ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1238.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1238/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. M. proti žalovaným 1) I. spol. s r.o. a 2) M. P., o určení přechodu nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 31 C 163/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 12 Co 421/98-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30. března 1998, č. j. 31 C 163/97-44, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je nájemkyní ve výroku specifikovaného bytu (označeného však nesprávnou adresou “Z. 11”). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 12 Co 421/98-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku předmětný byt označil správnou adresou “Z. 21”.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátkou, včasným dovoláním, jímž namítá, že odvolací soud překročil “zákonný rámec” své přezkumné činnosti, když výrok rozsudku soudu prvního stupně - v rozporu s ustanovením §222 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.”) - opravil sám. Ve skutečnosti, že jí nebylo doručeno řádné opravné usnesení, u kterého běží samostatná lhůta k odvolání, žalobkyně spatřuje “pochybení” ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť jí tím - podle jejího názoru - byla odňata možnost jednat před soudem.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vychází tedy ze závěru, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, současně však je názoru, že nesprávné označení předmětného bytu ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je “zřejmou nesprávností” (č. l. 86), jež měla být na základě nařízení odvolacího soudu (§222 odst. 3 o. s. ř. ) opravena soudem prvního stupně a sama také odkazuje na ustanovení §164 o. s. ř., podle kterého předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti.
Ze znění první věty ustanovení §164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ČR z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit č. 4, pod poř. č. 28, a usnesení tehdejšího Nejvyššího soudu SSR z 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1969, pod poř. č. 37).
Jak se podává z obsahu spisu, je nesprávné označení předmětného bytu “Z. 11” použito v protokolu o jednání (č. l. 42), ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 44), ale také v záhlaví odvolání samotné žalobkyně (č. l. 48), zatímco v odůvodnění rozsudku (č. l. 44-45), “petitu” žaloby (č. l. 2), v usnesení ze dne 17. března 1998 (č. l. 33-34) a v odvolání žalobkyně (č. l. 49), jež ostatně rozpor mezi označením předmětného bytu ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění v odvolání ani nenamítá, je předmětný byt označen správně, tj. “Z. 21”.
Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, v případě opravy nesprávného označení předmětného bytu (o jehož totožnosti nebylo mezi účastníky pochyb) jde o opravu zřejmé nesprávnosti, k níž došlo při vyhlášení a vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (týž názor ostatně zastává - viz druhá strana dovolání na č. l. 86 - i samotná žalobkyně).
Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, je rozhodující obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů, tj. rozdílnost posouzení práv a povinností v právním vztahu účastníků řízení (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 25. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96, a z 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit č. 6, poř. č. 47 a ročník 1999, sešit č. 5, poř. č. 27). Pro posouzení přípustnosti dovolání není významné ani to, jak odvolací soud výrok svého rozsudku formuloval, nýbrž pouze to, zda práva a povinnosti v právních vztazích účastníků posoudil jinak než soud prvního stupně. Protože posouzení práv a povinností účastníků k předmětnému bytu zůstalo v rozsudcích soudů obou stupňů shodné, nelze rozhodnutí odvolacího soudu - byť obsahuje opravu zřejmé nesprávnosti v označení předmětného bytu - považovat za rozsudek měnící, nýbrž potvrzující, a dovolání tudíž podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není.
Použitelnost ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána již proto, že napadenému rozsudku nepředcházelo dřívější zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalobkyně nevznesla.
Jelikož podle ustanovení §238a ani §239 o. s. ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, k posouzení tedy zbývá otázka případné existence vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., již namítá dovolatelka.
Zmatečnost řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dána, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází. Postupem soudu “v průběhu řízení” proto není vlastní rozhodovací akt (v daném případě potvrzující rozsudek odvolacího soudu obsahující opravu zřejmé nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně), který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49).
Spatřuje-li dovolateka odnětí množnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve skutečnosti, že “... jí nebylo doručeno řádné opravné usnesení, u kterého běží samostatná lhůta k odvolání ...”, nelze její argumentaci přisvědčit již proto, že využila svého práva (i za stavu, že v rozsudku soudu prvního stupně byl předmětný byt označen nesprávně) podat odvolání; odvolací soud o tomto opravném prostředku při řádně a včas nařízeném odvolacím jednání (při němž po doplnění jejích předchozích přednesů provedl další jí nabídnuté důkazy a poskytl jí možnost shrnout návrhy a vyjádřit se k dokazování a právní stránce věci ve smyslu ustanovení §118 odst. 3 a §211 o. s. ř., čehož žalobkyně využila) věcně rozhodl. V tomto ohledu tedy žalobkyně nemohla dosáhnout pro sebe příznivějšího důsledku ani v případě, že by odvolací soud rozhodl teprve poté, co by usnesení soudu prvního stupně, obsahující pouze opravu označení jinak mezi účastníky nesporného bytu, nabylo právní moci.
Ve skutečnosti, že zřejmou nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně - v rozporu s ustanovením §222 odst. 3 o. s. ř. - opravil soud odvolací, aniž bylo žalobkyni doručeno opravné usnesení soudu prvního stupně (což by ve smyslu §204 odst. 1 věta druhá o. s. ř. založilo nový běh lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), tedy odnětí možnosti jednat před soudem spatřovat nelze a dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (mohlo jít jen o tzv. jinou vadu řízení, k níž ovšem dovolací soud přihlíží jen u přípustného dovolání - §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaných, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková