ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1435.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1435/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. R. , zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, proti povinné E. R. , pro částku 745.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 4940/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 27. 11. 2008, č. j. 40 Co 987/2008 -180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (pouze ve výroku o nákladech exekuce změnil jejich výši) usnesení z 10. 4. 2007, č. j. 50 Nc 4940/2006 – 88, ve znění opravného usnesení z 9. 11. 2007, č. j. 50 Nc 4940/2006-112, jímž okresní soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil exekuci s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 34/1967) dospěl k závěru, že v exekučním řízení lze započíst jak pohledávky přiznané soudem (tzv. pohledávky judikátní), tak i pohledávky „nejudikátní.“ Projev vůle učiněný po vydání exekučního titulu, jímž povinná započetla své (proti)pohledávky vůči oprávněnému, splňoval všechny náležitosti předepsané ustanovením §34 a §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S odvolací námitkou oprávněného, že součástí listiny obsahující právní úkon započtení nebyla plná moc vystavená povinnou její advokátce JUDr. Zoře Krejčí, se krajský soud vypořádal závěrem, že „přednesla-li povinná při jednání dne 12. 3. 2007, jehož se zúčastnil i oprávněný, ústně a opakovaně projev započtení do protokolu a identifikovala-li se s projevem vůle vyjádřeným v započtení ze dne 17. 2. 2005 (č. l. 68), pak není ani právně významné, zda povinný získal možnost seznámit se s průkazem jednání zmocněnce – plnou mocí v písemném právním úkonu (v započtení je na zmocnění poukazováno a povinná jeho existenci potvrdila).“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda v exekučním řízení je přípustné započtení pohledávek – judikovaných i nejudikovaných), oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci. Od vydání judikátu publikovaného pod R 34/1967, jenž připouští započtení pohledávek v řízení o výkon rozhodnutí, došlo v občanském soudním řádu k zásadním změnám. Připuštěním započtení až v exekučním řízení by došlo k popření smyslu novelou č. 30/2000 Sb., zavedeného ustanovení §119a o. s. ř. (zatímco uplatnění novot bylo významně omezeno novým ustanovením §205a o. s. ř.) i zásady, že pravomocný titul je v exekučním řízení již „nepřezkoumatelný“ exekučního řízení. Pohledávky, které povinná započetla, byly v době vydání exekučního titulu splatné a některé z nich i promlčené. Namítl také, že součástí listiny mu doručené, obsahující právní úkon započtení, nebyla plná moc zástupkyně povinné, započtení tedy nebylo podle jeho názoru účinné.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání, jelikož je nepovažuje za přípustné (napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam) ani důvodné. Exekučním titulem byl rozsudek, kterým soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků; po uplynutí lhůty, stanovené jí k zaplacení vypořádacího podílu provedla prostřednictvím své zástupkyně započtení svých pohledávek vůči oprávněnému. K listině obsahující započtení, doručené oprávněnému poštou, byla přiložena i plná moc, kterou udělila své zástupkyni pro tento úkon. Názor dovolatele, že v exekučním řízení již nelze provést započtení, by vedl mj. i k popření možnosti zastavení exekuce z důvodů uvedených v §268 odst. 1 písm. b) a g) o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oprávněný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož odvolací soud svůj závěr učinil v souladu s ustálenou soudní praxí.
Právní závěr odvolacího soudu, že v exekučním řízení může povinný vznést námitku započtení vzájemné pohledávky, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, tedy, že tato (proti)pohledávka nemusí být judikátní (přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem), odpovídá standardní judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1966, sp.zn. 4 Cz 84/66, publikovaný pod č. 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze 16.12.2004, sp.zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005). Uplatnit lze vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež je podkladem exekuce, nebo až po jeho vydání (viz. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 188).
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb. (zejména ustanovení o neúplné apelaci) tyto závěry změnila, a že tudíž započtení v exekučním řízení již není přípustné. Povinná učinila projev vůle směřující k započtení svých (proti)pohledávek po vydání exekučního titulu. Důvodností námitky započtení se exekuční soud zabývá v řízení o zastavení exekuce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR z 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69). V tomto řízení nepřezkoumává správnost exekučního titulu (jak se mylně domnívá dovolatel), ale způsoby vlastními pro řízení vyjmenovaná v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená (proti)pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Došlo-li po vydání exekučního titulu k zániku jím přiznaného práva na peněžité plnění – mimo jiné i způsobem předvídaným v ustanovení §580 obč. zák. – je dán důvod pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).
Námitka neúčinnosti započtení pro absenci plné moci JUDr. Zory Krejčí není uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů. Oprávněný, který ostatně ani nijak nezpochybnil, že povinnou při kompenzačním projevu zastupovala JUDr. Zora Krejčí, jež listinu ze 17. 2. 2005 se započtením (obsahující text „...E. R....mne zmocnila, abych Vám jejím jménem tímto přípisem tlumočila započtení...“) vyhotovila a zaslala dovolateli, v dovolání ani nepolemizuje s argumentací, jíž se krajský soud vypořádal (ve druhém odstavci páté strany napadeného rozhodnutí na č. l. 184) s jeho odvolací námitkou týkající se nedostatku plné moci.
Námitka promlčení některých (proti)pohledávek povinné byla vznesena teprve v dovolacím řízení, tedy – v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. – jako nepřípustné novum.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu