ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1481.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1481/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněného J. B., zastoupeného advokátkou, proti povinné A. K., pro částku 4.275,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 25 Nc 2231/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2003, č. j. 15 Co 172/2003-19, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2003, č. j. 15 Co 172/2003-19 se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud zrušil usnesení z 13. 6. 2002, č. j. 25 Nc 2231/2002-4, kterým okresní soud k návrhu z 31. 5. 2002 nařídil exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“), jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora, a řízení podle §104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §83 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) zastavil. Překážku věci zahájené (§83 ve spojení s ustanovením §254 o.s.ř.) odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že k návrhu téhož oprávněného z 2. 4. 2002 okresní soud nařídil usnesením z 18. 4. 2002, č. j. 24 E 335/2002-3, výkon rozhodnutí srážkami z důchodu pro tutéž pohledávku podle stejného titulu proti téže povinné, a že tento výkon stále probíhá.
V dovolání oprávněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o překážce tzv. litispendence; tato překážka totiž podle dovolatele dána není, jelikož výkon rozhodnutí byl nařízen srážkami z důchodu povinné, zatímco v řízení o exekuci vydal soudní exekutor (právě na základě usnesení okresního soudu o nařízení exekuce z 13. 6. 2002, zrušeného posléze napadeným usnesením krajského soudu) dne 12. 9. 2002 exekuční příkaz, jímž stanovil též způsob provedení exekuce, a to prodejem movitých věcí povinné. Podle dovolatele tedy není dána totožnost předmětu řízení, a tedy ani totožnost řízení samotných, tj. vykonávacího a exekučního. V závěru dovolání pak oprávněný dovozuje, že umožňuje-li občanský soudní řád, aby k vydobytí téže peněžité pohledávky byl výkon rozhodnutí veden několika způsoby zároveň, není důvodu, aby za stejné situace bylo vyloučeno vedle výkonu rozhodnutí vést i exekuci podle exekučního řádu, měla-li by být provedena způsobem jiným než soudní výkon.
Dovolání, přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že danému exekučnímu řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. brání ve smyslu ustanovení §83 o.s.ř. již dříve zahájené a dosud probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Již starší soudní praxe (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 159/79, o zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí z 18. 2. 1981, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 153/491) dovodila, že o překážku věci zahájené jde ve vykonávacím řízení tehdy, jestliže mezi týmiž účastníky pro stejnou pohledávku přisouzenou jedním rozhodnutím byl podán opětovně návrh na stejný způsob výkonu.
Týž závěr pak zaujala i judikatura současná, pokud jde o otázku překážky litispendence ve vztahu mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a řízením exekučním podle exekučního řádu. Ve svém usnesení z 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, Nejvyšší soud dovodil, že jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (či její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v dřívějším návrhu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též připomenul, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu, nýbrž – právě proto, že v tomto usnesení soud způsob provedení exekuce nestanoví – teprve vydání exekučního příkazu (§47 odst. 2, věta první exekučního řádu). Z uvedeného pak pro případ opačného pořadí obou řízení (o nějž jde v souzené věci, kdy byl nejdříve nařízen soudní výkon rozhodnutí a teprve pak podán návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu) nutno dovodit, že samotnému nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu překážku věci zahájené nevytváří, jelikož pro posouzení věci z hlediska ustanovení §83 o.s.ř. je určující teprve obsah exekučního příkazu (viz výše uvedený odkaz na ustanovení §47 odst. 2, větu první exekučního řádu); teprve jím totiž soudní exekutor určí, jakým způsobem bude exekuce provedena, takže teprve tehdy bude možno posoudit případnou totožnost způsobu postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude týkat.
Z uvedeného plyne, že posouzení věci, dovodil-li odvolací soud, že překážka věci zahájené brání již samotnému nařízení exekuce (§44 odst. 2 exekučního řádu), je nesprávné.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3, věty první o.s.ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu