ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1003.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1003/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Ing. Z. P., B) I. K., C) V. L., D) M. A. a E) V. V., proti žalovanému L. B., o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 10/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1999, č. j. 13 Co 402/99-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. 6. 1999, č. j. 15 C 10/98-34, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt o velikosti 1+1, IV. kategorie, ve 3. podlaží domu č. p. 216, v P., L. 1 (dále \"předmětný byt\"), jenž byl žalovanému poskytnut na základě sdělení OBH ONV v P. ze dne 29. 1. 1990, č.j. OBH/přís. 4/90, jako přístřeší, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku; dále odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání k \"řešení otázky právní povahy přístřeší a možnosti uzavření nájemní smlouvy na ně\". Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovanému nesvědčí k předmětnému bytu právo nájmu; v této souvislosti poukázal i na shodný právní názor vyjádřený již v pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 1997, č. j. 17 C 188/96-23, kterým byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu. Žalovanému byl předmětný byt poskytnut na základě sdělení OBH ONV v P. ze dne 29. 1. 1990 jako přístřeší, na dobu, než bude vyřešena jeho bytová situace. Protože toto \"sdělení\" nelze považovat za rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, je následná dohoda o užívání bytu ze dne 11. 3. 1991, uzavřená mezi žalovaným a Bytovým podnikem v P. absolutně neplatná, a nemohla tudíž žalovanému založit právo osobního užívání bytu, které by se ze zákona (na základě novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinnosti k 1. 1. 1992) změnilo na právo nájmu bytu. Odvolací soud uzavřel, že žalobci se právem domáhají vyklizení předmětného bytu; neshledal přitom důvodnou námitku žalovaného, že jeho povinnost k vyklizení je nutno podmínit vzájemnou (synallagmatickou) povinností žalobců vydat mu bezdůvodné obohacení získané jím vynaloženými investicemi do bytu, neboť uvedený nárok žalovaného je nárokem samostatným, jehož uspokojení nelze vázat na vyklizení bytu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (zastoupen advokátem) včas dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), a jehož přípustnost odůvodnil tím, že odvolací soud zamítl jeho návrh na připuštění dovolání k otázkám, „zda lze soudem přezkoumávat věcnou správnost dohody o užívání bytu uzavřené do 31. 12. 1991 na základě rozhodnutí správního orgánu o přidělení přístřeší\", a „zda přístřeší přidělené do 31. 12. 1991 je možno posuzovat z hlediska tehdy platných právních předpisů, když právo na bydlení bylo sociálním nárokem a byty přiděloval stát, nebo z hlediska současných právních poměrů je třeba posuzovat dohodu o užívání bytu vzniklou na základě přidělení přístřeší jako řádný nájemní vztah\". Dovozuje (s odkazem na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že sdělení, jímž mu byl předmětný byt poskytnut jako přístřeší, je nutno posuzovat jako rozhodnutí o přidělení bytu podle tehdy platných předpisů, které soud nebyl oprávněn přezkoumávat, a že tudíž nelze dojít k závěru o neplatnosti dohody ze dne 11. 3. 1991. Pro případ, že by se dovolací soud se závěrem odvolacího soudu ztotožnil, namítá, že nájemní smlouva byla účastníky uzavřena - dne 1. 1. 1992 - konkludentně, a že ani žalobci nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu (do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 188/96) nezpochybňovali. Odvolacímu soudu též vytýká, že vztah mezi účastníky neposoudil podle \"§457 odst. 1 občanského zákoníku před novelou\" jako vztah z neplatné smlouvy a dovozuje, že žaloba měla být - pro nerespektování synallagmatické povahy povinností účastníků v žalobním petitu - zamítnuta. Dovolatel má dále za to, že jeho povinnost k vyklizení měla být (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) vázána na zajištění náhradního bytu, neboť nezpůsobil neplatnost dohody o užívání bytu a předmětný byt užíval v dobré víře, že mu k němu svědčí právo nájmu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí; tomuto návrhu Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2000, č.j. 26 Cdo 1003/2000-74, vyhověl.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 11. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\".
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalovaným (dovolatelem) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je třeba se od stávající judikatury odchýlit.
Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. zásadní význam, je třeba v dané věci - s přihlédnutím k vymezení právních otázek v návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání a ve výroku potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jakož i vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - spojovat jen s takto vymezenými právními otázkami, jejichž řešení žalovaný v dovolání zpochybnil.
Podle §154 odst. 1 a §155 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále \"obč. zák. před novelou\"), rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem (nebo na základě jiných právních skutečností stanovených zákonem, o kterýžto případ v souzené věci nejde) vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (srov. §153 obč. zák. před novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu, pro kterou zákon nestanovil písemnou formu; dohoda mohla být tedy uzavřena i ústně, případně konkludentně.
Podle §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále \"obč. zák.\") právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Výklad ustanovení §154 a §155 obč. zák. před novelou se v soudní praxi ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstatně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99 a ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000). Nejvyšší soud též opakovaně zaujal právní názor (srov. např. výše citované rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1161/99, a ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99), že rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. před novelou bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání, nikoli tedy rozhodnutí, kterým byl byt přidělen do užívání jako \"přístřeší\" - do doby, než si občan opatří řádné ubytování (jak to upravovalo ustanovení §53 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., zákona o hospodaření s byty).
I když soud nebyl oprávněn přezkoumávat správnost samotného rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu, které mělo povahu správního aktu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 42, dále též citované rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1161/97), nebylo v soudní praxi pochyb o tom, že soud byl (např. v řízení o návrhu na vyklizení bytu) oprávněn přezkoumávat platnost dohody o odevzdání a převzetí bytu, jakožto občanskoprávního úkonu, a to i z toho hlediska, zda tomuto úkonu mu předcházelo rozhodnutí správního orgánu o přidělení bytu.
V soudní praxi je též ustálen výklad ustanovení §871 odst. 1 obč. zák., podle něhož předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu tohoto ustanovení je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/191 Sb. trvalo (existovalo) - srov. např. již citovaná rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 335/97, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, sp. zn. 26 Cdo 187/99 a sp. zn. 26 Cdo 1049/2000). Otázku vzniku práva osobního užívání bytu, je pak nutno - s přihlédnutím k jednoznačnému znění ustanovení §868 obč. zák. (i k jeho jednotnému výkladu v soudní praxi) - posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tj. právních předpisů, účinných do 31. 12. 1991.
Ze skutkového stavu, z něhož vycházely soudy obou stupňů (dovoláním nezpochybněného, a v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. ostatně ani nezpochybnitelného) vyplývá, že dohoda o užívání předmětného bytu ze dne 11. 3. 1991 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců uzavřena na základě sdělení odboru bytového hospodářství ObNV v P. ze dne 29. 1. 1990, kterým bylo žalovanému poskytnuto přístřeší, a to „jen na dobu, než bude jeho bytová situace vyřešena\". Již sama tato skutečnost, že z dohody o užívání bytu nelze dovodit, že by se opírala o správní akt, kterým byl předmětný byt přenechán žalovanému do užívání na dobu neurčitou, nutně vede k závěru (z něhož vycházel i odvolací soud), že takováto dohoda nemohla založit právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §154 a §155 obč. zák. před novelou. Nevzniklo-li na jejím základě žalovanému právo osobního užívání bytu, nemohlo pak ani dojít k jeho transformaci na právo nájmu bytu dle §871 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že právní otázky, „zda lze soudem přezkoumávat věcnou správnost dohody o užívání bytu uzavřené do 31. 12. 1991 na základě rozhodnutí správního orgánu o přidělení přístřeší\", a „zda přístřeší přidělené do 31. 12. 1991 je možno posuzovat z hlediska tehdy platných právních předpisů nebo z hlediska předpisů současných\", jež byly žalovaným vymezeny v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, nelze z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. shledat právně významnými. To platí i pro otázky, formulované ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, to jest pro otázku \"právní povahy přístřeší\" - z hlediska vzniku práva osobního užívání předmětného bytu žalovaným, a jeho případné zákonné transformace takovéhoto práva na právo nájmu bytu, jakož i otázku \"možnosti uzavření nájemní smlouvy na ně\" - míněno zřejmě (s přihlédnutím právnímu posouzení věci obsaženému k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §154 a §155 obč. zák. před novelou, jejichž právní posouzení odvolacím soudem se neodchyluje od konstantní judikatury.
Vzhledem k výše vytýčeným mezím dovolacího přezkumu nelze za zásadně právně významnou ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. shledat otázku povahy nároků účastníků z neplatné dohody o užívání bytu, kterážto nebyla předmětem návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, ani obsahem zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu; to platí i pro otázku případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Pokud pak je dovoláním předestřena otázka, zda žalovanému vzniklo k předmětnému bytu právo nájmu bytu konkludentně uzavřenou nájemní smlouvou, nelze ji z hlediska uvedeného ustanovení posuzovat již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívalo.
Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Protože přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalobcům, jímž by příslušela jejich náhrada však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu