ECLI:CZ:US:2009:2.US.986.09.1
sp. zn. II. ÚS 986/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. R. H., PhD., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009 č. j. 13 Co 475/2008-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2009, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Za nesprávnou považuje výrokovou část, týkající se uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení. Dle jejího názoru neměly být žalované České republice přiznány náklady řízení, neboť ve svém úřadu zaměstnává osoby s dostatečnou právní erudicí, které mohly hájit její zájmy v soudním řízení, a nedošlo by tak ke zbytečnému navýšení nákladů spojených se zastoupením advokátem. Odvolací soud měl k danému závěru dospět s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07. Protože jej nerespektoval, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2007 č. j. 23 C 63/2004-54 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že výpověď z pracovního poměru, daná jí dopisem žalované ze dne 29. 7. 2004, je neplatná (výrok I.). Druhým výrokem bylo stěžovatelce uloženo uhradit žalované k rukám její právní zástupkyně náklady řízení ve výši 6.931,-Kč. Soud prvního stupně odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšné žalované přiznal náklady za právní zastoupení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2009 č. j. 13 Co 475/2008-79 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.639,- Kč k rukám její advokátky. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. a žalované přiznal paušální náhradu za právní službu advokáta dle §7 písm. c) vyhl. č. 484/2000 Sb., náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. a částku odpovídající dani z přidané hodnoty dle §137 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).
Žádná pochybení ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí. Její výhrady nejsou namířeny proti aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly, ale směřují proti přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, který úspěšného účastníka - Českou republiku - zastupoval. Takové náklady nepovažuje stěžovatelka s poukazem na právní erudovanost zaměstnanců příslušného úřadu státu za účelně vynaložené.
Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy včetně státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mj. v ustanovením §25, §137 a §142 o.s.ř. Podle ustanovení §25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (viz §137 o.s.ř.). Podle §142 odst. 1 o.s.ř. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, výjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení §142 o.s.ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.
Stěžovatelka svou argumentaci staví na účelnosti nákladů vynaložených úřadem státu. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je však nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů jí diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.
Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž stěžovatelka odkazuje, svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,-Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátem. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky v odvolacím řízení v částce 563.269,-Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v označeném nálezu uvedl, proto nelze na nyní posuzovaný případ vztáhnout. Jak bylo uvedeno výše, nyní projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a proto Ústavní soud neshledal důvod ke zrušujícímu nálezu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
Stanislav Balík
soudce Ústavního soudu