ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1679.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1679/2003-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Ř. f. u k. sv. J. S., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 171/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.4.2003, č.j. 27 Co 84/2003-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 2.575,- Kč, k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k přechodu vlastnictví ke sporným nemovitostem na československý stát po 1.1.1950 (na základě správního rozhodnutí) nedošlo, neboť „nebylo prokázáno, že uvedené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno, doručenka nebyla nalezena“ a doručení jiného dne, než je vyznačen jako den právní moci rozhodnutí, žalovaná neprokázala. Odvolací soud vycházel z toho, že zákon č. 46/1948 Sb., na jehož základě k nabytí vlastnictví státu mělo dojít, předpokládal intabulaci v pozemkové knize, pročež jím vyžadované správní rozhodnutí o provedení výkupu půdy samo o sobě tyto účinky nemělo; k zaknihování žádosti o zápis přechodu vlastnického práva zde došlo až 27.8.1958, kdy však již tento zápis konstitutivní povahu neměl. Proto po 1.1.1951 byla podle odvolacího soudu podmínkou přechodu vlastnického práva již toliko skutečnost, že podkladové správní rozhodnutí bylo „perfektní, a to mimo jiné i z hlediska právní moci“. Ani tato podmínka pro nabytí vlastnictví státu v dané věci splněna nebyla; odvolací soud zjistil, že příslušné správní rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci dne 16.6.1949, jak uvádí příslušná doložka, jestliže bylo vypravováno a doručováno až po uvedeném datu, a dospěl k závěru, že „nebylo prokázáno, že žalobkyni toto rozhodnutí bylo doručeno“, resp. že žalovaná neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení opačnému. K námitce nabytí vlastnictví vydržením uvedl odvolací soud, že žalovaná „ani na výzvu po poučení soudu“ nevylíčila všechny skutkové okolnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou; námitka o vydržení vlastnictví po 1.1.1992 je pak novou skutečností, jíž se odvolací soud vzhledem k ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. zabývat nemohl.
Žalovaná (za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které „navíc nemá opodstatnění“ ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně. K přechodu vlastnického práva na stát podle dovolatelky došlo již v roce 1958, a to poznámkou provedení výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., která měla sama o sobě a „bez dalšího“ tyto účinky; jedná se tedy o nabytí vlastnického práva ze zákona, na základě samostatně existujícího nabývacího titulu „vedle případného pravomocného rozhodnutí příslušného správního orgánu“. Podle dovolatelky není ani správný závěr, že námitka nabytí vlastnického práva vydržením po 1.1.1992 představuje novou skutečnost neuvedenou před soudem prvního stupně, neboť opak vyplývá již z obsahu protokolu z jednání před soudem prvního stupně; vydržecí doba je nadto podmínkou pro vydržení, jejíž splnění má soud v řízení zkoumat obligatorně. V dalším se pak dovolatelka obšírně věnovala podmínkám (právním i skutkovým), jejichž splnění nemůže vést k jinému - oproti odvolacímu správnému - závěru, že dotčené nemovitosti stát vskutku vydržením nabyl.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Proto jsou zde bezcenné námitky proti skutkovým zjištěním, které dovolatelka učinila těžištěm podaného dovolání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané věci zjevně nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posouzení otázky výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; oponentura proti nim k právním závěrům, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen) proto nevede.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1754/97 uvedl, že nebyla-li realizována „poznámka provedení výkupu“ v pozemkové knize (s níž zákon v §10 odst. 3 věta prvá spojoval „účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát“) do 31.12.1950, nabyl stát vlastnického práva k vykoupeným pozemků dnem 1.1.1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.; to však jen za předpokladu, že ve vztahu k dotčeným nemovitostem bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu (okresního národního výboru) o výkupu půdy podle zákona č. 46/1948 Sb. Obdobnou metodu užil Ústavní soud v nálezu, uveřejněném pod č. 166/1995 Sb., v němž dospěl k závěru, že po účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, byl výslovně opuštěn intabulační princip a jedinou podmínkou nabytí vlastnictví (k přídělům podle zákona č. 46/1948 Sb.) po tomto datu zůstalo dokončení příslušného správního (přídělového) řízení (vydáním přídělové listiny), a ke stejnému závěru dospěla i dobová judikatura (viz rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě ze dne 28.1.1953 sp. zn. Rc 106/53, 13 Ok 198/52).
Z uvedeného se podává, že po 1.1.1950 bylo - z hlediska nabytí vlastnictví státem - rozhodující výlučně, zda jde zde vykonatelné (zákonem č. 46/1948 Sb. předvídané) správní rozhodnutí.
Jen potud může jít o spor o právo, z pohledu podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. relevantní; právní názor uplatněný odvolacím soudem je však s uvedenými závěry soudní praxe konformní, a v důsledku toho tyto podmínky nezakládá.
Ohledně závěrů, na jejichž základě odvolací soud odmítl obranu dovolatelky vydržením, platí obdobné; zde bylo rozhodné, zda dovolatelka „vylíčila“ rozhodné skutkové okolnosti či nikoli, resp. zda - v odvolacím řízení ovládaném zásadami tzv. neúplné apelace - uvedla nepřípustné nové skutečnosti. Přezkum rozhodnutí odvolacího soudu se totiž může odbývat jen v mezích úvah o existenci procesních, případně skutkových vad (srov. §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.), jež pro úsudek, zda dovolání je v dané věci přípustné, význam nemají.
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalobkyni náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b/, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu