ECLI:CZ:US:1997:2.US.95.96
sp. zn. II. ÚS 95/96
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
II.ÚS 95/96
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 10.9. 1997 ve věci ústavní stížnosti P-I., zastoupeného JUDr. J.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.12. 1995, č.j. 33 Ca 68/95-16, za účasti vedlejších účastníků Kat.ú. v Č.K., zastoupeného ředitelem Ing. J.C. a Š., zastoupeného JUDr. M.S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost podle §43 odst.1 písm. c) zák. č. 18211993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu stížnost, kterou tento soud obdržel dne 1.4. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
II.ÚS 95/96
29.12. 1995, č.j. 33 Ca 68/95-16, který nabyl právní moci dne 29.1. 1996. Citovaný rozsudek potvrdil ve výroku svého rozhodnutí správní rozhodnutí Kat.ú. v Č.K. ze dne 14.7. 1995, č.j. V1-565/94, jimž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, uzavřené mezi převodcem Š., a.s. Č.K. a stěžovatelem ( dříve nabyvatelem) dne 19. 10. 1994.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku potvrdil rozhodnutí správního orgánu, ale nevyloučil možnost, aby předmětem kupní smlouvy byly i stavby, které nejsou v katastru nemovitostí zapsány, ovšem s podmínkou, že takovéto nemovitosti musí být dostatečně identifikovány jiným způsobem. Odvolací soud dovodil, že převod staveb dosud nezapsaných v katastru nemovitostí, u nichž nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, je možný pouze za situace, kdy součástí kupní smlouvy navrhované ke vkladu bude i oddělovací geometrický plán, se zaměřením zastavěných pozemků.
Stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva, uvedená v čl.11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatel v nesprávné aplikaci hmotného práva, když obecný soud stanovil stěžovateli podmínky pro vklad nad rámec jeho zákonných povinností, plynoucích z ustanovení §37 a následujících Občanského zákoníku, které stanoví podmínku určitosti právního úkonu. Stěžovatel se rovněž domnívá, že došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek, když jak správní orgán, tak Městský soud v Praze mu odňali právo vlastnit majetek na základě platné smlouvy.
II.ÚS 95/96
Navrhovatel ve stížnosti uvádí, že předmět kupní smlouvy byl dostatečně určen mimo jiné znaleckým posudkem, předloženým Kat.ú. v Č.B., a tento správní orgán se vůči navrhovateli dopustil diskriminace, když uplatnil rozdílný postup při vkladu vlastnického práva dle kupní smlouvy a zápisu nemovitého majetku záznamem ve smyslu §19 odst.3 zák. č. 92/1991 Sb.
V této souvislosti poukázal na skutečnost, že řízeni před obecným soudem proběhlo bez nařízení veřejného jednání a ani v řízení před katastrálním úřadem mu v rozporu s ustanovením §3 zák.č. 71/1967 Sb., ve znění změn a doplňků nebyl dán prostor pro uplatnění jeho práva.
K námitce stěžovatele, že určitou odpovědnost za záporný výsledek správního řízení nese i druhý vedlejší účastník tím, že neposkytl potřebnou součinnost při řízení o vkladu nepředložením požadovaného geometrického plánu, je možno považovat pro řízení o ústavní stížnosti za zcela irelevantní, neboť k splnění této povinnosti byl zavázán nejen druhý vedlejší účastník, ale i stěžovatel jako účastník řízení o vkladu.
V závěru své stížnosti navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí městského soudu.
Soudce zpravodaj z podané stížnosti zjistil, že stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodu porušení ústavních práv zakotvených v čl. 11 Listiny, aniž blíže rozvádí, který z odstavců citovaného článku Listiny má na mysli, když ve svém podání pouze uvádí, že porušení čl. 11 Listiny spatřuje v postupu státního orgánu, kterým je mu odpíráno jeho právo vlastnit majetek na základě platné smlouvy.
II.ÚS 95/96
Podle ustanovení §133 odst.2 Občanského zákoníku se okamžik nabytí vlastnictví k nemovité věci váže k platnému vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle podmínek stanovených zák.č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel se neprávem dovolává porušení č1.11 Listiny, když jak již Ústavní soud několikrát judikoval, mu v okamžiku podání ústavní stížnosti nesvědčilo platně existující vlastnické právo k nemovitostem.
Navrhovatel se svou ústavní stížností dovolává údajného porušení práva na spravedlivý proces , které je jedním z práv obsažených v hlavě páté Listiny.
V této souvislosti napadá stěžovatel současnou právní úpravu správního soudnictví, kdy při neexistenci dovolacího soudu, je dosavadní rozhodovací proces ve správním soudnictví pouze jednoinstanční.
Tato námitka je sice podle názoru soudce zpravodaje oprávněná, ale bez přímé návaznosti k projednávané věci, neboť i když obecný soud rozhodoval bez nařízeného jednání podle §250f o.s.ř. ve znění platném do 30.4. 1997 je nutné zdůraznit, že obecný soud při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí podle §250i o.s.ř. je vázán zjištěným skutkovým stavem správního orgánu v době vydání napadeného rozhodnutí. Je nepochybné, že skutkový stav byl zjištěn správním orgánem v souladu s předpoklady stanovenými zák.č. 265/1992 Sb. (§5 odst.1 cit. zákona). Není proto oprávněnou námitka, že obecný soud rozhodoval nad rámec zákonného zmocnění, pokud uvedl, že předmětná kupní smlouva není určitá a srozumitelná, když její text není doplněn příslušným geometrickým plánem, který by označil samostatným parcelním číslem pozemky zastavěné stavbami již dokončenými, ale nezkolaudovanými, neboť jak obecný soud tak i správní orgán při svém řízení musely přihlédnout k dalším právním předpisům jako jsou : vyhl.č.
II.ÚS 95/96
126/1993 Sb., [ §3 odst.1, §4 odst.1 písm.a), §7, §10 písm.a)] a dále zák.č. 344/1992 Sb., ve znění změn a doplňků ( §5 odst.1, §10 a §19).
Není možné přisvědčit tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a řádný proces tím, když jak tvrdí, mu bylo odepřeno příslušným státním orgánem jeho právo být slyšen a v průběhu veřejného jednání uplatnit svá práva jako
účastník řízení.
Od doby přerušení řízení do konečného rozhodnutí Kat.ú. v Č.B. byla účastníkům řízení poskytnuta lhůta dostatečně dlouhá k tomu, aby uplatnili svá práva a předložili požadované doklady již v průběhu správního řízení. Nečinnost účastníků nelze chápat jako omezování jejich práv, kterou ani obecný soud nemohl v průběhu přezkumného řízení dodatečně zhojit.
Ze všech shora uvedených důvodů považuje soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a byl proto nucen ji ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 10.9. 1997