ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1151.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1151/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci exekuce oprávněného V. H., proti povinné D. K., zastoupené advokátem, pro 272.000,- Kč s příslušenstvím, o nařízení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15311/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003, č.j. 55 Co 86/2003-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 8.září 1993, č.j. D 175/92-19, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 272.000,-Kč, a provedením exekuce pověřil soudní exekutorku. Za nedůvodnou považoval i námitku, že oprávněný není k návrhu na nařízení exekuce aktivně legitimován, neboť vymáhanou pohledávku postoupil třetí osobě; takovou okolnost lze podle odvolacího soudu zohlednit až ve stadiu zastavení exekuce.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); tím, že nezohlednil okolnost, že oprávněný danou pohledávku před zahájením exekučního řízení postoupil třetímu, rozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem, neboť přiznal právo jiné osobě, než které podle něho náleží.
Oprávněný poukázal na to, že k názoru, zpochybňujícímu jeho aktivní legitimaci, se již dříve vyjádřil, a tehdejší tvrzení, že od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil, doložil též příslušnou smlouvou; dodal, že povinná o tom byla informována.
Podle ustanovení §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekučního řádu“) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolatelka pominula nabídnout konkrétní argument ve prospěch názoru, že tyto podmínky jsou v daném případě splněny; o rozpor s hmotným právem, který namítala, jít nemůže, neboť dovolání ve skutečnosti směřuje do oblasti práva procesního.
Samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesla, k pozitivnímu závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního významu, dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci zjevně nejde. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud – při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze – uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; oponentura proti nim k právním závěrům, jež lze pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl vyložen), proto vést nemůže.
S dovolatelkou lze souhlasit, že při nařízení exekuce soud vždy zkoumá, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, tj. zda v návrhu na nařízení exekuce označený oprávněný je též nositelem oprávnění uvedeného ve vykonávaném titulu, a obdobně povinný subjektem tam zakotvené povinnosti. Tomuto požadavku se však odvolací soud nezpronevěřil; v plné shodě se standardním nazíráním na podmínky nařízení exekuce potvrdil prvostupňové rozhodnutí, jež vycházelo z toho, že v návrhu na nařízení exekuce uvedený oprávněný je totožný s nositelem oprávnění uvedeného ve vykonávaném rozhodnutí. Nešlo totiž ani o situaci přechodu práva z titulu (§256 o.s.ř.), a ani nebylo ve vztahu ke skutečnostem tvrzeným v odvolání povinné uplatněno procesní nástupnictví na straně oprávněné podle §107a o.s.ř. (srov. §36 odst. 3, 4 a 5 exekučního řádu).
Dovolatelka se mýlí v názoru, že oprávněná osoba musí osvědčit, že jí titul, o který se v návrhu na nařízení exekuce opírá, přiznává právo skutečně; jak bylo řečeno, ke splnění podmínky aktivní legitimace – při nařízení exekuce – postačí doložit, že je osobou totožnou s nositelem oprávnění podle titulu. Okolnost, že (případně) již nositelem původního oprávnění podle hmotného práva není, zakládá nejen námitku skutkovou, v dovolacím řízení přípustném pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bezcennou, nýbrž – hodnoceno v obecné rovině – námitku, relevantně uplatnitelnou leda jiným procesním postupem, resp. v jiném stadiu exekučního řízení, jímž je zásadně stadium jeho zastavení (§52 odst. 1, 55 odst. 1 exekučního řádu, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
V usnesení ze dne 29.1.2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, Nejvyšší soud konstatoval, že splnění podmínky, že (právě) oprávněné svědčí právo z titulu (že má tzv. aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, okolnost, zda před zahájením nebo v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, však může šetřit - logicky, jakož i z principů exekučního řízení - jen tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo (ostatně viz též ustanovení §526 odst. 1, 2 event. §530 obč. zák.); k tomu je třeba zdůraznit, že se tak může stát jen za předpokladu procesních úkonů, které účastníkům exekučního řízení podle jejich postavení v řízení (a tomu odpovídajícím možnostem tvrzení a povinnostem tvrzené osvědčit, doložit, prokázat apod.) příslušejí, a jež jsou jim – v tom kterém stadiu exekučního řízení – vyhrazeny. Při nařízení exekuce se povinná osoba nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak nežli zpochybněním jeho poměru k uvedení nositele oprávnění v titulu, nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu (§256 odst. 2 o.s.ř.) předložených.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, nevznikly; tomu odpovídá výrok II. tohoto usnesení, jež vychází z ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.
předseda senátu