ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1281.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1281/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení R., proti povinnému M. C., zastoupenému advokátem, pro 70.823,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 396/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2003, č.j. 18 Co 379/2003-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 4. 2003, č.j. E 396/2003-6, kterým Okresní soud v Rokycanech nařídil podle platebního výměru ze dne 26. 9. 2002, č. 122/OSVČ/02, a výkazu nedoplatků ze dne 15. 10. 2002, č.j. 1486/02, k vydobytí pohledávky 70.823,- Kč výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu označených nemovitostí. Předpoklady, které ustanovení §251, §335 odst. 1 ve spojení s §338 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí vyžadují, měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že způsob výkonu (prodejem nemovitostí) není ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. zřejmě nevhodný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž – prostřednictvím ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – namítá, že prodej nemovitostí představuje způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný, což dovozuje z nepoměru výše vymáhané pohledávky a hodnoty spoluvlastnického podílu nemovitostí, která „jen řádově“ činí „kolem 750.000,- Kč.“ Poukázal dále na to, že v průběhu výkonu již dobrovolně uhradil 15.823,- Kč, k čemuž však odvolací soud nepřihlédl, a že podle svých možností dluh neustále snižuje. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit pouze ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání je možné zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spojovat s otázkami, zda prodej spoluvlastnického podílu nemovitostí je zřejmě nevhodným způsobem výkonu rozhodnutí (§264 odst. 1 o.s.ř.), a zda okolnost, že dluh byl po nařízení výkonu rozhodnutí zčásti uhrazen, má vliv na rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.
V projednávaném případě – jak správně uzavřel odvolací soud – z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. z jiných podání účastníků nevyplynulo, že je zde dostupný jiný (vhodnější) způsob výkonu; oprávněná naopak tvrdila, že k vymožení téže pohledávky předcházely u Okresního soudu v Rokycanech bezvýsledné exekuce prodejem movitých věcí (sp. zn. E 1320/2002, E 1329/2002) a že u téhož soudu se provádí proti povinnému výkon k vydobytí dalších pohledávek.
Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud prvního stupně při nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťuje (v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného). Předmětem řízení o řádném opravném prostředku proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mohou být toliko předpoklady, za nichž lze výkon nařídit; k nim však okolnosti týkající se plnění dluhu nepatří. Stane-li se výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí zřejmě nevhodným prostředkem k uspokojení pohledávky oprávněného až po jeho nařízení (zejména v souvislosti s částečným zastavením výkonu z důvodu plnění povinného), může být na návrh nebo i bez návrhu (jestliže z obsahu spisu vyplývá, že jsou splněny podmínky) zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.
Protože obě otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, není jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; dovolání není tudíž přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu