ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1454.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1454/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Ragon s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkově, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby 274 70 253, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti povinnému P. V. , zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, pro 4.396.061,23 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 19 Nc 731/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2009, č. j. 40 Co 212/2009, 40 Co 213/2009 - 900, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hynka Appla, advokáta se sídlem v Přerově, Jiráskova 9 .
Odůvodnění:
K návrhu právní předchůdkyně oprávněné České konsolidační agentury nařídil Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1. 9. 2003, č. j. 19 Nc 731/2003 - 14, pravomocným dne 14. 11. 2003, exekuci na majetek povinného podle notářského zápisu N 110/99, NZ 88/89, sepsaného dne 7. 4. 1999 notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou, k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 4.396.061,23 Kč, jejímž provedením pověřil JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora se sídlem v Přerově.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. 10. 2003, navrhli povinný a H. V. zastavení exekuce a její odklad s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka zanikla uhrazením částky 3.500.000,- Kč dne 2. 7. 2001 na účet právní předchůdkyně oprávněné České konsolidační agentury, a to České spořitelny, a.s., jak bylo dohodnuto mezi povinným a Českou spořitelnou, a.s., přičemž k tomuto plnění došlo před oznámením postoupení pohledávky za povinným na Konsolidační banku Praha, s.p.ú.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 6. 8. 2004, č. j. 19 Nc 731/2003, 19 Nc 798/2003 - 97, návrh povinného (a tehdejší druhé povinné H. V.) na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 2003, č. j. 19 Nc 731/2003 - 14, pro částku 4.396.061,23 Kč (výrok I.) a na její odklad (výrok II.) zamítl a dále rozhodl o náhradě „nákladů řízení o odklad exekuce“ (výrok III.).
K odvolání (prvního) povinného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 40 Co 1261/2004 - 244, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce o částku 3.176.278,33 Kč, „představující jistinu pohledávky“, a ve výroku II. potvrdil, a v další napadené části výroku I. usnesení okresního soudu, jíž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce pro příslušenství jistiny, krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci pro „příslušenství jistiny - úroky ve výši 1.219.782,90 Kč“ zastavil (výrok II.). Své rozhodnutí v měnícím výroku odůvodnil závěrem, že podkladový notářský zápis je v části týkající se úroků z prodlení případně nastalého po dni sepisu notářského zápisu materiálně nevykonatelný. Své rozhodnutí v potvrzující části krajský soud odůvodnil závěrem, že povinný neprokázal své tvrzení o zániku pohledávky splněním [§268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s §559 obč. zák.]. Jestliže totiž částku 3.500.000,- Kč právní předchůdkyni oprávněné zaplatil za povinného (dlužníka) třetí subjekt, a to společnost ČSOB Leasing, a.s., a jestliže právní předchůdkyně oprávněné tuto částku tomuto třetímu subjektu vrátila, pak ke splnění nedošlo, jelikož „nelze klást k tíži věřitelky České spořitelny, a.s.“ (právní předchůdkyně oprávněné), „že přijaté plnění vrátila, neboť to bylo uskutečněno, aniž věřitelka (Česká spořitelna, a.s.) byla seznámena s existencí dohody mezi dlužníkem (povinným) a ČSOB Leasing, a.s., jež by prokazovala, že plnění je poskytováno s úmyslem vyvolat zánik dluhu povinného“. Bylo-li součástí kupní smlouvy, jíž povinný s manželkou prodali určité nemovitosti společnosti ČSOB Leasing, a.s., také ujednání, že tato společnost zaplatí část kupní ceny v částce 3.500.000,- Kč věřitelce, tedy České spořitelně, a.s., pak podle názoru krajského soudu šlo o „dohodu mezi dlužníkem a třetí osobou o převzetí plnění podle §534 obč. zák.“, kterou nedochází k záměně dlužníka jako při převzetí dluhu podle §531 odst. 1 téhož předpisu, ani „ke změně v počtu dlužníků na rozdíl od §531 odst. 2 a §533 obč. zák.“. Základní závazkový vztah se dohodou podle §534 obč. zák. nezměnil a věřiteli z ní ani nevzniklo přímé právo. Kromě toho „plnění v částce 3.500.000,- Kč mělo být povinným dlužníkem podle dohody s věřitelem (č. l. 46, 62) splněno do 18. 6. 2001 a plnění od ČSOB Leasing, a.s. se stalo až dne 29. 6. 2001 bez jakýchkoliv poznatků věřitele o okolnostech této platby“.
Na základě dovolání podaného oběma účastníky Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. května 2008, č. j. 20 Cdo 2736/2006 - 477, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, č. j. 40 Co 1261/2004 - 244, v napadené části, t.j. s výjimkou té části I. výroku, jíž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 8. 2004, č. j. 19 Nc 731/2003 - 97, ve výroku II. o odkladu exekuce, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je mimo jakoukoli pochybnost, že vztah mezi původní věřitelkou Českou spořitelnou, a.s. (právní předchůdkyní oprávněné) a dlužníkem (povinným) vzniklý ze smlouvy o poskytnutí a čerpání střednědobého provozního úvěru (bod „za prvé“ podkladového notářského zápisu, přílohy „C“ v obálce čl. 7) je vztahem podle §497 a násl. obch. zák., tedy vztahem obchodněprávním. Otázka, zda povinný svůj závazek splnil a zda je tudíž dán důvod k zastavení exekuce pro zánik práva ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., je tak závislá na tom, jak bude vyřešena otázka, kterou je nutno zodpovědět jako v pořadí první, totiž zda byla právní předchůdkyně oprávněné, tedy Česká spořitelna, a.s., jakožto původní věřitelka, oprávněna částku zaplacenou třetí osobou, společností ČSOB Leasing, a.s., této třetí osobě vrátit. Odvolací soud se však okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska §332 odst. 1 obch. zák. nezabýval, ačkoliv z obsahu spisu [viz článek III. kupní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2001 manželi V. jako prodávajícími a společností ČSOB Leasing, a.s. jako kupující (čl. 38) a doklady o platbě společnosti ČSOB Leasing, a.s. České spořitelně, a.s. na čl. 80-83] vyplývalo, že se povinný s onou třetí osobou o platbě na určitý specifický účet České spořitelny, a.s., dohodl, a že tato platba byla provedena. Důsledkem nesprávného posouzení věci podle §534 obč. zák. (namísto správného §332 odst. 1 obch. zák.) se odvolací soud nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení otázky, zda Česká spořitelna, a.s. vrácením jí doručené částky případně neporušila povinnost přijmout plnění závazku dlužníka nabídnuté třetí osobou, čímž řízení zatížil vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dále Nejvyšší soud dovodil, že exekuční titul - notářský zápis je i v části ujednání o úrocích z prodlení z hlediska §261a odst. 1 in fine o. s. ř. materiálně vykonatelný.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 6. 2008, č. j. 40 Co 774/2008 - 540, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 8. 2004, č. j. 19 Nc 731/2003 - 97, vyjma zamítavého výroku o odkladu exekuce, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení „s tím, aby se zabýval okolnostmi plnění částky 3.500.000,- Kč prostřednictvím třetí osoby podle §332 odst. 1 obch. zák.“.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 18. 12. 2008, č. j. 19 Nc 731/2003 - 694, ve spojení s usnesením ze dne 5. 2. 2009, č. j. 19 Nc 731/2003 - 725, „exekuční řízení“ zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů exekuce (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2009, č. j. 40 Co 212/2009, 40 Co 213/2009 - 900, usnesení soudu prvního stupně „v napadené části výroku odstavce I. a II. potvrdil ve správném znění výroku odstavce I. tak, že exekuce, nařízená usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 9. 2003, č. j. 19 Nc 731/2003 - 14, se zcela zastavuje, a v další napadené části ve výroku odstavce III., ve znění usnesení okresního soudu ze dne 5. 2. 2009, č. j. 19 Nc 731/2003 - 725, je změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že:
- dne 28. 3. 1997 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále jen „spořitelna“) a povinným uzavřena smlouva o úvěru č. 97/021-1012254-838, na základě které spořitelna „zapůjčila“ povinnému částku 4.850.000,- Kč „splatnou ke dni 31. 12. 2000, úročenou úroky ve výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);
- dne 31. 3. 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými podmínkami a dodatkem ke smlouvě o úvěru vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení povinného se splátkami, a to „ke dni doručení výpovědi“;
- dne 7. 4. 1999 byl notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou sepsán notářský zápis N 110/99, NZ 88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného (a jeho manželky H. V.) o uznání dluhu a dohodu „o exekuční vykonatelnosti“, jímž uznali svůj závazek ze smlouvy o úvěru ke dni sepisu tohoto zápisu ve výši 3.896.278,33 K č (z toho 15.313,- Kč činí úrok z prodlení) a uzavřeli dohodu o splátkách, podle níž měli dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem 1999 do října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč od ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002; dále se smluvní strany dohodly na tom, že „jednotlivé měsíční splátky budou spláceny nejpozději k poslednímu dni každého kalendářního měsíce /k ultimu měsíce/ a v případě, že nebude i jednotlivá splátka zaplacena nejpozději do 10. dne následujícího měsíce, bude mít věřitel Česká spořitelna, a.s. právo využít níže sjednané doložky přímé exekuční vykonatelnosti včetně úroků z prodlení, a na tom, že případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“;
- dopisem ze dne 1. 2. 2001 sdělila spořitelna povinnému k jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4.201.519,73 Kč a že v případě zaplacení částky 3.500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný, přičemž „totéž“ mu sdělila dopisem ze dne 18. 5. 2001 s dovětkem, že dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. 6. 2001;
- smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 7. 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši 4.355.531,73 Kč spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú., která ke dni 1. 9. 2001 byla zrušena a její právní nástupkyní se stala Česká konsolidační agentura (oprávněná označená v návrhu na nařízení exekuce);
- smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 5. 2005, jež nabyla účinnosti dne 16. 5. 2005, Česká konsolidační agentura jako postupitel postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru za povinným oprávněné, a to včetně veškerého příslušenství a veškerých práv s postoupenou pohledávkou spojených;
- dne 22. 6. 2001 uzavřeli povinný a jeho manželka jako prodávající se společností ČSOB Leasing a. s. (dále jen „společnost“) jako kupující kupní smlouvu o prodeji nemovitostí v jejich vlastnictví s tím, že část kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč bude kupujícím uhrazena ve prospěch vymáhané pohledávky na účet spořitelny vedený u okresní pobočky v Novém Jičíně č. 080522-2295080106/0800, variabilní symbol č. 15522881; kupující nabyl vlastnictví k nemovitostem vkladem do katastru nemovitostí ke dni 26. 6. 2001;
- z písemného sdělení J. Š. ze dne 24. 11. 2008 (viz příloha č. 18) bylo zjištěno, že se za společnost účastnil jednání ohledně koupě nemovitostí povinného a jeho manželky v první polovině roku 2001, přičemž jednání probíhala i s pracovníky spořitelny, jelikož z kupní ceny měly být uhrazeny pohledávky spořitelny za povinným na účet povinného u spořitelny, jak je to zachyceno v kupní a leasingové smlouvě;
- na základě příkazu k úhradě ze dne 29. 6. 2001 byla téhož dne odepsána z účtu společnosti částka 3.500.000,- Kč a na účet spořitelny č. 080522-2295080106/0800, variabilní symbol č. 15522881, byla připsána dne 2. července 2001 ;
- faxem ze dne 2. 7. 2001 spořitelna oznámila povinnému postoupení vymáhané pohledávky na Konsolidační banku Praha, s.p.ú., datum přijetí faxu nejdříve dne 8. 7. 2001 (z kopie faxu není zřejmé, zda se jedná o datum 8. 7. 2001, 18. 7. 2001 nebo 28. 7. 2001);
- dopisem ze dne 16. 7. 2001 se spořitelna dotázala povinného, zda má být částka 3.500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet odesílatele, přičemž následně byla dne 27. 7. 2001 vrácena na účet společnosti;
- na vymáhanou pohledávku bylo povinným v období od 10. 8. 1999 do 15. 1. 2001 uhrazeno na jistinu 720.000,- Kč ve splátkách, přičemž ke dni 2. 7. 2001 (podle výpočtu provedeného soudem - viz příloha č. 20) činil úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazených splátek podle notářského zápisu celkem 29.605,60 Kč; ke dni 2. 7. 2001 tak činil závazek povinného částku 3.160.965,33 Kč na jistině a částku 44.918,60 Kč na úroku z prodlení (úrok z prodlení 15.313,- Kč uvedený v notářském zápise + úrok z prodlení z dlužných či pozdě uhrazených splátek ve výši 29.605,60 Kč), celkem tedy 3.205.883,93 Kč.
Krajský soud vzal po doplnění dokazování dále za prokázané, že soudní exekutor vydal exekuční příkaz na prodej nemovitostí, dále přikázáním jiné peněžité pohledávky a posléze i prodejem podniku, k jehož realizaci dosud nedošlo, že správce v rámci správy podniku dosáhl výtěžku ve výši částky 2.746.230,- Kč, která oprávněné vyplacena nebyla, neboť na povinného byl u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 K 6/2006 podán návrh na prohlášení insolvence (správně konkursu), že Exekutorský úřad při provádění exekuce „shromáždil“ částku ve výši 3.946.230,- Kč (výnos podniku), z níž oprávněné bylo plněno částkou 450.000,- Kč (dne 26. 9. 2005 částka 250.000,- Kč a dne 27. 12. 2005 částka 200.000,- Kč), a že jednatel oprávněné L. P. přípisem ze dne 20. 2. 2006 oznámil povinnému plnění ze strany A. S. uskutečněné dne 11. 1. 2006 ve výši 1.703.874,- Kč, kteréžto bylo „dobrovolně“ určeno na úhradu jistiny („základní pohledávka“) dluhu povinného.
Odvolací soud nejprve konstatoval, že „i když bylo dne 20. 2. 2008 zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka P. V., usnesení okresního soudu, kterým bylo vyhověno návrhu povinného na zastavení nařízené exekuce, není v rozporu s ustanovením §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., neboť nepostihuje majetek povinného, jakož i jiný majetek, který náleží do podstaty“. Na základě provedeného dokazování pak krajský soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že označeným notářským zápisem byl ke dni 7. 4. 1999 změněn obsah práv a povinností z úvěrové smlouvy ze dne 28. 3. 1997 podle §516 obč. zák. co do splatnosti závazku povinného ve výši uvedené v notářském zápisu a úroku z prodlení, a ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že plnění ze strany společnosti bylo učiněno v souladu s §332 odst. 1 obch. zák., neboť souhlas dlužníka s tímto plněním plyne z kupní smlouvy ze dne 22. 6. 2001 uzavřené povinným a jeho manželkou se společností, v níž bylo dohodnuto určení části kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč na úhradu dluhu povinného na označený účet spořitelny, a takto bylo plněno v souladu s požadavkem spořitelny. Pokud oprávněná namítala, že v době tohoto plnění již spořitelna nebyla věřitelkou pohledávky, jelikož ji smlouvou ze dne 30. 6. 2001 postoupila Konsolidační bance Praha, s.p.ú., pak podle §526 odst. 1 obč. zák. platí, že dlužník (povinný) se mohl zprostit závazku splněním dosavadní věřitelce, tj. spořitelně, až do okamžiku řádného oznámení postoupení pohledávky postupitelem či prokázání postupníkem, což oprávněná netvrdila ani neprokázala. Z toho vyplývá, že společnost (třetí osoba) tak řádně za povinného na základě dohody s ním a za jeho souhlasu plnila původní věřitelce (spořitelně), takže vymáhaná pohledávka ke dni 2. 7. 2001 zanikla splněním (§339 odst. 2 obch. zák.), když k tomuto datu činila celkem 3.205.883,93 Kč a plněno bylo ve výši 3.500.000,- Kč, přičemž skutečnost, že věřitelka poskytnuté plnění vrátila společnosti, nezpůsobuje obnovení závazku dlužníka. Povinný tak nemůže nést důsledky nesprávného postupu spořitelny, neboť za zjištěných okolností (objektivně vzato) došlo k plnění, přičemž jediná podmínka splnění dluhu je výlučně připsání částky na účet. Spořitelna pak nebyla oprávněna zjišťovat stanovisko povinného, popř. jej vyzývat k vyjádření, jak má být s platbou naloženo, ale byla povinna takto získané plnění postoupit postupníkovi.
Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že „povinný unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní o plnění ve prospěch pohledávky spořitelny v rozsahu nejméně 4.220.000,- Kč v době po sepisu notářského zápisu“. Nebyl proto dán důvod k vedení exekuce pro částku 4.396.061,23 Kč, která takto byla nařízena usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 9. 2003, č. j. 19 Nc 731/2003 - 14, pravomocným dne 14. 11. 2003, a již vůbec nebylo možno zabývat se tvrzením oprávněné o jejím nároku na úroky z prodlení ve větším rozsahu, jak požaduje. Je proto vyloučeno, aby vykonávaný notářský zápis „byl podložen platnou dohodou účastníků o závazku povinného platit vše nad odůvodněnou částku, neboť po vydání exekučního titulu a před podáním návrhu na nařízení exekuce zaniklo právo jím přiznané“, a jsou tak splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Odvolací námitku oprávněné „stran platnosti práva výpovědi“ (rozuměj úvěrové smlouvy ze strany spořitelny) nepovažoval krajský soud za opodstatněnou, neboť „i v otázce rozsahu právních závazků mezi povinným a spořitelnou“, je třeba vycházet z toho, že „právním důvodem plnění povinného jsou vztahy specifikované v notářském zápise“.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala oprávněná obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí o věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. k osmi jí formulovaným otázkám, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a především namítá, že ujednání spořitelny a povinného v dodatku č. 4 úvěrové smlouvy o právu výpovědi je neplatné, že výpověď nebyla odstoupením od této smlouvy podle §506 obch. zák. či podle ustanovení obecných úvěrových podmínek č. X/1996 České spořitelny, a.s. ze dne 1. 11. 1996, jež jsou její nedílnou součástí, že výpověď (dodatek č. 4) navazuje (neplatně) na §582 obč. zák. a nemá žádné právní účinky, neboť - stejně jako ujednání obsažené v dodatku č. 4 - je neplatná, takže úvěrová smlouva nezanikla výpovědí a dosud trvá, že i pokud by úvěrová smlouva zanikla výpovědí, musela by mít účinky obdobné jako odstoupení ve smyslu §506 obch. zák.; z toho dovozuje, že „závazky povinného uhradit jistinu úvěru a řádný úvěr doposud trvají“.
Dále dovolatelka poukazuje na to, že „výše spořitelnou nabídnutého plnění ve výši 3.500.000,- Kč je ve zjevném nepoměru se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, podle nichž výše pohledávky činila ke 30. 6. 2001 částku 4.396.061,23 Kč, přičemž jde o údaj uvedený ve smlouvě o postoupení pohledávky z téhož data s tím, že do ní již byla započtena částka 720.000,- Kč, kterou povinný uhradil v letech 1999 - 2001“. Odvolací soud se tak podle dovolatelky nevypořádal s otázkou, „jak postačovala částka 3.500.000,- Kč k úhradě pohledávky o 900.000,- Kč vyšší, takže výslovné vymezení právního závěru o tom, jak zanikl závazek povinného přesahující částku 3.500.000,- Kč, v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí“. V této souvislosti dovolatelka vyslovuje názor, že je-li dohoda o vzdání se práva (§574 obč. zák.) právním úkonem dvoustranným, který je třeba sjednat písemně, pak výzva spořitelny ze dne 18. 5. 2001 by nevedla bez dalšího k cíli, kterým byl úplný zánik závazků povinného, ale musel by přistoupit další úkon (dohoda o narovnání či dohoda o prominutí dluhu - viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 758/2004, sp. zn. 32 Cdo 157/2005, či sp. zn. 22 Cdo 748/2005), který nebyl tvrzen ani prokázán. Jestliže odvolací soud uvedl, že tato výzva je závazné „prohlášení“ spořitelny, aniž provedl „subsumpci pod právní normu“, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Okolnost, že spořitelna před výzvou (ofertou) ze dne 18. 5. 2001 učinila obdobnou výzvu (ofertu) dne 1. 2. 2001, nemá žádný význam, neboť podle §43b odst. 1 písm. b) obč. zák. návrh na uzavření smlouvy zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 912/2000), takže i kdyby o trvání přiměřené doby byly pochybnosti, je třeba mít za to, že doba platnosti by nemohla přesáhnout dobu do okamžiku předložení nové výzvy. Obě výzvy však podle dovolatelky nebyly návrhem dohody na prominutí dluhu, nýbrž šlo zjevně o jednostranné opatření, a i kdyby ofertami byly, nebyla učiněna jejich akceptace v zákonem požadované formě a obě zanikly uplynutím doby. Stejně tak je nepřezkoumatelný i názor odvolacího soudu, že příslib spořitelny ve výzvě ze dne 18. 5. 2001 prominout zbytek dluhu byl závazný, zatímco lhůta v ní uvedená již závazná není. Úhrada spořitelnou nabídnutého plnění (kdyby se jednalo o plnění řádné) mohla dne 3. 7. 2001 vést nejvýše k tomu, že z její pohledávky zanikla pouze část ve výši 3.500.000,- Kč; protože však časové omezení ve výzvě spořitelny ze dne 18. 5. 2001 nebylo dodrženo, nelze pohledávku z úvěrové smlouvy považovat za uhrazenou.
Dovolatelka dále namítá, že spořitelně nevznikla povinnost přijmout plnění od společnosti ČSOB Leasing, a.s. protože vůle dlužníka k tomu, aby za něj bylo plněno třetí osobou, nebyla projevena spořitelně. Z §332 odst. 1 věty první obch. zák. vyplývá, že má jít o souhlas dlužníka s poskytnutím plnění, „ale dále se již nehovoří o tom, jak má být takový souhlas proveden, přičemž však vznik právní povinnosti věřitele nemůže být vázán pouze na poskytnutí plnění“; samotná skutečnost, že třetí osoba, hodlající uhradit dluh nebo jeho část za dlužníka, získá číslo účtu a variabilní symbol, není projevem souhlasu dlužníka. Protože v daném případě spořitelna očekávala plnění podle výzvy ze dne 18. 5. 2001 do 18. 6. 2001, avšak žádné neobdržela, postoupila smlouvou ze dne 30. 6. 2001 pohledávku za povinným (za úplatu 2.056.675,73 Kč) Konsolidační bance Praha, s.p.ú., je zjevné, že si nebyla vědoma jakéhokoli souhlasu dlužníka s plněním, který by měla společnost poskytnout.
Neúplné a tudíž nesprávné je i právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda v důsledku plnění ve výši 3.500.000,- Kč zanikla celá pohledávka; z jeho rozhodnutí totiž není zřejmé, jaké závěry jej vedly k domněnce o zániku celé pohledávky spořitelny z úvěrové smlouvy v důsledku přijetí částky 3.500.000,- Kč , když současně zjistil, že o tři měsíce dříve tatáž pohledávka dosahovala podle postupní smlouvy částky 4.396.061,23 Kč, přičemž rozdíl, který takto „zmizel“ dosahuje nejméně částky 900.000,- Kč.
Z hlediska §339 obch. zák. pak krajský soud nezvážil, že pokud bylo jakékoliv plnění poskytnuto počínaje dnem 19. 6. 2001 na jiný než úvěrový účet, nejednalo se o plnění řádné v souladu s úvěrovou smlouvou a notářským zápisem (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 14/1997 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1604/2008).
Další pochybení krajského soudu z hlediska právního posouzení věci, které je v rozporu s hmotným právem, spočívá podle dovolatelky v tom, že ačkoliv je v úvěrové smlouvě v bodě 2. stanoveno, že peněžité závazky se plní v pořadí - poplatky, úroky, úroky z prodlení, jistina a smluvní pokuta, započetl veškeré plnění, které povinný v době od sepsání notářského zápisu do dne 30. 6. 2001, kdy byla uzavřena postupní smlouva, tj. částku 720.000,- Kč, na vykonatelné části pohledávky, čímž nerespektoval dohodu stran o pořadí, v jakém se hradí pohledávka z úvěrové smlouvy , a na základě toho konstatoval, že dne 2. 7. 2001 činila vykonatelná část pohledávky 3.397.074,80 Kč. V této souvislosti dovolatelka připomíná, že žádné plnění na pohledávku z úvěrové smlouvy před rokem 2003 nebylo vymoženo v exekuci.
Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadené části zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Čl. II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, a že proti výroku o věci samé je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. 1 písm. g) věty před středníkem o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden. Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně (odst. 4 tohoto ustanovení).
Podle §269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v případech uvedených v §268 odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.
V posuzované věci je exekučním titulem notářský zápis sepsaný dne 7. 4. 1999, pod sp. zn. N 110/99, NZ 88/99, notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou, jehož účastníky byli jako věřitelka Česká spořitelna, a.s. a povinný a jeho manželka (která k němu dodatečně přistoupila) jako dlužníci; tento notářský zápis obsahuje prohlášení o uznání dluhu a dohodu „o exekuční vykonatelnosti“, jimiž dlužníci uznali svůj závazek ze smlouvy o úvěru ke dni sepisu tohoto zápisu ve výši 3.896.278,33 K č (z toho 15.313,- Kč činil úrok z prodlení) a uzavřeli dohodu, podle níž měli dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem 1999 do října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč od ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002; dále se smluvní strany dohodly že „jednotlivé měsíční splátky budou spláceny nejpozději k poslednímu dni každého kalendářního měsíce /k ultimu měsíce/ a v případě, že nebude i jednotlivá splátka zaplacena nejpozději do 10. dne následujícího měsíce, bude mít věřitel Česká spořitelna, a.s. právo využít níže sjednané doložky přímé exekuční vykonatelnosti včetně úroků z prodlení“, a na tom, že případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“.
Námitky dovolatelky, že ujednání spořitelny a povinného v dodatku č. 4 úvěrové smlouvy o právu výpovědi je neplatné, že výpověď této smlouvy nemá žádné právní účinky a že je neplatná, z čehož dovozuje, že závazky povinného uhradit jistinu úvěru a řádný úvěr doposud trvají, jsou zcela nepřípadné. Jak je shora uvedeno, exekučním titulem je v daném případě shora citovaný notářský zápis a soud se tedy v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nemůže zabývat otázkami týkajícími se zániku úvěrové smlouvy uzavřené mezi spořitelnou a povinným, nýbrž jen tím, zda jsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle citovaného ustanovení, tedy tím, zda po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Krajský soud se proto správně odvolací námitku oprávněné „stran platnosti práva výpovědi“ nezabýval a jeho rozhodnutí na řešení otázek týkajících se zániku úvěrové smlouvy taktéž nespočívá.
Důvodná není ani námitka, jíž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „se nevypořádal s otázkou, jak postačovala částka 3.500.000,- Kč k úhradě pohledávky o 900.000,- Kč vyšší“. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů byla sice smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 6. 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 7. 2001, spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú. pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši 4.396.061,23 Kč, avšak v souzené věci je exekučním titulem shora citovaný notářský zápis ze dne 7. 4. 1999, jehož předmětem bylo uznání dluhu ve výši 3.896.278,33 K č (z toho 15.313,- Kč činil úrok z prodlení) a dohoda o jeho zaplacení (s dohodnutými úroky v případě nedodržení závazku z dohody), nikoliv označená smlouva o postoupení pohledávky. Jak správně dovodil odvolací soud, označeným notářským zápisem byl ke dni 7. 4. 1999 změněn obsah práv a povinností z úvěrové smlouvy ze dne 28. 3. 1997 podle §516 obč. zák. co do splatnosti závazku povinného ve výši uvedené v notářském zápisu a úroku z prodlení.
Podle §324 odst. 1 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně. Závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před tímto plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy (odstavec 2).
Podle §332 odst. 1 obch. zák., jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí . Souhlas dlužníka není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil. Nevyplývá-li z právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba splněním dlužníkova závazku do práv věřitele, který je povinen jí vydat a na ni převést všechny své důkazní prostředky (odstavec 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, dospěl k závěru, že poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem dlužníka třetí osoba, potom - jsou-li splněny podmínky vyžadované ustanovením §332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka) - závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění zaniká. Přitom skutečnost, že věřitel poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, nemá za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení.
Odborná literatura (ASPI, komentář k §332 odst. 1 obch. zák., Pelikánová Irena) dále zastává názor, že nestanoví-li obchodní zákoník v §332 odst. 1, jakou formu má mít souhlas dlužníka s plněním třetí osobou, je nutno dovodit, že souhlas může být i ústní nebo dokonce konkludentní.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že v kupní smlouvě o prodeji nemovitostí ze dne 22. 6. 2001, uzavřené mezi povinným a jeho manželkou jako prodávajícími a společností jako kupující, bylo ujednáno, že část kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč bude kupujícím uhrazena ve prospěch vymáhané pohledávky na účet spořitelny vedený u okresní pobočky v Novém Jičíně č. 080522-2295080106/0800, variabilní symbol č. 15522881, bylo tím zcela nepochybně prokázáno, že povinný jako dlužník s plněním závazku, který takto poskytne společnost, souhlasil. Dovolatelčina námitka, že spořitelně nevznikla povinnost přijmout plnění od společnosti z důvodu, že „vůle dlužníka k tomu, aby za něj bylo plněno třetí osobou, nebyla projevena spořitelně“, není správná, neboť §332 odst. 1 věta první obch. zák. souhlas věřitele s plněním závazku nabídnutého třetí osobou nevyžaduje. Bez ohledu na to však v řízení bylo zjištěno z písemného sdělení J. Š. ze dne 24. 11. 2008, který se za společnost účastnil jednání o koupi nemovitostí povinného a jeho manželky, že tato jednání probíhala i s pracovníky spořitelny.
Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelky, jimiž projevila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že „v důsledku plnění ve výši 3.500.000,- Kč zanikla celá pohledávka z úvěrové smlouvy“, která „podle postupní smlouvy (rozuměj ze dne 30. 6. 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 7. 2001) činila částku 4.396.061,23 Kč“.
Bylo-li předmětem exekučního titulu (označeného notářského zápisu) uznání dluhu ve výši 3.896.278,33 K č (z toho 15.313,- Kč činil úrok z prodlení) a dohoda o jeho zaplacení (s dohodnutými úroky z prodlení v případě nedodržení závazku z dohody ohledně placení splátek) a nikoliv zmíněná smlouva o postoupení pohledávky, pak povinný měl podle exekučního titulu zaplatit spořitelně částku 3.896.278,33 K č (z toho úrok z prodlení 15.313,- Kč) a úrok z prodlení ve výši 15,6 % v případě opožděných plateb jednotlivých splátek.
Z hlediska skutkového stavu bylo dále v řízení zjištěno, že dopisem ze dne 1. 2. 2001 sdělila spořitelna povinnému k jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z prodlení , že ke dni 6. 2. 2001 činí dlužná částka 4.201.519,73 Kč a že v případě zaplacení částky 3.500.000,- Kč na účet spořitelny vedený u okresní pobočky v Novém Jičíně č. 080522-2295080106/0800, variabilní symbol č. 15522881, bude považovat závazek za splněný, přičemž „totéž“ mu sdělila dopisem ze dne 18. 5. 2001 s dovětkem, že dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. 6. 2001. Platba ve výši 3.500.000,- Kč byla odepsána z účtu společnosti (třetí osoby) dne 29. 6. 2001 a dne 2. 7. 2001 byla připsána na uvedený účet spořitelny, tedy na účet určený jako platební místo pro plnění dluhu dlužníka (povinného).
Dále zjištěné skutečnosti, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 7. 2001, spořitelna jako postupník postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru v celkové výši 4.396.061,23 Kč Konsolidační bance Praha, s.p.ú., avšak postoupení této pohledávky oznámila povinnému faxem ze dne 2. 7. 2001, který obdržel nejdříve dne 8. 7. 2001, na zániku závazku ve výši společností poskytnutého plnění v částce 3.500.000,- Kč nemohou nic změnit (viz níže), neboť podle §526 odst. 1 věty druhé obč. zák. se povinný jako dlužník mohl zprostit svého závazku vůči spořitelně jako věřitelce (postupitelce) až do řádného oznámení postoupení pohledávky postupitelkou nebo prokázání postoupení pohledávky postupníkem (oprávněná přitom netvrdila, že postoupení pohledávky dlužníkovi prokázala).
Jestliže provedeným dokazováním bylo rovněž zjištěno, že na vymáhanou pohledávku podle exekučního titulu bylo povinným v období od 10. 8. 1999 do 15. 1. 2001 uhrazeno na jistinu 720.000,- Kč ve splátkách, přičemž ke dni 2. 7. 2001 (podle výpočtu provedeného soudem prvního stupně - viz příloha č. 20, jejž oprávněná v dovolání nezpochybnila) činil úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazených splátek podle notářského zápisu celkem částku 29.605,60 Kč a ke dni 2. 7. 2001 tak činil závazek povinného částku 3.160.965,33 Kč na jistině a částku 44.918,60 Kč na úroku z prodlení (úrok z prodlení 15.313,- Kč uvedený v notářském zápise + úrok z prodlení z dlužných či pozdě uhrazených splátek ve výši 29.605,60 Kč), celkem tedy 3.205.883,93 Kč, pak je jednoznačné, že dluh povinného vůči spořitelně zanikl po vydání exekučního titulu dne 2. 7. 2001, tedy již před podáním návrhu na nařízení exekuce dne 18. 7. 2003. [V odvolacím řízení bylo dále zjištěno, že dne 17. 1. 2006, tedy již po nařízení exekuce, obdržela oprávněná poštovní poukázkou od A. S. částku 1.703.874,- Kč, kterážto byla „dobrovolně“ určena na úhradu jistiny („základní pohledávky“) dluhu povinného (přijetí této platby potvrdil jednatel oprávněné L. P. přípisem ze dne 20. 2. 2006, adresovaným povinnému) a že pověřený soudní exekutor vyplatil oprávněné částku 450.000,- Kč (dne 26. 9. 2005 částku 250.000,- Kč a dne 27. 12. 2005 částku 200.000,- Kč)].
Správná není ani výtka dovolatelky, že „odvolací soud z hlediska §339 obch. zák. nezvážil, že pokud bylo jakékoliv plnění poskytnuto počínaje dnem 19. 6. 2001 na jiný než úvěrový účet, nejednalo se o plnění řádné v souladu s úvěrovou smlouvou a notářským zápisem“, neboť podle §324 odst. 1, 2 obch. zák. závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka (třetí osoby) na účet určený věřitelem jako platební místo pro plnění dluhu dlužníka -povinného (v daném případě na účet spořitelny, který uvedla v dopise ze dne 18. 5. 2001, adresovaném povinnému, vedený u okresní pobočky v Novém Jičíně č. 080522-2295080106/0800, variabilní symbol č. 15522881).
Pochybení v právním posouzení věci odvolacím soudem nelze vyvozovat ani z toho, že „nerespektoval dohodu stran o pořadí, v jakém se hradí pohledávka z úvěrové smlouvy “, tj. v pořadí - poplatky, úroky, úroky z prodlení, jistina a smluvní pokuta, „a že na základě toho konstatoval, že dne 2. 7. 2001 činila vykonatelná část pohledávky částku 3.397.074,80 Kč“, jak dovolatelka namítá. Jak již bylo shora opakovaně uvedeno, povinný (a H. V.) uznali v notářském zápise ke dni jeho sepisu dluh vůči spořitelně ve výši 3.896.278,33 K č (z toho úrok z prodlení 15.313,- Kč), přičemž se s věřitelkou dohodli o způsobu jeho zaplacení ve splátkách a na případném úroku z prodlení ve výši 15,6 % v případě opožděných plateb jednotlivých splátek, předmětem exekučního titulu však nebyly jiné další závazky (povinnost uhradit platby uvedené v úvěrové smlouvě v bodě 2.). Započetl-li tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) plnění, která povinný v období od 10. 8. 1999 do 15. 1. 2001 uhradil ve splátkách na jistinu pohledávky, tj. částku 720.000,- Kč, stalo se tak v souladu s ujednáními obsaženými v exekučním titulu.
Okolnost, že částka 3.500.000,- Kč byla dne 27. 7. 2001 vrácena na účet společnosti, nemá za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení (k tomu srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006).
Dovolací soud jen pro úplnost (stejně jako již odvolací soud) dodává, že nařídil-li Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1. 9. 2003, č. j. 19 Nc 731/2003 - 14, pravomocným dne 14. 11. 2003, exekuci na majetek povinného „podle citovaného notářského zápisu k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 4.396.061,23 Kč“, byla exekuce nařízena v rozsahu širším, než jaký stačil k uspokojení pohledávky původní oprávněné, resp. její právní nástupkyně (oprávněné) podle exekučního titulu.
Protože závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. byly splněny, je správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání oprávněné jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť povinný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §12 odst. 1 písm. b), snížená na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce povinného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží povinnému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 460,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinného ve výši 2.760,- Kč je oprávněná povinna zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu