ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.168.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 168/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného JUDr. J. B. proti povinné M., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, pro 1.075,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 Nc 10306/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004, č.j. 9 Co 215/2004-18, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004, č.j. 9 Co 215/2004-18, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 9. 2003, č.j. 92 Nc 10306/2003-3, nařídil podle usnesení rozhodce (oprávněného) ze dne 14. 5. 2002, Rz 1/2001, k uspokojení pohledávky 1.075,- Kč exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. V. P., soudního exekutora (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Usnesením ze dne 30. 11. 2004, č.j. 9 Co 215/2004-18, Krajský soud v Ostravě k odvolání povinné změnil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o exekučních nákladech). Odvolací soud v první řadě zdůraznil, že usnesení (ukládající povinnost plnit), jímž skončilo rozhodčí řízení (§23 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), je – obecně – exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. g/ zákona č. 120/2001 Sb. Pokud však rozhodce uložil straně rozhodčího řízení (zde povinné) zaplatit mu odměnu, nebyl k tomu pravomocný a usnesení nemůže být podkladem exekuce. Zákon č. 216/1994 Sb. (ani jiný právní předpis) úpravu týkající se odměny rozhodců neobsahuje („nárok na odměnu“ není majetkovým sporem ve smyslu §2 odst. 1) a statuty či řády stálých rozhodčích soudů (§13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.) použitelné nejsou, takže právo na odměnu – jako každé jiné soukromé právo – může rozhodce uplatnit v řízení podle třetí části občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž prostřednictvím ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítá nesprávné právní posouzení věci. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že k výroku ukládajícímu povinné (žalobkyni v rozhodčím řízení, jehož výsledkem bylo k exekuci navržené usnesení) zaplacení odměny byl oprávněn; odkazuje přitom na dohodu stran rozhodčího řízení, že náklady ponese ten, kdo ve sporu podlehne.
Povinná se ve vyjádření ztotožnila s názorem vysloveným odvolacím soudem, znovu připomínajíc, že „pravomoc“ k rozhodnutí o odměně v daném případě nezaložila ani rozhodčí doložka.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 5 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce (§237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, o.s.ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.), a je i opodstatněné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v projednávané věci důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že usnesení vydané podle §23 zákona č. 216/1994 Sb. není ve výroku, jímž bylo uloženo zaplatit rozhodci odměnu, exekučním titulem.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce, nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul.
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem rozhodčí nález, který se stal vykonatelným (srov. §28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jestliže rozhodčím nálezem, jenž meritorně řeší majetkový spor, bylo rozhodnuto také o odměně a náhradě nákladů rozhodčího řízení, je nepochybné, že i v této části, jež má povahu usnesení, jde o způsobilý podkladový titul. Pak ovšem – a v tom se odvolací soud nemýlil – také usnesení, jímž se ve smyslu §23 zákona č. 216/1994 Sb. končí rozhodčí řízení (bez meritorního rozhodnutí majetkového sporu), je (nikoliv podle písmene g/, nýbrž také podle písmene c/ ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) – ukládá-li povinnost plnit – způsobilým titulem, nabylo-li vykonatelnosti.
Soudní praxe je jednotná v tom, že při věcném posouzení návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nebo soudní výkon rozhodnutí nařízené nebo navržené jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Podkladem pro činnost rozhodců je tzv. rozhodčí smlouva, v níž se strany dohodly že majetkové spory mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu (viz §7 o.s.ř.), rozhodnou rozhodci nebo stálý rozhodčí soud (§2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.). Z možnosti projednávat a rozhodovat majetkové spory zákon vylučuje ty, o nichž nelze v občanském soudním řízení uzavřít podle §99 odst. 1 o.s.ř. smír, a výslovně pak spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a spory vyvolané prováděním konkursu nebo vyrovnání. Za nezpůsobilý podkladový titul je proto třeba považovat rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto ve věci, kterou zákon z pravomoci rozhodců (stálých rozhodčích soudů) vylučuje, a to bez ohledu na to, zda strany využily přezkumu (§27 zákona č. 216/1994 Sb.), popř. zda rozhodčí nález byl zrušen soudem (§31 zákona č. 216/1994 Sb.); návrh na nařízení exekuce (soudního výkonu rozhodnutí) by musel být bez dalšího zamítnut, neboť orgán, který titul vydal, neměl k tomu pravomoc.
O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Exekučním titulem – jak již bylo shora zmíněno – je usnesení o zastavení rozhodčího řízení (§23 zákona č. 216/1994 Sb.), jímž bylo uloženo straně sporu (povinné) zaplatit rozhodci (oprávněnému) odměnu. Zákon č. 216/1994 Sb. nebo jiný obecně závazný právní předpis nezakazuje o takovém vedlejším (nemeritorním) plnění rozhodčím nálezem nebo usnesením rozhodnout; obsahem rozhodčí smlouvy, popř. zvláštní dohody totiž může být nejen ujednání o postupu při vedení řízení (viz §19 odst. 1 cit. zákona), ale i úprava jiných otázek, například výše a způsobu určení odměny a nákladů rozhodčího řízení.
Podle ustálené soudní praxe nepřísluší soudu při nařizování exekuce (výkonu rozhodnutí) přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného titulu; ta zahrnuje i otázku právní dovolenosti uložení povinnosti k zaplacení odměny, jejíž základ tkví v obsahu dohody smluvních stran (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2005 pod č. 100).
Závěr o nedostatku pravomoci rozhodce k uložení povinnosti zaplatit odměnu, tudíž správný není, a protože na něm bylo napadené rozhodnutí založeno, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu