ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1676.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1676/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Pražské plynárenské, a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní 37, IČ 60193492, proti povinné Š. N ., zastoupené Mgr. Pavlou Šilerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Žerotínova 37/1141, pro 80.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 8361/2006, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. 8. 2007, č. j. 58 Co 327/2007-13, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 20. 10. 2006, č. j. 33 Nc 8361/2006-4, jímž obvodní soud nařídil na majetek povinné exekuci. S námitkami odvolatelky, že k exekuci navržený rozsudek nenabyl formální právní moci, jelikož jí nikdy nebyl doručen, se odvolací soud vypořádal závěrem, že povinné byl v nalézacím řízení jako účastnici neznámého pobytu ustanoven podle §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník, jemuž byl rozsudek řádně doručen, a že tedy je formálně vykonatelným exekučním titulem.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to je v rozporu s judikaturou) povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o formální vykonatelnosti exekučního titulu; trvá na svém odvolacím tvrzení, že jí k exekuci navržený rozsudek doručen nebyl. Záznam v evidenci obyvatel neodpovídal skutečnosti, jelikož v P. na J. ulici č. nikdy nebydlela ani se zde nezdržovala, ale od 20. 2. 2001 byla hlášena k trvalému pobytu v P.; na tuto adresu však nikdy nebyla obeslána a nebyl jí doručen opis žaloby ani vykonávaného rozsudku. Jestliže soud prvního stupně vycházel z nesprávného sdělení Centrální evidence obyvatel, což jí nelze klást k tíži, odňal jí tímto postupem možnost před soudem jednat. Proti vykonávanému rozsudku ostatně podala v nalézacím řízení odvolání, rozsudek č. j. 21 C 162/2003-19 byl zrušen a ve věci bylo na 13. 11. 2007 nařízeno ústní jednání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinná předně v dovolání ani nenapadá právní závěr, na němž napadené rozhodnutí skutečně spočívá, totiž závěr, že – poněvadž jí byl v nalézacím řízení jako účastnici neznámého pobytu ustanoven opatrovník – je relevantní jen to, zda podkladový rozsudek byl řádně doručen tomuto opatrovníkovi.
I kdyby však byla výtka povinné, že „soud prvního stupně vycházel z nesprávného sdělení Centrální evidence obyvatel“, obsahově vyložena jako námitka nesprávnosti postupu podle §29 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud by se jí zabývat nemohl. Námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se totiž soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, či v usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 2002 pod poř. č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení exekučního. Jestliže tedy dovolatelka (implicitně) namítá, že v řízení vedeném u nalézacího soudu jí byl ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky předepsané ustanovením §29 odst. 3 o.s.ř., (šetření pobytu zůstalo kusé), a že proto s ní soud nejednal (ani jí nedoručil rozsudek), namítá, že jí nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který ostatně povinná podala.
Dovolatelčino tvrzení, že exekuční titul byl k jejímu odvolání zrušen, nemá oporu ve spise, z něhož naopak vyplývá, že řízení o odvolání povinné bylo usnesením ze 14. 1. 2008, č. j. 21 C 162/2003-35, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno.
Odtud plyne závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatelka nevznesla.
Z uvedeného také vyplývá, že není dán ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu