ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1430.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1430/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Antonína Draštíka v exekuční věci oprávněného Ing. Bc. R. D., zvláštního správce konkursní podstaty úpadce S. B. SPOL. S R.O. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti povinné B. k., a.s., zastoupené advokátem, pro 15 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 5627/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 6. 2. 2006, č.j. 20 Co 293/2005-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 91 200,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 6. 1. 2005, č.j. 96 Nc 5627/2004-8, jímž městský soud nařídil (podle notářského zápisu JUDr. A. S. z 27. 11. 1997, č.j. NZ 570/97, N 586/97) exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že při sepisu notářského zápisu měl za povinnou jednat její statutární orgán, jímž bylo představenstvo. Podle údajů v obchodním rejstříku se při podepisování představenstva za tuto společnost připojí k vytištěnému či napsanému názvu společnosti podpis předsedy představenstva, popřípadě místopředsedy představenstva v době nepřítomnosti předsedy, a jednoho z členů představenstva. Notářský zápis však podepsal Ing. L. V., který ke dni 27. 11. 1997 nebyl předsedou, místopředsedou, ani členem představenstva společnosti. Jeho oprávnění jednat za společnost nebylo doloženo plnou mocí (ta nebyla součástí notářského zápisu) a nevyplývalo ani z rámce jeho činnosti generálního ředitele, vymezeného manažerskou smlouvou, neboť – jak dovozuje odvolací soud – „není obvyklým úkonem při provozování podniku (jímž je činnost sloužící k zajištění chodu společnosti v návaznosti na předmět jejího podnikání za účelem dosažení zisku) uznání závazku ve výši řádově desítek milionů korun“. Odvolací soud dále dovodil, že překročení jednatelského oprávnění muselo být oprávněnému vzhledem k okolnostem daného případu (viz první odstavec č. l. 4 versa napadeného rozhodnutí /č. l. 51 versa/) známo. Dohoda vtělená do notářského zápisu tak podle názoru odvolacího soudu povinnou nezavazuje stejně jako prohlášení o svolení k vykonatelnosti tohoto zápisu.
V dovolání oprávněný uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací soud „své rozhodnutí postavil na skutečnostech, které nebyly obsahem soudního spisu a které vyplývaly z důkazů, které si krajský soud opatřil z jiných zdrojů, zejména ze spisu sp. zn. 20 Co 208/2003.“ Odvolacímu soudu vytýká, že mu neumožnil vyjádřit se k těmto důkazům, popřípadě navrhnout provedení důkazů dalších (výslech tehdejšího generálního ředitele, spisy městského soudu sp. zn. 3 T 10/2001 a 3 T 70/2003). Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že tehdejší generální ředitel povinné „vybočil z obvyklých úkonů náležejících do činnosti, jíž byl pověřen, a dále v závěru o předpokládané vědomosti oprávněného o tomto překročení“.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. in fine zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) není důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že předmětný notářský zápis podepsaný generálním ředitelem povinné (tedy tím, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností a je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází), který však ke dni sepsání zápisu nebyl předsedou, místopředsedou ani členem představenstva akciové společnosti, a jehož oprávnění jednat za společnost nebylo doloženo ani plnou mocí (plná moc nebyla součástí notářského zápisu), je nevykonatelný.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §274 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2000 Sb., se ustanovení §251 až 271 použijí i na výkon notářských zápisů, které obsahují závazek, a v nichž jsou vyznačeny osoba oprávněná a povinná, právní důvod, předmět a doba plnění, jestliže osoba povinná k vykonatelnosti v notářském zápise svolila.
Podle §191 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“) představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Podle §15 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
V daném případě je jádrem posouzení vykonatelnosti k exekuci navrženého notářského zápisu vyřešení otázky, zda tehdejší generální ředitel povinné mohl za ni (ač nebyl předsedou, místopředsedou ani členem jejího představenstva) účinně, tedy s účinky pro povinnou, přivolit k jeho vykonatelnosti; z tohoto posouzení pak lze činit závěr, zda notářský zápis je způsobilým exekučním titulem.
Jednou z podmínek vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Rozsah jednatelského oprávnění osoby pověřené při provozu podniku určitou činností je v obchodním zákoníku stanoven tak, že jde o právní úkony, k nimž při činnosti, kterou byla osoba pověřena, obvykle dochází. Je tedy pověřená osoba oprávněna činit jako zákonný zástupce za podnikatele jen úkony obvyklé, zatímco jiné úkony může činit jen na základě plné moci. Obvyklost je třeba posuzovat ve vztahu k činnosti, kterou byla určitá osoba při provozu podniku pověřena. Protože notářský zápis byl sepsán 27. 11. 1997, tedy před účinností novelizace zákonem č. 370/2000 Sb., jenž ustanovení §15 obch. zák. doplnil druhým odstavcem, upravujícím institut excesu v obchodněprávních vztazích, bylo podle §1 odst. 2 obch. zák. nutno aplikovat ustanovení §20 odst. 2 věty druhé zákoníku občanského, dle níž překročí-li tyto osoby (totiž pracovníci nebo členové právnické osoby jiní než její statutární orgány) své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Protože jde o podmínky kumulativní, je právnická osoba vázána i jednáním učiněným v excesu jen tehdy, jsou-li splněny obě současně.
Tak tomu však v souzené věci není. I kdyby totiž bylo možno – s odůvodněním, že šlo o úkon týkající se předmětu činnosti povinné, jímž bylo podle zápisu v obchodním rejstříku také provádění stavebních prací – připustit, že generální ředitel povinné, jenž nebyl předsedou, místopředsedou ani členem jejího představenstva, byl oprávněn uznat dluh ze smlouvy o provedení prací na stavbě trolejbusové vozovny, pak stejně nemohl bez speciálního pověření či speciální plné moci (jež mohl udělit opět jen statutární orgán právnické osoby, což se v daném případě nestalo) za povinnou učinit úkon další – z pohledu souzené věci zásadní – totiž svolit k „přímé“ vykonatelnosti notářského zápisu. Je totiž zcela nepochybné, že takový úkon se – řečeno slovy ustanovení §20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku – předmětu činnosti povinné, vymezenému zápisem v obchodním rejstříku, netýká. Za těchto okolností je pak nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla splněna podmínka druhá, zakotvená v ustanovení §20 odst. 2 věty druhé in fine občanského zákoníku.
Z uvedeného plyne, že z úkonu (přivolení k vykonatelnosti), jímž generální ředitel překročil své oprávnění, povinnosti právnické osobě, tedy povinné, nevznikly, a že tudíž předmětný notářský zápis způsobilým exekučním titulem proti povinné (což soud zkoumá již ve stadiu nařízení exekuce) není.
Dovolatelova argumentace, že se „z opatrnosti“ v nalézacím řízení (sp. zn. 21 C 149/2000) domáhá zaplacení dohodnuté ceny provedených stavebních prací, je pro nařízení exekuce notářského zápisu právně nevýznamná, jelikož v exekučním řízení by se soud otázkou, zda stavební práce byly skutečně provedeny a zda jejich cena odpovídala dohodě účastníků (jak to v dovolání zdůrazňuje oprávněný), zabývat nemohl.
Stejně tak je ve stadiu nařízení exekuce nerelevantní dovolatelova argumentace probíhajícím nalézacím řízením sp. zn. 10 Cm 129/98, v němž se má povinná domáhat „určení neexistence dluhu“; tím spíše je pak nedůvodný dovolatelův návrh na přerušení exekučního řízení do doby skončení onoho nalézacího řízení, jelikož podle ustanovení §254 odst. 2 o.s.ř. při exekuci řízení z důvodů uvedených v části třetí přerušit nelze.
Neopodstatněná je konečně i dovolatelova námitka, že trestní řízení (sp. zn. 3 T 10/2001 a 3 T 70/2003), vedená proti tehdejšího generálnímu řediteli povinné pro jeho podpis notářského zápisu „neskončila odsuzujícím rozsudkem“; jeho argumentace „vázaností civilních soudů rozhodnutím o vině či nevině“ je nedůvodná (kromě jiného, samozřejmě) již proto, že přehlíží ustálenou judikaturu k ustanovení §135 o.s.ř., dle níž je občanskoprávní soud vázán jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, Cpjn 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1979, pod poř. č. 22, str. 193, 195)
Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zabýval i tím, zda řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí není zatíženo některou z vad uvedených v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř., a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolatelem namítanou (posouzeno podle obsahu dovolání) vadou spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) řízení netrpí.
V řízení upraveném v části šesté občanského soudního řádu a ve smyslu §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., i v řízení o nařízení exekuce podle tohoto zákona, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.); soud tak v rámci exekučního řízení není – až na zákonem stanovené výjimky – povinen nařizovat jednání. O takovýto výjimečný zákonem předvídaný v souzené věci nejde, jelikož závěr o tom, zda notářský zápis, v němž oprávněný spatřuje exekuční titul, je či není způsobilým exekučním titulem, je závěrem právním, závislým na výkladu právního předpisu; nebylo tedy zapotřebí provádět dokazování.
Oprávněnému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost závěrů odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a v mezích dovoláním založeného přezkumu je usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. l, věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 182.250,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 7., §10 odst. 3 a §12 odst. 1 písm. a/ bod 1. vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou dále o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky na polovinu, tedy na částku 91 125,- Kč, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 8. 2006, celkem tedy v částce 91 200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu