ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1380.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1380/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné JOKA Agentura s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, identifikační číslo osoby 251 43 956, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti povinnému V. H. , bytem v Ú. n. L., O., pro 19.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 6891/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 11 Co 798/2007-62, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 11 Co 798/2007-62, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2007, č. j. 42 Nc 6891/2005-52, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 11 Co 725/2008-100, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 42 Nc 6891/2005-73, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 8. 2007, č. j. 42 Nc 6891/2005-52, zamítl návrh na nařízení exekuce (výrok I.), oprávněné uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové náklady ve výši 7 735,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a dále zaplatit povinnému na nákladech řízení 3 825,- Kč také do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že oprávněná neprokázala ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), že na ni přešlo právo z exekučního titulu, jenž byl vydán ve prospěch žalobce Zelenina Terezín s. p. v likvidaci. Soud uzavřel, že převod pohledávky neprokazuje smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 1996, uzavřená mezi Zeleninou Terezín s. p. v likvidaci a Pramenem Praha s. p. v likvidaci, neboť tato smlouva byla předložena bez příloh, jež by jednotlivé pohledávky specifikovaly. Stejně tak nelze převod práva dovodit ani ze smlouvy o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu ze dne 15. 11. 2001, uzavřené mezi Pramenem Praha s. p. v likvidaci a Pragoděvem s. p. v likvidaci, kdy přílohy k této smlouvě byly předloženy pouze v prosté kopii, tedy bez ověření podpisů osob, které přílohu podepsaly. Oprávněná rovněž přes výzvu soudu předložila pouze v prosté kopii a bez ověřených podpisů i přílohu k protokolu č. 274/2003 o předání předmětu dražby ze dne 4. 9. 2003, tedy se opět nejednalo o listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem.
Oprávněná napadla dovoláním pouze výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) i c) a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.). Vytýká, že posuzování otázky aktivní věcné legitimace Pramenu Praha s. p. v likvidaci po Zelenině Terezín s. p. v likvidaci nyní brání překážka věci pravomocně rozsouzené, daná tím, že již v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného pod sp. zn. 44 E 760/96 soud prvního stupně uznal aktivní věcnou legitimaci Pramenu Praha s. p. v likvidaci a výkon rozhodnutí pravomocně nařídil. Dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí s §132 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a §30 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 26/2000 Sb.“). Nesouhlasí s názorem, že oprávněná, jež nabyla pohledávku v dražbě (originárně), by měla dokládat všechny předešlé převody pohledávky z původního oprávněného, jemuž svědčí právo z exekučního titulu, a to předložením všech listin v originále nebo úředně ověřené kopii s ověřenými podpisy jednajících osob na všech smlouvách i jejich přílohách. Je přesvědčena, že stačí prokázat přechod práva příklepem v dražbě, v níž byla vydražena vymáhaná pohledávka jako vykonatelná dle platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem z 29. 3. 1994, sp. zn. Ro 3868/93, a usnesení téhož soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. 760/96. Ochrana dobré víry vydražitele vylučuje posuzovat, zda navrhovatel dražby byl oprávněn s pohledávkou nakládat a zda pohledávka byla přesně specifikována v listinách mezi státními podniky. Obsah a náležitosti smluv nelze posuzovat podle ustanovení exekučního řádu, který v době vzniku těchto smluv ještě neexistoval. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, Čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a §130 zákona č. 120/2001 Sb. (odvolací soud předchozím usnesením, založeným na čl. 38, jímž zrušil dřívější usnesení okresního soudu o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, pouze udělil okresnímu soudu pokyny k dalšímu postupu ve věci za účelem odstranění vad řízení; přípustnost dovolání tedy nelze dovozovat z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), neboť soudy ve věci rozhodly v rozporu s platným právem i dosavadní soudní praxí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Oprávněná, jíž nesvědčí právo přímo z exekučního titulu, musí prokázat, že na ni toto právo přešlo ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.; podle §36 odst. 4 pak platí, že přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Nabytí vlastnictví udělením příklepu v dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., je přechodem práva vyplývajícím přímo z právního předpisu. Otázku potvrzení o nabytí vlastnictví vydražením a jeho náležitosti pro tyto případy upravuje zákon č. 26/2000 Sb., který v §31 odst. 1 a 4 stanoví, že dražebník vydá bez zbytečného odkladu vydražiteli, který nabyl vlastnictví předmětu dražby podle §29, písemné potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby. Písemné potvrzení obsahuje označení předmětu dražby, bývalého vlastníka, dražebníka a vydražitele; přílohou potvrzení o nabytí vlastnictví musí být doklad, z něhož bude zřejmé datum a způsob úhrady ceny dosažené vydražením. Nejde-li o vydražení věci movité, musí být podpis dražebníka na potvrzení o nabytí vlastnictví úředně ověřen. Součástí jednoho stejnopisu potvrzení o nabytí vlastnictví je stejnopis protokolu o dražbě včetně podepsaného stejnopisu dražební vyhlášky.
Ačkoli ze spisu vyplývá, že oprávněná vymáhanou pohledávku nabyla vydražením (originárně), soud se při rozhodování o nařízení exekuce touto skutečností dostatečně nezabýval, resp. nezaměřil se na posouzení základních listin svědčících o nabytí předmětu dražby oprávněnou ve smyslu §31 zákona č. 26/2000 Sb. (tj. především řádného potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby včetně dokladu o úhradě ceny, případně protokolu o dražbě a dražební vyhlášky), bez nichž nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda a co oprávněná dražbou nabyla.
Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že v případě originárního způsobu nabytí vlastnického práva je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, nebo v podobné věci usnesení 27. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1694/2008). V takovém případě pozbývá právního významu okolnost, zda způsobem předepsaným v §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. byly prokázány převody vlastnictví vymáhané pohledávky mezi právními předchůdci nynější oprávněné a původním žalobcem, jemuž byla vymáhaná pohledávka přiznána titulem, (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3963/2008).
Je také výrazem ustálené soudní praxe, že nesplní-li oprávněná svou procesní povinnost doložit (prokázat) způsobem uvedeným v ustanovení §256 o. s. ř. či §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. přechod práva nebo povinnosti (přičemž v projednávané věci je třeba trvat právě na doložení listin uvedených ve speciálním §31 zákona č. 26/2000 Sb.), je soud povinen jí poskytnout potřebné poučení (§254 odst. 3 o. s. ř.) a vyzvat ji, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnila v přiměřené lhůtě, kterou jí současně určí. Teprve poté, co oprávněná ani v dodatečné lhůtě přechod práv nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněné v Soudní judikatuře číslo 2, ročníku 1997 pod č. 13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2379/98).
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Současně bylo třeba zrušit i dovoláním nenapadené navazující usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 42 Nc 6891/2005-73, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 11 Co 725/2008-100, o náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení, jakožto závislé výroky (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhoduje nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243d odst. l, věta druhá o. s. ř.), popřípadě o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu