ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1694.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1694/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Raiffeisen - Leasing, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Nuslích, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 614 67 863, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti povinné I. K. , pro 125.047,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 Nc 5183/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2008, č. j. 27 Co 227/2008 - 61, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 17 Nc 5183/2008 - 7, nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce JUDr. Vratislav Nosek dne 11. 10. 2006 pod sp. zn. 2/2006, exekuci k vymožení pohledávky oprávněné v částce 125.047,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výroku tohoto usnesení specifikovaným, jakož i pro náklady nalézacího řízení ve výši 20.000,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, jejichž výši určí soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka, Exekutorský úřad Praha 3.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2008, č. j. 27 Co 227/2008 - 61, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, rozhodl o náhradě nákladů exekuce a o nákladech řízení ve vztahy mezi účastníky před soudy obou stupňů. Odvolací soud k námitce povinné, jíž zpochybnila vykonatelnost exekučního titulu, dospěl po provedeném šetření k závěru, že podmínky pro nařízení exekuce nebyly splněny. Povinná totiž prokázala, že se v době, kdy jí byl podkladový rozhodčí nález opakovaně (2x) doručován na adresu Mladá Boleslav, Mládežnická 1273, v místě doručování nezdržovala (takže zásilky byly dne 13. 10. 2006 a dne 21. 11. 2006 uloženy na poště, a posléze se vrátily rozhodci jako nevyzvednuté), a že již od 18. 4. 2006 byla hlášena k trvalému pobytu na adrese Markvartice-Skuřina 3, Okres Jičín, jak to vyplývá z výpisu z centrální evidence obyvatel. Krajský soud proto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1987/2006 a sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, dovodil, že nenastala fikce doručení rozhodčího nálezu uložením na poště (§46 odst. 5, 6 o. s. ř.); podkladový rozhodčí nález se tudíž nestal formálně vykonatelným a nelze podle něj nařídit exekuci.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním (z obsahu dovolání vyplývá, že směřuje proti zamítavému výroku o věci samé), jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podkladový rozhodčí nález nebyl povinné doručen (resp. že nenastala fikce doručení). Poukazuje přitom na ujednání obsažená v odstavcích 9.1 a 9.3 Všeobecných podmínek leasingu, které jsou přílohou a nedílnou součástí Leasingové smlouvy č. 2020210116 ze dne 20. 12. 2002, uzavřené mezi právním předchůdcem oprávněné a povinnou, podle nichž měla povinná povinnost oznámit změnu své adresy, přičemž dále bylo sjednáno, že písemnost se považuje za doručenou mj. i v případě, že zásilka byla poštou vrácena proto, že se adresát na adrese uvedené v Leasingové smlouvě nezdržuje. Z tohoto důvodu má dovolatelka za to, že změnila-li povinná adresu až v průběhu rozhodčího řízení, aniž by o tom oprávněnou či zejména rozhodce zpravila, „musí jít změna adresy pouze a jedině k její tíži“. Dále poukazuje na §19 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. a vyjadřuje i svůj nesouhlas s rozhodnutími Nejvyššího soudu, o něž odvolací soud opřel napadené usnesení. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání oprávněné, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., není důvodné.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že podkladový rozhodčí nález nebyl povinné doručen, a poukazuje-li v této souvislosti na ujednání o doručování obsažená v Leasingové smlouvě ze dne 20. 12. 2002, resp. ve Všeobecných podmínkách leasingu, jakož i na §19 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., je třeba uvést, že otázkou doručování rozhodčích nálezů se Nejvyšší soud zabýval mj. v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2008 pod poř. č. 2, v němž dospěl k závěru, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§45 a násl. o. s. ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§19 odst. 1, 2 a §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. §23, §24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu §27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů v projednávané věci odchýlit (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2726/2006, sp. zn. 20 Cdo 3074/2006, sp. zn. 20 Cdo 177/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1592/2006 a sp. zn. 20 Cdo 1987/2006, na něž odkazoval odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení).
Podle §50c odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 30. 9. 2009, fikce doručení nenastane mimo jiné za situace, pokud je „uložení písemnosti neúčinné“. Tento termín dále rozvádí mimo jiné §46 odst. 5 o. s. ř., v témže znění, podle nějž, byla-li písemnost doručována v místě, které není vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, jako místo pobytu fyzické osoby, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, ledaže fyzická osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže, že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
V dané věci povinná prokázala, že písemnost (rozhodčí nález) jí byla doručována v místě, které nebylo vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, jako místo jejího pobytu, takže uložení písemnosti na poště bylo neúčinné (§46 odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009). Podle §50c odst. 4 o. s. ř., v témže znění, proto nenastala fikce doručení. Odvolacímu soudu tudíž nelze důvodně vytýkat nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl-li k závěru, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný, a že tak nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nařízení exekuce podle §37 odst. 2 a §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Protože usnesení odvolacího soudu je v měnícím výroku o věci samé správné a protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná na jejich náhradu s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo, a povinné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu