ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1214.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1214/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné F. P. S. Ltd., zastoupené advokátkou, proti povinnému Ing. P. H., CSc., správci konkurzní podstaty úpadkyně M. A., a.s., zastoupenému advokátem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2425/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 25.8.2006, č.j. 20 Co 663/2005-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení
k rukám jeho právního zástupce částku 1.550,- Kč.
Odůvodnění:
Podáním doručeným soudu 21.6.2005 oprávněná navrhla nařízení exekuce rozhodčího nálezu vydaného 30.12.2004 rozhodčím soudem ve Stockholmu. Tento nález obsahuje tzv. konečný nález, v jehož bodě 1. rozhodčí soud „tímto prohlašuje, že společnost F. má právo na přednostní zajišťovací nárok k aktivům společnosti L. a k veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému k 15. srpnu 2001. Tento nárok existuje až do doby, kdy bude půjčka ve výši 204.170.000,- Kč společně s šestiprocentním (6%) ročním úrokem splatným a vypočítaným v první den každého kalendářního měsíce každého roku od 10. srpna 2002 (včetně) do data úplného uhrazení (včetně) splacena v plné výši.“
V bodě 2. tzv. „konečného nálezu“ rozhodčí soud „tímto nařizuje správci konkurzní podstaty společnosti M. a správci konkurzní podstaty LZ poskytnout společnosti F. okamžitě po vydání konečného nálezu právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému v souladu s prohlášením v bodě 1. výše.“ Dále pak podkladový rozhodčí nález obsahuje body 3. – 11., jejichž exekuci (vyjma vymožení nákladů exekuce) oprávněná nenavrhla.
V tzv. petitu návrhu na nařízení exekuce oprávněná požaduje (viz bod V. bod II. písm. a/ návrhu na č.l. 4) nařízení exekuce rozhodčího nálezu
„a/ k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce M. A. a.s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem, nebo jinak zcizen od 15. srpna 2001, včetně majetku, který byl prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zlikvidován od 30. ledna 2004;
b/ k vymožení povinnosti poskytnout oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a.s., a k veškerému jmění povinného jakékoli povahy druhu, tj. k vymožení povinnosti uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce – M. A. a.s.“, a k vymožení povinnosti uhradit pověřenému soudnímu exekutorovi a oprávněné k rukám jejího právního zástupce JUDr. J. T. náklady exekuce.
Usnesením z 5.8.2005, č.j. 69 Nc 2425/2005-13, městský soud návrh zamítl s odůvodněním, že „v dané věci, kdy povinnost uložená správci konkurzní podstaty úpadce – společnosti M. A., a.s., za situace, kdy tato společnost je od 18.6.2004 v konkurzu a kdy (rozhodčím nálezem) uložené povinnosti přímo zasahují do činnosti správce, nelze exekuci k vymožení takto uložených povinností nejen provést, ale ani nařídit. Cizí rozhodčí nález zcela odporuje smyslu a účelu zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, jelikož by jím byl oprávněný zcela upřednostněn před ostatními věřiteli, uplatňujícími nároky vůči povinné a v konkurzním řízení by tak – v rozporu s veřejným pořádkem České republiky – získal zcela mimořádné postavení.“
K odvolání oprávněné krajský soud – byť z důvodů zčásti odlišných a zčásti dalších – rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. I podle názoru odvolacího soudu „by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, Ústavou i se všemi normami platnými nejen v České republice, ale i v dalších signatářských zemích New Yorské Úmluvy, aby někomu byla nařizována povinnost v rozporu s jeho právy a povinnostmi a v rozporu s právním a veřejným pořádkem země, v níž má být exekuce provedena. Po správci konkurzní podstaty nelze požadovat, aby porušoval své povinnosti dané mu konkurzním zákonem a nelze mu tedy ani ukládat povinnost, aby pro oprávněného zajistil přednostní pořadí v řízení konkurzním. Věřitel může i po prohlášení konkurzu podat návrh na nařízení (ne provedení) exekuce pro přiznané pohledávky, nikoli však proti správci konkurzní podstaty (který není pasivně věcně legitimován), ale proti úpadci.“ Kromě uvedeného odvolací soud uzavírá, že „výrok rozhodčího soudu je navíc neurčitý a nevykonatelný s ohledem na ustanovení §39 a násl. exekučního řádu.“.
Rozhodnutí krajského soudu napadla oprávněná dovoláním; zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že „odvolací soud nevyřešil otázku, kdy je možno odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem České republiky dle Čl. V ods. 2., písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ve znění vyhlášky 74/1959 Sb. Nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v nesprávné aplikaci a výkladu výše uvedeného ustanovení Úmluvy. Při výkladu tohoto předpisu se krajský soud nevypořádal s odvolací námitkou oprávněné, argumentující výkladem pojmu „rozpor s veřejným pořádkem“, podaným v rozhodnutí publikovaném pod R 26/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Oprávněná dále – aniž se v tomto směru zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí – nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu. Podle jejího názoru obsahuje návrh na nařízení exekuce všechny náležitosti předepsané exekučním řádem, a měl-li odvolací soud zato, že tomu tak není, byl povinen oprávněnou vyzvat k opravě a doplnění návrhu a poučit ji, jak má opravu a doplnění provést, což však v daném případě neučinil.
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněná však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má – pokud jde o posouzení materiální (ne)vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu – po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak starší (srov. zhodnocení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 160/498 a zprávu uveřejněnou v téže Sbírce, č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, str. 130/318), tak současná (viz usnesení uveřejněné v téže Sbírce, č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4, str. 14/44) judikatura zdůrazňuje, že nezbytným předpokladem pro nařízení exekuce je, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí či jiném titulu určeny přesným a nepochybným způsobem. Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30.6.2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2004, pod poř. č. 183) také formulovala a vysvětlila závěr, že není-li možné dovodit z rozhodnutí náležitosti materiální vykonatelnosti podle §261a odst. 1 o.s.ř. ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce, nelze takové rozhodnutí vykonat; soud návrh na nařízení jeho výkonu zamítne. Tomu odpovídající závěr dovodila také literatura (Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde. Praha 2004, str. 72, 310), jestliže zdůraznila, že z povahy exekučního řízení plyne, že – z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti titulu chybějící – okolnosti soud v exekučním řízení již zásadně zjišťovat nemůže, a že tedy v exekučním řízení není přípustné titul navržený k exekuci o tyto okolnosti doplňovat, a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním. To, co má povinný plnit, musí korespondovat s těmi způsoby exekuce, které jakožto přípustné předjímá ustanovení §59 exekučního řádu (str. 101 uvedené publikace).
Uvedeným kritériím (požadavkům na určitost návrhu) neodpovídá dikce užitá v podkladovém rozhodčím nálezu, je-li v bodě 2. jeho konečného nálezu správci konkurzní podstaty „nařízeno poskytnout oprávněnému ….. právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu…“.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že v tzv. petitu návrhu (bod V, písm. b/, na č.l. 4) na nařízení exekuce oprávněná onu povinnost „poskytnout oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku …..“ dále vymezila jako „povinnost uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L. a.s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce – společnosti M. A., a.s“. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku materiální vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu je v souladu s dosavadní judikaturou.
Navrhuje-li oprávněná dále nařízení exekuce „k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce …..“ (viz bod V, písm. a/ návrhu), nemá návrh v této části oporu v titulu, jelikož rozhodčí nález – stanovící v bodě 3. konečného nálezu pouze to, že „oprávněný má nárok na vykázání aktiv L. …..“ žádnou povinnost k „vydání úplného soupisu veškerého majetku úpadce“ neobsahuje. I z tohoto důvodu je – v konečném důsledku – závěr odvolacího soudu, že rozhodčí nález „nemůže být řádným titulem vůči správci konkurzní podstaty podle navrhovaného výroku II písm. a) i b) návrhu oprávněné“ (jinak řečeno, že zde tedy je důvod k zamítnutí návrhu) správný, v souladu se soudní praxí i literaturou (občanský soudní řád. Komentář. II díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006. s 1437, vysvětl. 1.).
Protože již z těchto dvou důvodů bylo třeba návrh na nařízení exekuce zamítnout, Nejvyšší soud – aniž se zabýval posouzením věci z hlediska (dovoláním namítnuté a podle dovolatelky nesprávně vyřešené) otázky správnosti výkladu a použití ustanovení Čl. V odst. 2., písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů „ve znění vyhlášky 74/1959 Sb.“ – dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27.10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2006 pod poř. č. 48).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněný tedy má podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 2 500,- Kč představující sazbu odměny za zastupování advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 §12 odst. 1 písm. a/ bod 3., §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném po 1. 9. 2006 /dále jen „vyhláška“/), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném po 1. 9. 2006.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu