ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.130.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 130/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. a. s., proti povinnému V. H., pro 12. 724,40 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 E 629/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2001, č. j. 12 Co 1072/2000-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. října 2000, č. j. 1 E 629/2000-12, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů České republiky – Českého telekomunikačního úřadu ze 17. června 1999, č. j. 191814/99-635.1; odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „…výkaz nedoplatků za užívání telefonní stanice nelze považovat za exekuční titul ve smyslu ustanovení §274 písm. f) o. s. ř.“
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu v platném znění (kdy současně navrhuje, aby dovolání připustil Nejvyšší soud) a jímž namítá jednak, že řízení je stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kterou spatřuje v tom, že soudy obou stupňů - ač k tomu nejsou ve vykonávacím řízení oprávněny - přezkoumávaly správní rozhodnutí co do jeho obsahu, a jednak, že odvolací soud nesprávně posoudil působnost Ministerstva dopravy a spojů ČR – ČTÚ, jelikož jeho rozhodnutí, jež je vykonatelným rozhodnutím orgánu státní správy, nesprávně kvalifikoval jako výkaz nedoplatků za užívání telefonní stanice.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 17. října 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvního odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání oprávněná nevznesla včas; včasným návrhem se přitom rozumí návrh, který účastník podá nejpozději před vyhlášením nebo vydáním usnesení odvolacího soudu. Jelikož návrh oprávněné vznesený teprve v dovolání (odkazující na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ovšem ve znění účinném od 1.1.2001, jež však není, a to ani pro posouzení přípustnosti, rozhodné /viz třetí odstavec odůvodnění tohoto usnesení/) nelze považovat za včasný a protože z obsahu spisu nevyplývá, že by oprávněná předtím vznesla návrh jiný, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 o. s. ř.
Pokud jde o dovolatelčinu námitku existence vady řízení, jež podle ní měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ta je bezcenná, jelikož takováto vada, byť by jí řízení trpělo, přípustnost dovolání založit nemůže.
Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Oprávněná z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinila jeho odmítnutí, povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu