-li důkazy zajištěné při prohlídce spekulace policejního orgánu. Stěžovatelka dosud nikým nebyla označena ani za pachatele ani za osobu důvodně podezřelou ze spáchání trestného činu. Trestná činnost, uvedená v příkazu, plní jen funkci formálního předpokladu pro nařízení prohlídky soudem, což za takových okolností stěžovatelka považuje za libovůli a zásah do svých ústavních práv.
V obsáhle formulované ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozvádí dle jejího názoru relevantní důvody, proč měla být prohlídka nezákonná, nedůvodná a její provedení nepřiměřené. Zároveň stěžovatelka žádá, aby její věc byla projednána přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Jak uvedl Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 906/13 (stěžovatelka dynn, a. s.), trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v dané věci zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení za v zásadě nežádoucí.
Posouzení tvrzení, zda přípravné řízení a řízení před soudem bylo zatíženo namítanými vadami, je relevantní i v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci stěžovatelka může uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k její obhajobě. Ústavní soud, vědom si své úlohy při ochraně ústavnosti, musí rovněž dbát na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. V této fázi řízení je tedy zejména věcí obecných soudů, aby v rámci dokazování posoudily přípustnost, resp. použitelnost důkazů, které byly při předmětných prohlídkách získány. Stěžovatelka protiústavnost zásahu do svých základních práv a svobod, k němuž došlo shora citovaným příkazem, resp. podle tohoto příkazu provedenou prohlídkou tzv. jiných prostor a pozemků, vyvozuje v prvé řadě z toho, že soudní příkaz, jímž byla prohlídka nařízena, je stižen takovými vadami, že nemůže z hlediska ústavnosti obstát. Příčinou má být především skutečnost, že ač podle soudu mělo jít o tzv. neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, o takový úkon se ve skutečnosti nejednalo, resp. soud řádně svůj závěr stran jeho neodkladnosti nezdůvodnil.
S takovými závěry se však Ústavní soud neztotožnil již v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 906/13 a ani v případě nyní projednávané ústavní stížnosti nemá důvod od závěrů v něm uvedených se jakkoli odchylovat. V citovaném usnesení bylo konstatováno, že "již jen z dokumentace stěžovatelkou k ústavní stížnosti přiložené plyne, že zde skutečně existovala - jak uvádí sám soud v napadeném rozhodnutí - obava, že důkazy použitelné v trestním řízení budou později nedostupné. Orgány činné v trestním řízení stěžovatelku opakovaně vyzývaly k vydání příslušných dokumentů (to přitom sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje) a protože to stěžovatelka odmítla (což v rámci zákazu nucení k sebeobviňování je nutno respektovat), bylo přistoupeno k odejmutí věci. Důvodnost prohlídky je rovněž v citovaném příkazu dostatečně vysvětlena, a to i vzhledem k naplnění skutkových podstat zločinů, pro něž se trestní řízení vede [to tedy jak ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, tak ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti]. V přezkoumávaném rozhodnutí je totiž akceptovatelným způsobem vysvětlena dedukce vztahující se k enormnímu nárůstu ceny služeb poskytovaných mimo jiné stěžovatelkou státnímu podniku Lesy České republiky (tento nárůst činí asi 700 % ve srovnání s předchozím obdobím; takový nárůst se přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nepokouší konkrétněji vysvětlit, tedy kromě konstatování, že jí poskytované softwarové řešení je výjimečné) i systém vztahů a vazeb mezi jednotlivými fyzickými a právnickými osobami."
V projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadený příkaz soudu k prohlídce jiných prostor a pozemků je odůvodněn dostatečně, jsou v něm uvedeny trestné činy, pro něž se trestní řízení vede a objekt, jež má být prohlídce podroben, je uveden s přesnou adresou, přičemž obecný soud uvádí i vlastnické vztahy k prohledávané nemovitosti. Ve výroku příkazu k prohlídce je uvedeno, který orgán prohlídku provede, je zde uvedeno důvodné podezření, že se v příslušném objektu nebo v prostorách k němu náležejících nacházejí věci důležité pro trestní řízení, které jsou rovněž dostatečně konkretizovány (jedná se především o dokumenty). V odůvodnění pak obecný soud podává srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována a specifikuje kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v daném bytě nacházejí. Příkaz obsahuje i řádné poučení (§78 odst. 1 tr. řádu, §79 odst. 1 tr. řádu a §85a tr. řádu).
Pakliže stěžovatelka namítá, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, nutno konstatovat, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají přímo z dotčeného příkazu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného příkazu tedy dospěl Ústavní soud, shodně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 906/13, k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Totéž pak platí o postupu policejního orgánu při provádění prohlídky, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvedla konkrétní důvody, jež by pro nepřiměřenost jejího provedení svědčily.
Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti dle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal, s ohledem na její obsah, že by byla věc naléhavá více, než ostatní napadlé návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu