ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1400.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1400/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J., obchodního družstva T., družstva, proti žalovanému K. D., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 90/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 1999, č.j. 15 Co 855/98-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. dubna 1999, č.j. 15 Co 855/98-38, potvrdil rozsudek ze dne 12. října 1998, č.j. 11 C 90/98-17, jímž Okresní soud v Táboře zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil a odevzdal žalobkyni označené nebytové prostory. Odvolací soud - aniž ve věci prováděl další dokazování - se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně co do posouzení platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi žalovaným (jako nájemcem) a právní předchůdkyní žalobkyně (jako pronajímatelkou) dne 19. října 1993. Také odvolací soud vzal za prokázáno, že žalovaný dopisem ze dne 1. října 1993 požádal Městský úřad v B. o udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor, takže v souladu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále též jen „zákon\"), platí po uplynutí patnácti dnů (v nichž městský úřad žádné rozhodnutí nevydal), že souhlas byl udělen. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud též uzavřel, že není dán ani další tvrzený důvod neplatnosti smlouvy, totiž absence údaje o účelu nájmu, jelikož ten je ve smlouvě obsažen. Odvolací soud rovněž nevyhověl návrhu odvolatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, maje za to, že jeho rozhodnutí není po právní stránce zásadního významu.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, uvádějíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatelka namítá, že listinné důkazy prokazují, že originál žádosti žalovaného o souhlas Městskému úřadu v B. podle §19 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), doručen nebyl. Při rozhodování o tom, zda souhlas (podle §3 odst. 2, věty druhé, zákona i konkludentně) bude udělen, jde mimo veškerou pochybnost o rozhodování o právech a povinnostech občanů a organizací v oblasti státní správy a proto vzhledem k §1 odst. 1 správního řádu spadá do působnosti tohoto zákona. Z toho plyne, že žádost o udělení souhlasu musí splňovat náležitosti podání dle §19 správního řádu, to jest že musí být učiněna písemně nebo ústně do protokolu, případně i telegraficky s podmínkou doplnění telegrafického podání nejpozději do tří dnů písemně nebo ústně do protokolu. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka v tom, že otázku zásadního právního významu - doručení žádosti - řešily pouze na základě svědecké výpovědi žalovaného a stanoviska městského úřadu o tom, jak by se v případě doručení žádosti choval a nezabývaly se již tím, zda žádost byla v souladu s §19 správního řádu doručena. Výhrady vznáší dovolatelka i k tomu, že soudy obou stupňů dovodily, že nájemní smlouva obsahuje účel nájmu. Jako „nový\" důkaz pak dovolatelka navrhuje důkaz spisem Policie ČR, obvodního oddělení v B. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání zamítnout, když je nemá za důvodné.
Podle bodu 17. hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnosti\") dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání též není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 12. října 1998 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují - srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky. Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda v daném případě byla městskému úřadu vskutku doručena žádost o udělení souhlasu dle §3 odst. 2 zákona, je otázkou skutkovou (spočívá ve zpochybnění skutkových a nikoliv právních závěrů), jež navíc svým významem nepřesahuje rámec tohoto sporu. Co do obecného dopadu na případy obdobné povahy se jako právně významná neprosadí ani otázka, zda nájemní smlouva v této věci vskutku vymezuje účel nájmu; vyjma vlastního právního posouzení zjištění, jež soudy ze smlouvy učinily o sjednaném účelu nájmu, jde přitom o otázku skutkovou.
Nejvyšší soud tedy neshledává dovolání přípustným ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, a to (v intencích části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb.) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu). Náklady žalovaného pak sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 1.000,-Kč (§7, §9 odst. 3 písm. e/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), Nejvyšší soud proto žalovanému jejich náhradu v tomto rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. května 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu