ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1315.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1315/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D., výrobního družstva, proti žalovanému Ing. M. M., o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 659/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2001, č. j. 5 Co 480/2001-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil (v napadené části, tj. ve výroku, jímž byl návrh žalovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 44/99 zamítnut, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) usnesení okresního soudu ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 6 C 659/2000-30, a rozhodl, že „žalobce\" nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, jímž namítá, že původní řízení (tedy řízení, jehož obnovu navrhuje) je stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné posouzení věci, a tudíž porušení jeho vlastnických práv a práv „těmto právům podobných\". Podle něj soudy - dovodily-li, že s žalobcem uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor, ač z této smlouvy vyplývá, že předmětem nájmu jsou nemovitosti (tj. budovy a pozemky) - nesprávně zjistily skutkový stav, v důsledku čehož pak nesprávně aplikovaly ustanovení občanského zákoníku a zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud „...se dostal do zásadního rozporu ve věci...\", jestliže „...nejprve stanovil, že věc bude posuzována dle předpisů před 1. 1. 2001, avšak na závěr konstatoval, že o připuštění dovolání nerozhodoval, neboť byla provedena změna po 1. 1. 2001...\" a současně účastníky poučil o nepřípustnosti dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle právních předpisů dosavadních (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno 22. listopadu 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - ve vztahu k (nynějšímu) řízení o obnově, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené dovoláním, však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani nenamítá; vytýká pouze vady řízení původního (jehož obnovu navrhuje), ty však nejsou zaměnitelné s vadami řízení o obnově - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45, a přípustnost dovolání v nynějším řízení tudíž schopny založit nejsou (tyto vady navíc - dovozuje-li z nich žalovaný „nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci - nejsou ani podřaditelné žádné ze zmatečností řízení vyjmenovaných v taxativním výčtu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o obnově řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Pro úplnost se dodává, že odvolací soud správně - podle přechodných ustanovení části dvanácté, hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - odvolání projednal a rozhodl o něm (viz výše) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (takže dovolání jeho rozhodnutím podle §239 odst. 2 o. s. ř. právě proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, připuštěno být ani nemohlo). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že při posouzení návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nesprávně odkázal na občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti, tedy správnosti hodnotícího úsudku odvolacího soudu, že důvody obnovy dány nejsou - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v.r.
předseda senátu