ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1581.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1581/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. B., zastoupeného, proti povinnému T. B., zastoupenému advokátem, pro výživné, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 E 712/2006, o dovolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2006, č.j. 51 E 712/2006-4, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, č.j. 56 Co 540/2006-18, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2006, č.j. 51 E 712/2006-4, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, č.j. 56 Co 540/2006-18, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 31. 7. 2006, č.j. 51 E 712/2006-4, jímž okresní soud nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 12. 2004, č.j. 10 P 345/90-101, k uspokojení pohledávky dlužného výživného za dobu od 1. 5. 2005 do 30. 6. 2006 ve výši 21.000,- Kč a pro běžné výživné od 1. 7. 2006 ve výši 1.500,- Kč měsíčně výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, na niž má povinný nárok vůči zaměstnavateli V. S., a. s. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uvedl, že je věcí oprávněného, který účet označí za platební místo pro zaslání sražených částek, a s tvrzením, že oprávněný nabyl schopnosti sám se živit, odkázal povinného na nalézací řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně napadl povinný dovoláním, v němž především namítá, že se na straně oprávněného podstatně změnily okolnosti rozhodné pro výši a další trvání výživného. Oprávněný je již zletilý a je schopen se sám živit, povinný mu měl přispívat na výživném po dobu studia, oprávněný však v USA nestuduje a je zaměstnán. Pro podstatnou změnu poměrů by placení výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Oznámil, že současně s dovoláním proto podává návrh na zrušení povinnosti k placení výživného, kterému bude podle jeho očekávání vyhověno, takže výkon rozhodnutí by byl nepřípustný. Soud prvního stupně nezkoumal, zda podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, neboť nenařídil jednání, při kterém by povinný mohl cokoli namítat či uplatnit důkazy. Dále argumentuje, že účet, na který mají být poukázány provedené srážky, není účtem oprávněného ani jeho matky, nýbrž babičky, která oprávněného v řízení zastupuje na základě plné moci. Poukazuje na to, že ve spise je plná moc založena pouze v angličtině bez českého překladu a oprávněný v ní žádný účet neoznačil. Dovolatel se obává, že sražené výživné nebude nákladně zasíláno do USA, ale bude s ním volně nakládat babička oprávněného. Za uvedeného stavu ani povinný nemá možnost výživné platit, neboť k zasílání výživného jinak, než stanoví vykonatelný rozsudek, nebo do zahraničí za vysoké náklady není povinen. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle dovolatele vadné a zmatečné i proto, že na rozdíl od návrhu, kde je jako plátce mzdy povinného označena O. závod 5 O. – V. bez adresy a IČ, je v něm jako plátce uvedena V. S., a. s., O. – H., která však soudu sdělila, že povinný není jejím zaměstnancem. Odvolací soud přesto usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil. Z uvedených důvodů povinný navrhl, aby napadená usnesení byla v celém rozsahu zrušena a řízeno zastaveno.
Usnesení soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Z ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti tomuto usnesení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1, věty první, o.s.ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Z uvedeného současně vyplývá, že k přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést argumenty podřaditelné ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vyjma případu, o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu); takovými jsou v souzené věci výtky, že soud prvního stupně nenařídil jednání a že plná moc udělená oprávněným jeho zástupkyni je ve spise založena pouze v anglickém jazyce.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením zbývajících námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný.
Je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky srážkami ze mzdy, označí oprávněný v návrhu toho, vůči komu má povinný nárok na mzdu, popř. jiný příjem (srov. §261 odst. 1, §299 o.s.ř.). To, zda povinný má vůči označenému plátci skutečně nárok na mzdu nebo jiný příjem, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá a vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže v den, kdy soud prvního stupně vydal usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, povinný vůči plátci nárok na mzdu nebo jiný příjem neměl, k postižení předmětu exekuce účinně nedošlo (exekuce „nevznikla“). Naopak platí, že se nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §293 odst. 1 o.s.ř. vztahuje i na mzdový nárok povinného vůči každému dalšímu jeho zaměstnavateli nebo jinému plátci, pokud byl výkon rozhodnutí nařízen účinně (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21, str. 197 /535/ a násl., stanovisko Nejvyššího soudu SSR z 28. 12. 1986, Cpj 65/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1987 pod č. 19).
Námitka, že soud nařídil výkon rozhodnutí postižením mzdy povinného u plátce odlišného od plátce označeného oprávněným v návrhu, nemá oporu ve spise. Oprávněný svým podáním ze dne 25. 7. 2006 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí doplnil a plátce mzdy povinného označil jako V. S., a. s., uvedl jeho sídlo O. – H., i IČ (a dále poštovní adresu, telefon, fax, DIČ, právní formu a bankovního spojení).
V řízení o výkon rozhodnutí soud nezjišťuje, zda nedošlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§163 odst. 1 o.s.ř.), obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 310/2004). Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, jak správně uvedl odvolací soud, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, což povinný, jak tvrdí v dovolání, již učinil. Podání takové žaloby nemá, jak se mylně domnívá dovolatel, za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí a není důvodem pro jeho zastavení; může však mít význam při rozhodování o odkladu provedení výkonu.
Přípustnost dovolání není s to založit ani výhrada, že účet, na který má být poukazováno sražené výživné, je účtem jeho zmocněnkyně. Je právem oprávněného, aby při návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zvolil platební místo, na které požaduje plnění.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu