ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1299.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1299/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné D. J., proti povinné E. J., zastoupené advokátkou, pro částku 241.496,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 16781/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 9. 2003, č. j. 11 Co 346/2003-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 13. 12. 2002, č. j. 13 Nc 16781/2002-5, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil exekuci (usnesení z 21. 6. 1996, č. j. D 939/95-43, pravomocného 18. 7. téhož roku, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 schválil dohodu dědiců Ing. M. J., oprávněné a povinné, kterou se – kromě jiného – povinná zavázala zaplatit oprávněné částku 245.699,- Kč do 6 týdnů od právní moci). S odvolací námitkou povinné (poukazující na judikát uveřejněný pod R 19/88), že rozhodnutí státního notářství (a nyní tedy i soudu) o schválení dohody dědiců podle §482 odst. 1 občanského zákoníku, obsahující také závazek jednoho z dědiců uhradit dluh vůči věřiteli zůstavitele, není pro tohoto věřitele podkladem pro podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí, se odvolací soud vypořádal závěrem, že uvedený judikát „na daný případ nedopadá“, jelikož řeší situaci, kdy zůstavitelův věřitel sám dědicem po zůstaviteli není, a tedy ani nebyl účastníkem dědického řízení, zatímco v souzené věci jde o případ jiný, kdy totiž povinná i oprávněná účastnicemi dědického řízení byly, a kdy tedy exekučním titulem, totiž usnesením o schválení dědické dohody, byla povinná přímo zavázána zaplatit oprávněné vymáhanou částku.
V dovolání podaném „z důvodu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.“ (aniž však jakkoli naznačuje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinná namítá, že „soud prvního i druhého stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, nebot’ nesprávně zhodnotil, že oprávněná prokazuje svůj nárok exekučním titulem a proto je rozhodnutí soudu v rozporu se zákonem“.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelé to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelka – jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila – se však otázkou přípustnosti dovolání (kromě odkazu na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř) nezabývala, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky předepsané tímto ustanovením jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 10. 1986, sp. zn. 5 Co 1234/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR č. 6, ročník 1988 pod poř. č 19, se na danou věc nevztahuje, je správný a zcela v souladu s dosavadní judikaturou (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 3. 1997, sp. zn 2 Cdon 110/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod poř. č. 24), podle níž jsou rozhodnutí tehdejších státních notářství a od 1. 1. 1993 soudů o schválení dohod dědiců zahrnujících povinnost k plnění mezi nimi navzájem, exekučními tituly (viz též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1492 a Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 119).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu