ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1257.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1257/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s., a. s., proti povinnému Mgr. L. M., pro částku 48.840,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 1901/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2003, č.j. 22 Co 1153/2003-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2003, č.j. 22 Co 1153/2003-48, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud shora označeným rozhodnutím změnil usnesení z 25. 7. 2002, č. j. E 1901/2002-32, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Chebu z 24. 3. 1993, sp. zn. Ro 381/93), a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že podkladový platební rozkaz je formálně nevykonatelný – zamítl. K tomuto závěru dospěl po zjištění, že spis nalézacího soudu obsahující vykonávané rozhodnutí „nebyl nalezen,“ takže nelze ověřit povinným namítnutou okolnost, že mu platební rozkaz nebyl doručen; za takovéhoto stavu, kdy doručení exekučního titulu „není nepochybně doloženo,“ podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že se podkladové rozhodnutí stalo vykonatelným.
V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti podkladového platebního rozkazu pro nedostatek průkazu jeho doručení povinnému. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil již v tom, že zkoumal okolnosti doručení titulu „nad rámec podání povinného,“ jenž nedoručení platebního rozkazu ani nenamítal, a který v odvolání pouze – výslovně – uvedl, že „si není vědom toho, že by mu byl platební rozkaz z 24. 3. 1993 doručen.“ Tato formulace svědčí podle dovolatelky pro výklad, že si povinný na doručení platebního rozkazu nepamatuje, nikoli tedy, že je popírá, a jako taková podle dovolatelky nepřipouští „jistotu nedoručení platebního rozkazu,“ nýbrž naopak pouhou pochybnost o jeho doručení. Ta však je v případě nedosažitelnosti přímého důkazu – doručenky z nalézacího spisu – odstranitelná důkazem nepřímým, totiž vyznačením doložky právní moci a vykonatelnosti, jakož i skutečností, že na základě téhož platebního rozkazu byly nařízeny i jiné exekuce proti dalším povinným (žalovaným v témže nalézacím řízení).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že jeho doručení povinnému „není nepochybně doloženo.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatelce nutno přisvědčit především v tom, že povinný nedoručení vykonávaného platebního rozkazu vůbec nenamítl. Uvádí-li tedy odvolací soud v posledním odstavci druhé strany napadeného usnesení (č.l. 49 zdola), že okolnosti doručení „musel zkoumat k námitkám povinného…, že platební rozkaz do vlastních rukou neobdržel,“ nemá tato část odůvodnění oporu v obsahu spisu, jelikož povinný v odvolání (č.l. 21, 41) opakovaně přednesl pouze to, že „si není vědom toho, že by mu platební rozkaz z 24. 3. 1993 byl doručen.“ Jestliže povinný – posuzováno nejen podle obsahu, nýbrž i podle výslovného znění odvolání – nedoručení exekučního titulu (vůbec) nenamítl, pak – logicky – platí, že k takovémuto (nepřednesenému) tvrzení ani nenabídl důkazy (aniž by přitom – protože takové tvrzení vůbec nebylo předneseno – bylo možno dovozovat zanedbání poučovací povinnosti soudu o důkazním břemeni).
Za tohoto stavu měl soud vycházet z doložky vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu (§24 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy), jíž byl – v souladu s ustanovením §261 odst. 3 o.s.ř. – opatřen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, což oprávněná osvědčila úředně ověřenou fotokopií listiny obsahující na jedné stránce návrh na nařízení exekuce opatřený zmíněnou doložkou a na stránce druhé text vykonávaného platebního rozkazu. Ten má charakter veřejné listiny (§134 o.s.ř.), z něhož vyplývá, že tvrdí-li účastník opak (v daném případě, že platební rozkaz vykonatelnosti nenabyl, protože nebyl doručen), musí své tvrzení prokázat a tedy předně k němu nabídnout důkazy. Protože nic z výše uvedeného nenastalo, a to ani v rovině tvrzení, a tím méně pak v rovině jeho průkazu, platí, že oprávněná vykonatelnost titulu – již samotným předložením úředně ověřené fotokopie návrhu na nařízení exekuce, opatřeného doložkou vykonatelnosti titulu, osvědčila.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek formální vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu – přes doložku právní moci (a tedy i vykonatelnosti) – spatřuje v tom, že „nebylo nepochybně doloženo“ jeho doručení, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle první věty druhého odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu