ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1049.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1049/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému P. K., zastoupenému advokátem, pro částku 79.151,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 12 Nc 22/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29.4.2005, č. j. 12 Co 303/2005-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 29.4.2005, č. j. 12 Co 303/2005-32, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně z 5.12.2003, č.j. 12 Nc 22/2003-8, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5.12.2003, č.j. 12 Nc 22/2003-8, jímž okresní soud nařídil (podle svého vykonatelného rozsudku ze 17.10.2001, č.j. 3 T 605/2000-319) na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou, že „podkladem pro nařízení exekuce může být toliko rozhodnutí vydané v rámci předpisů V. z. p. ČR, nikoli trestněprávního rozsudku“, se odvolací soud (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2118/98) vypořádal závěrem, že „je nepřípustné, aby cestou námitek proti nařízení exekuce byly uplatňovány takové formální vady nalézacího řízení, které mohou být namítány jenom opravným prostředkem proti vydanému exekučnímu titulu.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., povinný namítá existenci vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., již spatřuje ve skutečnosti, že exekuce byla nařízena přesto, že k vydání vykonávaného rozhodnutí nebyla dána pravomoc soudů. Ta je ve věcech zdravotního pojištění podle jeho názoru svěřena „ ustanovením §104a a následujících zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“ příslušnému „správnímu orgánu“, tedy zdravotní pojišťovně, jež vydává rozhodnutí „která jsou exekučním titulem podle §274 písm. g) o.s.ř.“ Pojišťovna tedy „fakticky nemohla uplatňovat škodu, nýbrž svůj nárok ze smluvního či zákonného vztahu k pojištěnci.“ Rozhodnutím podle §228 trestního řádu „trestní soud v podstatě rozhodoval o větším rozsahu práv než mu fakticky příslušelo“, dovolatel proto navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a „zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení dle §103 ve spojení s §104 odst. 1 věta první a §7 odst. 1 o.s.ř.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že napadené usnesení je – pokud jde o řešení otázky, zda je při nařízení exekuce relevantní nedostatek pravomoci (v daném případě soudu) k vydání rozhodnutí, jehož výkon je navrhován – v rozporu s dosavadní publikovanou (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2118/98 Nejvyšší soud sice vydal, to však civilním kolegiem k uveřejnění do Sbírky rozhodnutí přijato nebylo) judikaturou.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), ve skutečnosti, tedy posuzováno podle obsahu, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „je nepřípustné, aby cestou námitek proti nařízení exekuce byly uplatňovány takové formální vady nalézacího řízení, které mohou být namítány jenom opravným prostředkem proti vydanému exekučnímu titulu“, že se tedy soud při nařizování exekuce případným nedostatkem pravomoci nalézacího soudu k vydání titulu zabývat nemůže.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání je (přes nesprávný odkaz na zákon č. 582/1991 Sb. namísto předpisu správného, totiž zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění) důvodné.
Jak starší (srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 a č. 6/1984 pod poř. č. 21 a 27) tak současná (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14.4.1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného v téže sbírce č. 1/2000 pod poř. č. 4, str. 14/44 ) soudní praxe je jednotná v závěru, že jedním z kritérií, která soud zkoumá při nařízení exekuce, je to, zda rozhodnutí či jiný titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc.
Pokud jde o pravomoc k řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, dospěla judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu z 9.1.2003, sp. zn. 33 Odo 907/2002, uveřejněné v téže sbírce č. 7-8/2003 pod poř. č. 65, str. 331/555) k názoru, že k rozhodování v těchto věcech je dána pravomoc zdravotních pojišťoven; uvedený judikát přitom není důvod nepoužít i pro danou věc, jelikož v něm zmíněné ustanovení §18 zákona č. 550/1991 Sb. je v části zakotvující pravomoc zdravotních pojišťoven identické s ustanovením §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. účinného v době vydání zde vykonávaného titulu.
Z hlediska zkoumání existence pravomoci k vydání exekučního titulu není důvodu rozlišovat mezi případy, kdy nedostatkem takové pravomoci trpí řízení civilní (podle občanského soudního řádu), a případy, kdy je stejným neodstranitelným nedostatkem podmínky stiženo tzv. řízení adhezní probíhající podle §228 trestního řádu v rámci řízení trestního. Trestněprávní praxe (srov. zhodnocení trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR č. Tpjf 50/81 z 8.7.1982, uveřejněné v téže sbírce č. 7-8/1982 pod poř. č. 29, str. 203/389 a 204/390, a zhodnocení téhož kolegia č. Tpjf 46/86 ze 17.3.1987, publikované ve stejné sbírce č. 7-8/1987 pod poř. č. 35) i literatura (viz Šámal, P., a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, s 1837) vysvětlují pojem „majetková škoda“, jejíž náhrada může být přiznána podle §228 trestního řádu, jen jako „takovou škodu, jejíž náhradu lze uplatňovat v adhezním řízení právě proto, že toto řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení (resp. řízení před jiným příslušným orgánem), v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Proto v adhezním řízení může být podle §43 odst. 3 trestního řádu uplatňován a soudem podle §228 téhož předpisu přiznán jen takový nárok na náhradu škody, který je obecně možné uplatňovat a přiznat i v občanskoprávním řízení, tj. projednat a rozhodnout o něm ve smyslu §7 o.s.ř. (resp. v řízení před jiným příslušným orgánem). Z tohoto důvodu, zdůrazňuje se v uvedeném komentáři, nelze v adhezním řízení přiznat např. náhradu škody spočívající ve zkrácení daně, či jiné povinné platby podle §148 trestního zákona – tedy ustanovení, podle nějž byl odsouzen povinný – protože tato se neuplatňuje ani v občanskoprávním řízení (srov. občanskoprávní rozhodnutí uveřejněná pod č. R 52/1998 a R 26/1999), nýbrž na její nedoplatek vydá finanční úřad či jiný oprávněný orgán (zde Všeobecná zdravotní pojišťovna) platební výměr dle §46 zákona 337/1992 Sb. (zde dle §53 zákona č. 48/1997 Sb.), který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené platby a zároveň exekučním titulem podle §274 písm. e/ (zde §274 písm. h/) o.s.ř.
Z uvedeného plyne, že nedostatek pravomoci soudů k vydání výroku o náhradě škody v adhezním řízení je při zkoumání předpokladů pro nařízení exekuce stejně relevantní jako nedostatek soudní pravomoci k projednání a rozhodnutí věci v řízení podle občanského soudního řádu; tento nedostatek ovšem není, jak nesprávně dovozuje povinný, důvodem k zastavení exekučního řízení podle §103 o.s.ř., nýbrž pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu