ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1606.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1606/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného města P., proti povinnému P. P., zastoupenému advokátkou, pro 50.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 16042/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2004, č.j. 58 Co 615/2004-41, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil ve výrocích I. a II. usnesení ze dne 9. 7. 2004, č.j. 13 Nc 16042/2003-21, jímž obvodní soud nařídil exekuci na podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, č.j. 10 Ca 80/2003-33 (výrok I) a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. J. P. (výrok II); výrok III. o zastavení řízení o návrhu na nařízení exekuce na podkladě rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13. 2. 2003, č.j. 123/2003-0110, nebyl odvoláním dotčen. Městský soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení exekuce byly splněny, zejména uzavřel, že exekuční titul nabyl právní moci dne 20. 1. 2004 a v době nařízení exekuce byl již vykonatelný.
V podaném dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c), d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinný namítá, že exekuce byla nařízena dříve, než exekuční titul nabyl právní moci, a navzdory tomu, že na základě jiného exekučního výměru z téhož titulu byla již část vymáhané pohledávky uhrazena; k úhradě zbývající části oprávněný neposkytl povinnému žádnou součinnost, neboť mu nesdělil své bankovní spojení. V době rozhodnutí odvolacího soudu byla již pokuta v plné výši uhrazena. V daném okamžiku jsou vedena z téhož titulu dvě exekuční řízení, přičemž žalobě proti rozhodnutí správního orgánu byl přiznán odkladný účinek. Povinný proto navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně – potvrzené soudem odvolacím – bylo zrušeno.
Oprávněný se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím zejména v tom, že v době nařízení exekuce byl exekuční titul již vykonatelný. Trvá na tom, aby zbývající dlužná částka byla nadále vymáhána.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce – §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému (v dané věci jde o plnění v rámci exekuce na podkladě předchozího exekučního titulu); okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69). Odvolací soud tedy v tomto směru uplatnil názory v soudní praxi ustálené, standardní a nepochybné.
Při nařízení exekuce se soud nezbývá ani tím, zda oprávněný poskytl povinnému součinnost potřebnou k dobrovolnému splnění dluhu; ani tato okolnost není pro nařízení exekuce rozhodná (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Ostatně v usnesení ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2005 pod č. 49, Nejvyšší soud vyložil, že povinnému (a to i po nařízení exekuce) nic nebrání v tom, aby – má-li za to, že z nejrůznějších důvodů nemůže plnit oprávněnému – splnil dluh uložením do úschovy soudu.
Námitkou, že „z téhož titulu jsou vedena dvě exekuční řízení“, poukazuje dovolatel na zmatečnost spočívající v porušení překážky věci zahájené podle §229 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Touto zmatečností se však dovolací soud může zabývat pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Námitka, že původní exekuce byla nařízena navzdory tomu, že žalobě proti rozhodnutí správního orgánu byl přiznán odkladný účinek, se týká jiného (již skončeného) řízení a na souzenou věc nemá žádný vliv.
Jelikož napadené rozhodnutí nelze shledat zásadně významným po právní stránce, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu