ECLI:CZ:US:2009:2.US.957.09.1
sp. zn. II. ÚS 957/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. B., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2008 sp. zn. 2 Nt 102/2008 a usnesení Krajského soudu Brně ze dne 20. 2. 2009 sp. zn. 8 To 86/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho ústavních práv, garantovaných čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2001 sp. zn. 4 T 115/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 3 To 522/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. z. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. z. mu byl uložen souhrnný peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Dne 16. 6. 2008 podal stěžovatel další návrh na povolení obnovy řízení, který Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. 12. 2008 sp. zn. 2 Nt 102/2008 podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl, neboť neshledal důvody obnovy předpokládané v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Připomněl, že stěžovatelovy předchozí návrhy na povolení obnovy řízení byly pravomocně zamítnuty. Zjistil, že stěžovatel se i nyní domáhá stejného - totiž jiného hodnocení důkazů a skutkového děje, než který byl zjištěn na základě úplného a formálně nezávadného dokazování, aniž by v návrhu uvedl skutečnosti nebo důkazy, které by v době rozhodování o vině nebyly soudům známé. Dospěl navíc k závěru, že téměř všechny nyní uvedené důkazy již stěžovatel v minulosti navrhoval. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 2. 2009 sp. zn. 8 To 86/2009 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
V ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel rekapituluje průběh řízení. Poukazuje předně na lékařské potvrzení, podle něhož má údajně omezenou schopnost vnímání a koncentrace. Z něj měly obecné soudy podle názoru stěžovatele vyvodit pochybnosti o jeho příčetnosti v době spáchání trestného činu. Touto otázkou se však obecné soudy nezabývaly. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho zdravotní stav mu po celou dobu řízení neumožnil účinně se hájit. Obecným soudům proto vytýká, že mu již na počátku řízení neustanovily obhájce a neučinily to ani v řízení o povolení obnovy řízení. Závěrem stěžovatel uvádí, že již od základní školy naráží na nepochopení svého zdravotního problému. Postupem obecných soudů se cítí být diskriminován z důvodu svého zdravotního stavu.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy, na nějž je v ústavní stížnosti odkazováno, tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl stěžovatel obviněn z trestného jednání, a to do doby, kdy bylo s konečnou platností rozhodnuto o jeho vině a trestu. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které článek 6 odst. 3 Úmluvy výslovně přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v citovaném článku Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření již pravomocně skončeného trestního řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2005 ve věci Vanyan proti Rusku), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což nebyl tento případ. V této souvislosti lze zcela odmítnout i argumentaci stěžovatele týkající se nutné obhajoby vzhledem k jeho údajné nezpůsobilosti se hájit. Ustanovení §36 odst. 2 tr. ř., na nějž stěžovatel poukazuje, se totiž vztahuje na řízení, v němž se rozhoduje o vině a trestu, a nelze je vztahovat na řízení o mimořádném opravném prostředku. Pokud měl stěžovatel pocit, že není schopen se v řízení o povolení obnovy řízení náležitě hájit, nic mu nebránilo, aby si obhájce pro toto řízení zvolil sám. Námitkou, kterou stěžovatel brojil i proti postupu obecných soudů ohledně splnění podmínek nutné obhajoby v řízení, v němž byl uznán vinným, se Ústavní soud vzhledem k petitu ústavní stížnosti, jímž je vázán, nemohl zabývat.
Z výše uvedeného ovšem nelze dovodit, že se principy spravedlivého procesu na řízení o povolení obnovy nevztahují. Jejich zdrojem ovšem není článek 6 Úmluvy, ale článek 36 odst. 1 Listiny, který je v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 490/08).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
Otázku zdravotního stavu stran zachování stěžovatelovi příčetnosti v době spáchání trestného činu stěžovatel již otevřel v jednom ze svých předchozích návrhů na povolení obnovy řízení, o němž bylo vedeno u Městského soudu v Brně řízení pod spisovou značkou 6 Nt 538/2008. V uvedeném řízení se touto námitkou obecné soudy zabývaly a objasnily svůj závěr, podle něhož tuto otázku nelze považovat za novou skutečnost, kterou má na mysli ustanovení §278 tr. ř. Obecné soudy neměly nyní důvod se opakovanou námitkou stěžovatele znovu zabývat, a v odůvodnění proto odkázaly na odůvodnění rozhodnutí vydaných v dříve vedeném řízení. V tomto směru jim nelze nic vytknout. Rozhodnutí vydaná v předchozím řízení o povolení obnovy řízení ostatně nejsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti.
Obecné soudy se námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti velmi podrobně zabývaly a náležitě odůvodnily závěr o tom, že návrh stěžovatele neobsahuje žádné nové skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Po zhodnocení dosud provedeného dokazování dospěly rovněž ke shodnému závěru, že tzv. nové skutečnosti, které by mohly vést k povolení obnovy řízení, by nebyly zjištěny ani provedením důkazů, které navrhoval stěžovatel v rámci řízení o povolení obnovy. V této souvislosti nutno zmínit, že v dané trestní věci jde o třetí pokus stěžovatele zvrátit odsuzující rozsudek cestou návrhu na povolení obnovy řízení a domoci se jiného hodnocení důkazů, než jaké bylo učiněno v původním řízení, aniž by v návrzích na povolení obnovy byly uvedeny skutečnosti nebo důkazy, které by v době rozhodování nebyly soudu známé. Jak uvedl stížnostní soud, stěžovatel argumentuje skutečnostmi, které tvořily podstatu jeho obhajoby v původním řízení, nebo je uplatnil v předchozích návrzích na povolení obnovy řízení a soudy je již v dříve skončených řízeních vyhodnotily. Nelze je tudíž považovat za nové skutečnosti.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v trestní věci stěžovatele neshledal existenci jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Tvrzení stěžovatele, že postupem obecných soudů se cítí být diskriminován z důvodu zdravotního stavu, je nutné rovněž zcela odmítnout. Zacházení lze považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. a) nesleduje-li legitimní cíl a b) neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. nález pléna Ústavního soudu publ. pod č. 419/2006 Sb.). V případě stěžovatele je ovšem zjevné, že ve vztahu k němu obecné soudy neuplatňovaly jakýkoliv "odlišný přístup", natož odlišný přístup s ohledem na jeho zdravotní stav. Nepříznivý výsledek jím vedeného řízení byl důsledkem toho, že nepředložil žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by splňovaly podmínky uvedené v ustanovení §278 tr. ř., nikoli tedy stěžovatelův zdravotní stav.
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o povolení obnovy opodstatněné. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu