ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1082.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1082/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné K. p. p., nadace, zastoupené advokátkou, proti povinné České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 132/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č.j. 17 Co 573/2003-97, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č.j. 17 Co 573/2003-97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1.srpna 2003, č.j. 23 E 132/99-67, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení vycházeje ze zjištění, že u téhož soudu probíhá řízení o nařízení exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb. mezi týmiž účastníky k vymožení povinnosti uložené týmž exekučním titulem. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, dovozuje, že v tomto případě jde o vymožení nepeněžitého plnění, u nějž zákon připouští jediný způsob výkonu rozhodnutí, a proto je správný prvostupňový závěr, že jakmile byla v souběžně probíhajícím exekučním řízení nařízena exekuce pro nepeněžité plnění, nastala překážka věci rozsouzené v této věci, neboť jde o vymožení stejné povinnosti ukládané stejným soudním rozhodnutím, řízení je vedeno mezi týmiž účastníky a exekuci lze vést jen jediným, tedy v obou řízeních stejným způsobem, na čemž nic nemění, že proti pravomocnému nařízení exekuce bylo podáno dovolání. Protože jde o překážku řízení, pro niž musí být řízení zastaveno, odvolací soud správné rozhodnutí soudu I.stupně potvrzuje.
Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že jí bylo obstrukčním postupem soudu I.stupně odepřeno základní právo na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), věc je řešena v rozporu s hmotným právem a odchylně od rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten ve svém usnesení ze dne 25. září 2003, sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, vyslovil, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu, ale – právě v důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu, který vydává exekutor. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, v řízení vedeném pod sp.zn. Nc 887/2002 Obvodního soudu pro Prahu 7 byla doposud usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č.j. 17 Co 393/2002-30, pravomocně nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen exekutor, proti takovému usnesení povinný podal dovolání a exekuční příkaz nebyl vydán, nejde tak o případ střetu exekucí, nýbrž jde o řízení mimoběžná mající odlišný předmět. Odchýlením se od uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje odvolací rozhodnutí po právní stránce zásadně významné.
Povinná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť vykonávané rozhodnutí je neurčité, když je na oprávněné, aby v řízení prokázala místo, kde dosud nebyla uložená povinnost splněna.
Dovolání je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného plyne, že je v dané věci v důsledku podaného dovolání na místě otevřít dovolací přezkum potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu (procesní povahy) bez ohledu na to, zda má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, že postupuje podle §104 odst. 1 o.s.ř. Důvody pro takový postup shledal v procesní situaci charakterizované tím, že před ním probíhá jak toto řízení, tak i řízení vedené pod sp.zn. Nc 887/2002, v němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2003, č.j. 17 Co 393/2002-30, nařídil exekuci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 1997, sp.zn. 11 C 16/95, a toto usnesení nabylo právní moci dne 11. července 2003. Jde tím v obou případech o řízení mezi týmiž účastníky k vymožení povinnosti uložené týmž exekučním titulem a vydání exekučního příkazu již nemůže jakkoli poznamenat pravomocné rozhodnutí soudu. Odvolací soud hodnotí postup a z něj vyplývající rozhodnutí soudu I. stupně jako správné.
Ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř. soud řízení zastaví, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Podle §83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Podle §159a odst. 5 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku (a ve smyslu §167 odst. 2 o.s.ř. též usnesení) pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Aby se uplatnilo ustanovení upravující překážku věci zahájené (litispendence), musí nastat procesní situace, v níž probíhají současně o stejné věci dvě řízení, překážka pak brání tomu, aby se pokračovalo v řízení později zahájeném. Obdobně překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává tehdy, má li být projednávána v dalším, nežli v již pravomocně skončeném řízení, stejná věc.
Pojem stejné věci je pro věci výkonu rozhodnutí i pro věci exekuční třeba vykládat se zřetelem ke zvláštnostem těchto řízení; obvyklý obecný náhled právní teorie i soudní praxe na totožnost věci založený na shodě v uplatnění téhož nároku vzešlého ze stejného skutkového stavu věci a týkajícího se týchž osob je třeba ve zvláštních podmínkách vykonávacího řízení přizpůsobit tomu, že zde z pohledu předmětového, tj. skutkového a nárokového, jde nejen o uložené povinnosti a tituly takové povinnosti ukládající, ale i o způsoby, jimiž mají být uložené povinnosti nuceně vymoženy. Z uvedeného vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu §83 a §159 odst. 3 o. s. ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. §258 odst. 1 o. s. ř.) na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem.
Obě překážky řízení se nepochybně ve smyslu ust. §254 odst. 1 o.s.ř. uplatní i v řízení o výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. i v řízení exekučním vedeném dle zák. č. 120/2001 Sb. Jak již Nejvyšší soud vyložil ve svém usnesení ze dne 25.září 2003, sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, od účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. (viz jeho §151) není nucená realizace přiznaných plnění již jen doménou soudního provedení (srov. §265 odst. 1 o.s.ř.); nucený výkon exekučních titulů za podmínek zákonem stanovených provádí i soudní exekutoři (§1 odst. 1, 2 ex. ř.). Exekutor je oprávněn, nestanoví-li exekuční řád jinak, vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, a jeho úkony se považují za úkony soudu (srov. §28 odst. 1, §52 odst. 2 ex. ř.). O nařízení exekuce a pověření exekutora (§44 odst. 2 ex. ř.), o odkladu exekuce (§54 ex. ř.), o zastavení exekuce (§55 ex. ř.) a v dalších případech výslovně v zákoně stanovených rozhoduje za přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu (§52 odst. 1 ex. ř.) soud. Z rozhodovací úlohy soudu v exekučním řízení, zejména z toho, že vydání exekučního příkazu, v němž exekutor určí i způsob provedení exekuce, předchází usnesení, jímž soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být provedena (§44 odst. 2, §47 odst. 1 ex. ř.), vyplývá, že účinky překážek řízení, vyplývající z možného projednávání a rozhodování téže věci, mohou nastat i ve vztahu řízení o soudní výkon rozhodnutí a řízení exekučního. V této souvislosti bylo citovaným rozhodnutím připomenuto, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle §44 odst. 2 ex. ř., ale – právě v důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu (§47 odst. 2, věta první, ex. ř.). Jde-li tedy o vymožení peněžitého plnění, dovodil již dovolací soud v uváděném rozhodnutí, nastává překážka litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v dřívějším návrhu; překážka věci pravomocně rozhodnuté pak nastává, byl-li vydán exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který zní exekuční příkaz, a postihující týž předmět výkonu, a trvá, dokud nebyl soudní výkon zastaven nebo jiným způsobem skončen.
Obdobně v případě výkonu rozhodnutí a exekuce rozhodnutí ukládajících jinou povinnost než zaplacení peněžité částky, byť se pro vztah titulu, uložené povinnosti a zákonem stanoveného způsobu provedení výkonu rozhodnutí výčet totožností výkonu rozhodnutí jeví jinak (§258 odst. 2 o.s.ř. a §59 odst. 2 ex. ř.), může nastat překážka již vydaného pravomocného rozhodnutí, resp. litispendence, leda tehdy, jestliže je (ačkoli zákonem předurčený) způsob provedení výkonu rozhodnutí vyjádřen v exekučním příkazu. Nemusel-li totiž návrh na nařízení exekuce ve smyslu ust. §38 ex. ř. do té doby obsahovat návrh způsobu provedení exekuce a je-li ve smyslu §47 odst. 1 ex. ř. na posouzení ustanoveného exekutora, jakým způsobem bude exekuce provedena, a podle §48 písm. f/ ex. ř. až v exekučním příkazu uvede exekutor způsob provedení exekuce, nebyl zde do tohoto okamžiku – na rozdíl od situace střetu řízení vedených podle části šesté o.s.ř., pokud by šlo o nezbytný projev dispoziční zásady zejména při provedení výkonu dle §350 či 351 o.s.ř. - potřebný znak totožnosti věci; úplná identita věci se totiž projevuje postupně – po vyjádření titulu a vynucované povinnosti jen v návrhu - právě až po posouzení exekutora (viz §59 odst. 2 a 73 ex. ř. a §258 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) vyjádřeném v exekučním příkazu.
Závěry obou soudů o překážce tohoto řízení spočívající v pravomocném nařízení exekuce podle zák. č. 120/2001 Sb., aniž byl vydán v jiném vykonávacím řízení exekuční příkaz, jsou za jimi hodnoceného skutkového stavu věci předčasné, otázkou, zda zde přichází do úvahy překážka zahájeného řízení se soudy nezabývaly, a se zřetelem k časovým poměrům podání obou návrhů ani pro procesní osud tohoto řízení zabývat nemohly.
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospět nelze, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř., věta prvá za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o.s.ř., věta druhá, o.s.ř.).
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu