ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.121.99.1
sp. zn. 20 Cdo 121/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Š., proti žalovanému V. Č., o zaplacení částky 32.318,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 161/95, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 1998, č. j. 54 Co 296/98-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud odmítl jako nepřípustné odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 31. října 1997, č. j. 8 C 161/95-22, jímž byl Obvodním soudem pro Prahu 5 zavázán k zaplacení částky 32.318,40 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, v němž namítá, že „...obsílku k prvnímu jednání nepodepsal, resp. že podpis na předvolánce neodpovídá jeho rukopisu.\" V „postupu\" odvolacího soudu, jenž si - podle jeho názoru v rozporu s ustanovením §212 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - neověřil splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, žalovaný spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a tím i naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. října 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) není důvodné.
Z úřední povinnosti dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Námitka, že v rozhodnutí o odmítnutí odvolání (i v případě, že by bylo nedůvodné) lze spatřovat tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. neobstojí. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. pouze tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoliv tedy při jeho rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49). Za „postup soudu v průběhu řízení\" lze považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen. Takovým postupem proto není hodnotící úsudek odvolacího soudu vyslovený v napadeném rozhodnutí (zahrnující i posouzení „postupu\" soudu prvního stupně), že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání zakotvené v ustanovení §153b odst. 1-3 o. s. ř. byly splněny.
Vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. řízení proto netrpí, a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. dán není.
Existenci jiných vad podle §237 o. s. ř. naplňujících dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. dovolatel netvrdí a z obsahu spisu takové vady nevyplývají.
Tvrzení obsažená v dovolání, jimiž žalovaný vytýká nedostatek řádného doručení předvolání k jednání, však z obsahového hlediska mohou naplnit dovolací důvody jiné, a to důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) resp. d) o. s. ř. Námitka směřující proti hodnocení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání zahrnuje typicky kritiku právního posouzení věci (písm. d/); jde-li o předpoklad spočívající v řádném doručení předvolání k jednání, vychází sice jeho hodnocení zpravidla rovněž z určitého právního názoru (výkladu předpisů upravujících doručování), nesouhlas s výsledky šetření o okolnostech z hlediska této úpravy významných je však uplatnitelný především argumentem, že řízení je postiženo jinou (než v §237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. b/).
O takovouto vadu by mohlo jít v daném případě, jestliže dovolatel zpochybnil existenci doručení, z níž naopak vycházel odvolací soud. Tvrzením, že se mu včas nedostalo zásilky obsahující předvolání k jednání, pak žalovaný napadl - ve svých důsledcích - i závěr soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.).
V případě odůvodněnosti této námitky by nemohlo být správné usnesení, jímž odvolací soud odvolání pro nepřípustnost odmítl, neboť jestliže by předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání vskutku splněny nebyly, bylo by odvolání (podle §202 odst. 1 o. s. ř.) naopak přípustné.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Z odkazu na ustanovení §47 v textu §153b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že tato zásilka musí být doručena do vlastních rukou. Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, která se tedy od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Obsahuje-li všechny náležitosti vyžadované poštovním řádem (vyhláška č. 78/1989 Sb. v tehdy platném znění, zrušená sice od 1. července 2000 zákonem č. 29/2000 Sb., v době doručování však účinná), učiní soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky); jinak musí vyšetřit, zda bylo doručeno v souladu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 127).
Doručenka u č. l. 16 versa obsahuje razítko dodací pošty, podpis jejího pracovníka, datum převzetí písemnosti a podpis přebírajícího, jako adresát je na ní uveden žalovaný a vyplývá z ní spisová značka řízení, datum nařízeného jednání i skutečnost, že předvolání se dělo tzv. vzorem 14 (přílohy č. 2, II Kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy), tedy s poučením o následcích nedostavení se k jednání ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.
Jestliže za těchto okolností odvolací soud zjistil jako den doručení 22. červenec 1997, je jeho závěr s uvedenými údaji v souladu.
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (že totiž stanovený postup doručování dodržen nebyl), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato tvrzení prokázal.
Tomuto požadavku však dovolatel nevyhověl. Předně v odvolacím řízení (v němž nenamítal nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, nýbrž pouze - výlučně - nedostatek své pasivní věcné legitimace) žalovaný ani netvrdil, že by k jednání nařízenému na 31. října 1997 nebyl řádně předvolán (takže již proto odvolací soud nemohl než odvolání jako nepřípustné odmítnout). Důkazní břemeno ve shora uvedeném směru žalovaný neunesl ani ve vztahu ke svému dovolacím tvrzení, že „...obsílku nepodepsal, resp. že podpis na předvolánce neodpovídá jeho rukopisu.\" Jestliže totiž své (dodatečné, teprve dva roky po podání dovolání přednesené) tvrzení o služební cestě do M. doložil (po opakovaném - viz. výzvy na č. l. 42 a 51 - poučení podle §120 odst. 1 o. s. ř.) pouze dokladem, z něhož nevyplývá nic jiného, než že je držitelem určitého motorového vozidla, a dále již jen listinou jím označenou jako „fotokopie knihy jízd\", pak nelze než dovodit, že se mu opak údajů uvedených na doručence prokázat nepodařilo.
Kromě uvedeného však zde je ještě jeden důvod, pro nějž dovolání nemůže obstát. Obecně platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění (a - analogicky - i šetření, zde šetření o okolnostech doručení předvolání k jednání) je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ ani podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. na takové námitce úspěšně založen být nemůže. Tomu odpovídá zásada, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.).
Ta se uplatní i tehdy, jestliže určité tvrzení o skutkových okolnostech účastník v odvolacím řízení (včetně samotného odvolání) objektivně uplatnit mohl, jelikož mu byly známy a jejich význam mohl předjímat, a jestliže tak přesto neučinil. Tak tomu je v souzené věci, kdy žalovanému nejpozději dnem doručení rozhodnutí soudu prvního stupně muselo být známo, že jde o rozsudek pro zmeškání, k jehož vydání bylo (kromě jiného) třeba, aby mu bylo doručeno předvolání k prvnímu nařízenému jednání do vlastních rukou, a že odvolání proti takovému rozsudku je přípustné (kromě dalšího důvodu v zákoně uvedeného) jen tehdy, nebyly-li splněny formální předpoklady pro jeho vydání, mezi něž patří i onen výše uvedený. Žalovaný přesto v odvolání nenamítl, že mu předvolání k jednání doručeno do vlastních rukou nebylo, nýbrž pouze to, že není věcně pasivně legitimován; teprve v dovolání pak přednesl tvrzení, že „...obsílku nepodepsal, resp., že podpis na předvolánce neodpovídá jeho rukopisu.\".
Tímto tvrzením namítl skutkovou novotu, jejímž prostřednictvím ovšem správnost závěrů posuzovaného šetření (o okolnostech doručení předvolání k jednání, relevantních pro posouzení přípustnosti odvolání) v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit nelze. Ani z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. tak dovolání důvodné není.
Jelikož neobstojí ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1, věta první, odst. 5 o. s. ř.).
Žalovaný s dovoláním procesně úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení §243d odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má tedy povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková