ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1487.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1487/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců A/ Mgr. E. D. a B/ Mgr. Z. D., zastoupených advokátem, proti žalované Církvi Č. h., o určení trvání služebního poměru duchovních a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 253/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.2.2003, č.j. 58 Co 403/2002-25, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.2.2003, č.j. 58 Co 403/2002-25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31.7.2002, č.j. 4 C 253/2001-14, se zrušují, a věc se vrací obvodnímu soud k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o určení, že služební poměr žalobců u žalované trvá, s tím, že po právní moci bude věc postoupena Ústřední radě žalované církve jako orgánu „věcně příslušnému“. Odvolávaje se na předchozí řízení ve věci týchž účastníků (o určení neplatnosti skončení služebního poměru), a zejména na nález Ústavního soudu v něm vydaný, dospěl k závěru, že ani k projednání této věci není pravomoc soudu dána. Jestliže se Ústavní soud ztotožnil s názorem obecných soudů, že je tomu tak pro projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních k církvi, pak totéž platí i pro spor posuzovaný nyní, neboť „podstata věci zůstává stejná“. I zde by jinak došlo „k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci“.
Žalobci (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Rozhodnutím o určení trvání služebního poměru podle jejich názoru k zásahu do nezávislosti církve nedochází; Listina základních práv a svobod jej ostatně v článku 16 umožňuje, jde-li o ochranu práv a svobod jiných. Obšírně též dovolatelé dovozovali, že služební poměr duchovního je povahy pracovněprávní, popřípadě občanskoprávní, v důsledku čehož je k projednání takové věci dána pravomoc obecných soudů se zřetelem k ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. (§239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Vady vyjmenované v ustanovení §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají; jelikož jinak platí, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k projednání žaloby o určení, že služební poměr žalobců u žalované trvá, není dána pravomoc soudu.
Dovolatelé uplatnili způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolací soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 2 o.s.ř.).
„Věc” ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř. se identifikuje s jejími subjekty (účastníky řízení) a předmětem, pro nějž se řízení vede, který ve sporném řízení určuje žalobce vylíčením právně relevantních skutečností a toho, čeho se proti žalovanému domáhá. Tím žalobce ozřejmuje i právní vztah, z něhož takto tvrzený nárok vychází.
Soudu předložená věc, o niž jde, se spojuje s žalobou, aby bylo určeno, že dříve (nesporně) založený právní vztah žalobců coby služební poměr duchovních u žalované církve nadále trvá. Zjevně jde o žalobu, již v obecné rovině předjímá ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř., a k doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení žalobci uvádějí, že žalovaná právě existenci (trvání) sporného právního vztahu popírá.
Podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
V jiné věci týchž účastníků, o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a o náhradu mzdy, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 26.3.2000, sp. zn. I. ÚS 211/96, tak, že zčásti ústavní stížnost žalobců zamítl (co do zastavení řízení ohledně rozvázání služebního poměru) a zčásti rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu zrušil (ohledně nároku na náhradu mzdy).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, odkazuje na čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §7 odst. 1, 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, že osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů, a církve také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. „Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z vnitřních předpisů této církve, konkrétně z §34 Organizačního řádu Církve č. h., kde se stanoví, že služební poměr duchovního s uvedenou církví se rozvazuje propuštěním ze služeb církve Ústřední radou.“ Oproti tomu „ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků“ podle názoru Ústavního soudu již o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci nejde. Zde „vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné postavení před zákonem…Proto v tomto případě si musí soudy podle právních podkladů…posoudit, zda budou postupovat podle občanského zákoníku či podle zákoníku práce (§7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.) a podle toho rozhodnout o uplatňovaném nároku stěžovatelů…“
Ústavní soud tedy vychází z toho, že služební poměr duchovního k (žalované) církvi, posuzován v jeho celistvosti, je vztahem soukromého práva, který je - jako takový - podřaditelný „věci“ ve smyslu (citovaného) ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř.; jinak by nemohl uvažovat ani o pravomoci soudu k projednání nároku na „náhradu mzdy“.
Proti tomu není námitek; lze jen dodat, že jde (též) o vztah blízký vztahu pracovnímu, neboť jeho předmětem je i činnost jednoho subjektu (duchovního) pro druhý (církev), vykonávaná v závislém postavení a za odměnu, přičemž její „smluvní“ základna (shodná a svobodná vůle obou subjektů) je evidentní.
Jde-li o věc soukromého práva (§7 odst. 1 o.s.ř.), může být pravomoc soudu k jejímu projednání a rozhodnutí vyloučena jen tím, že ji „podle zákona“ projednávají a rozhodují o ní „jiné orgány“.
Důvod této výluky spatřoval odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – v důsledcích zásad, zakotvených v článku 16 Listiny základních práv a svobod.
Podle článku 16 odst. 2 církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Uplatněným dovolacím důvodem se však otevírá spor, jak pojímat atributy odtud vyplývající „vnitřní autonomie církve a její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci“, jež mohou být dotčeny i „nepřípustným“ rozhodováním soudů (jak se podává ze zmíněného nálezu Ústavního soudu), jestliže je současně tvrzeno, že výkonem těchto oprávnění církve došlo k zásahu do individuálního práva fyzické osoby, které si - jinak - rovněž zasluhuje ochrany (viz článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
„Nezávislost (církve) na státních orgánech“ má objektivně různorodou podobu; může znamenat, že není potřeba souhlasu (určeného) státního orgánu s výkonem funkce duchovního, že stát neurčuje místa působení duchovních, případně že nezasahuje do ustanovení duchovních na místa zřízená apod. (srov. kupříkladu §2 odst. 1, §4, §5, §17 zrušeného vládního nařízení č. 219/1949 Sb.).
Citovaný článek 16 Listiny základních práv a svobod je - v obecné rovině - vykládán tak, že zakotvuje základní práva, kterými disponují církve a náboženské společnosti jako specifické právnické osoby (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 8.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97), jejichž obsahem (těžištěm) je právo na autonomii, resp. na nezávislost ve vztahu k státu při správě svých záležitostí. „Garance svobodné organizace a správy vlastních záležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodu náboženského života a působení církve, vyžadující pro zachování jejích úkolů svobodu stanovení organizace, prosazování norem a správy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 27.11.2002, uveřejněný pod č. 4/2003 Sb.).
Není proto důvod nepřijmout ani takové pojetí „nezávislosti na státních orgánech“ (jež vyložil Ústavní soud v dřívější věci účastníků), které zahrnuje stav, kdy jsou soudy vyloučeny z přezkumu aktů, jimiž příslušný církevní orgán podle vnitřních předpisů církve rozhodl, že služební poměr duchovního k církvi skončil. Věci ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř., jež se oproti zde zakotvenému principu vymyká pravomoci soudu, se tedy přiřazuje i spor o určení, že právní akt, zakládající skončení služebního poměru duchovního, je neplatný (který jinak, jde-li o poměr pracovní, je chápán jako „soudní“ spor zásadní – viz §61 a násl. zákoníku práce).
Podle §2 zákona (v době rozhodnutí odvolacího soudu účinného) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti. Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích, a nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.
Podle §4 téhož předpisu církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí; církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech.
Právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními principy), pakliže je jednání určité osoby zde spojeno se (svobodně) přijímanými, a předem danými, (právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout. Obecně tedy – vskutku – nelze mít ničeho ani proti tomu, jestliže se tato osoba (svobodně) vzdá (určité míry) soudní ochrany služebního poměru, do něhož vstoupila, totiž ochrany prostřednictvím těch právních institutů, jež jsou jinak upraveny jako základní (viz výše zmíněná ustanovení §61 a násl zákoníku práce).
Proto je akceptovatelné - k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie církve (§16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb.) - že subjekt církevně právního vztahu (duchovní) přijímá i to, že o zániku jeho poměru k církvi, byť by byl v nikoli nevýznamných znacích připodobnitelný obecnému vztahu pracovnímu, nebudou – vždy – rozhodovat soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní.
Tím se - i z hledisek standardních požadavků ochrany práv fyzické osoby - zdůvodňuje, proč se duchovní církve nemůže, jak bylo řečeno, domáhat u soudu určení, že právní akt, jehož obsahem je skončení jeho služebního poměru, „je neplatný“.
Je však třeba mít na zřeteli, že uvedený závěr vystihuje jen určitou - konkrétně dosaženou - proporci mezi ochranou principu autonomie církve na straně jedné, a ochranou individuálního práva na straně druhé. Ta se projevuje i v tom, že z pravomoci soudu byl (v předchozím řízení ve věci týchž účastníků) vyloučen - toliko, resp. výslovně jen - spor o určení neplatnosti skončení služebního poměru.
Limity tohoto závěru jsou předznačeny již tím, že jedno z jeho východisek (důsledky svobodné vůle fyzické osoby) nezahrnuje v úplnosti; vůle fyzické osoby vstoupit do posuzovaného právního vztahu sice může – jak bylo dovozeno – zahrnovat i dosud uvedená omezení následné právní ochrany, není však již přípustné ji bez dalšího spojovat i s přijetím toho, že trvání vzniklého služebního poměru (jeho výkon) bude určeno okolnostmi, jež existující pravidla (vnitřní předpisy církve, případně právní předpisy obecné) nepředpokládají.
„Odepření spravedlnosti“ pak je i zde rizikem, jež staví hranice principu „vnitřní autonomie církve a její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci“.
Podle §4 obč. zák. platí, že proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán; není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně diskriminován.
Nárok, jenž z uvedeného skutkového vymezení přiléhavě vychází, je též nárok o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá, který žalobci v dané věci skutečně uplatnili.
Závěr, že se nelze domáhat u soudu určení, že skončení služebního poměru duchovního k církvi bylo neplatné, tím dotčen zjevně není, a nedochází ani k „zásahu do vnitřní autonomie církve“; soud „nezávislou rozhodovací pravomoc“ církve neomezuje - v sledovaných souvislostech - nepřípustně, neboť právní akty vydané církevními orgány nepřezkoumává (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněném pod č. 51/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, se otázka „platnosti“ rozvazovacího úkonu v řízení o určení, že právní vztah trvá, neklade; soud se omezí na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být důvodem jeho zániku).
S odvolacím soudem proto nelze souhlasit, pokládal-li tuto věc „co do podstaty“ za „stejnou“ s těmi, jejichž projednání již dříve soudy odmítly (řízení o nichž zastavily).
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, je jeho rozhodnutí nesprávné (§243b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř.); dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil, a vzhledem k tomu, že důvody, pro které se tak stalo, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu