ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1744.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1744/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) NO 11 S.A. , se sídlem v Luxembourgu, Boulevard Konrád Adenauer, L - 1115, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinným 1. J. D. , 2. I. V. , zastoupené Zbyňkem Bílkem, bytem v Příbrami III, Komenského náměstí 244, pro 599.904,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5628/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 30 Co 403/2008 - 157, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2008, č. j. 30 Nc 403/2008 - 157, potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 2008, č.j. 23 Nc 5628/2006 – 127, kterým zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 19. 6. 2006, č.j. 23 Nc 5628/2006 – 23, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a nepřiznal náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému. Krajský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že předmětem exekuce jsou pohledávky plynoucí z obchodních závazkových vztahů (úvěrové smlouvy), splatnost nastala u první úvěrové smlouvy dnem 14. 2. 1995 (přiznaná byla rozsudkem ze dne 9. 8. 2002, jenž nabyl právní moci 19. 10. 2002), u druhé dnem 19. 8. 1995 (přiznaná byla rozsudkem ze dne 16. 10. 1996, jenž nabyl právní moci 14. 1. 1997). Protože návrh na nařízení exekuce byl podán dne 1. 6. 2006, pohledávky se podle ust. §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), promlčely. Nedůvodnou shledal námitku oprávněného, že došlo ke stavění promlčecí doby podle §402 obch. zák. s ohledem na přihlášku pohledávky v konkurzním řízení úpadce R. H. – spoludlužníka, neboť nebyla splněna podmínka stavění promlčecí doby - podání žaloby či vzájemného návrhu - a oprávněný ani neprokázal, že by písemně vyrozuměl před uplynutím promlčecí doby ostatní spoludlužníky, že bylo zahájeno řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam s odůvodněním, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil stavění promlčecí doby podle §402 obch. zák. a nepřiznal přihlášce pohledávky v konkurzním řízení statut úkonu, který způsobuje stavění běhu promlčecí doby. Pohledávka byla přihlášena do konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 31/2001, konkurz byl zrušen dnem 21. 6. 2006. Judikatura Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1453/2005) považuje za úkon, kterým se ve smyslu §402 obch. zák. staví běh promlčecí doby i přihlášku věřitelovy pohledávky v konkurzním řízení, což vyplývá i z §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání. Povinná 2) - jako zástavní dlužnice - byla informována soudem o přihlášení pohledávky do konkurzu a aplikace §406 obch. zák. je tak na místě. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil §408 obch. zák., z jehož systematického zařazení vyplývá, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák. Její počátek je třeba stanovit okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí přiznávajícího pohledávku, neboť tzv. adjudikovaná pohledávka již nemá svou původní povahu, vyplývající ze svého právního titulu (úvěrové smlouvy), nýbrž povahu novou, korespondující soudnímu rozhodnutí. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že splatnost vymáhaných pohledávek nastala tím, že věřitel využil svého práva odstoupit od úvěrové smlouvy a doručil povinným výzvu k zaplacení. Dovolatel má za to, že promlčecí lhůta u vymáhaných pohledávek mohla uplynout nejdříve dnem 14. 1. 2007 a 19. 10. 2012, a nemohlo proto dojít k jejich promlčení. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s §238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam daný tím, že odvolací soud řešil právní otázku stavění promlčecí lhůty v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu; není však důvodné.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že promlčecí doba vymáhaných pohledávek z vykonatelných rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2002, č.j. 29 Cm 45/95 – 44, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 10. 1996, č. j. 28 Cm 45/95 - 17, začala běžet ve smyslu §408 obch. zák. dnem následujícím po jejich splatnosti, tj. v prvním případě 14. 2. 1995 a u druhé pohledávky 19. 8. 1995. Návrh na nařízení exekuce byl doručen okresnímu soudu 1. 6. 2006. Tyto pohledávky přihlásil věřitel (právní předchůdce oprávněného) dne 25. 1. 2002 i v konkurzním řízení dalšího spoludlužníka (ručitele) – R. H.
Dovolací soud již dříve uvedl, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008).
Rovněž otázka délky promlčecí doby práv pravomocně přiznaných v nalézacím řízení již byla řešena (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, usnesení ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, usnesení ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Podle ustálené soudní praxe musí být řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (tj. u práva na plnění závazku podle §392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn /ode dne splatnosti pohledávky/), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. §408 odst. 1, 2 obch. zák.).
Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“), je kogentní ustanovení §408 obch. zák. Podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce.
Aplikace §402 až 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, je v projednávané věci (týkající se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena §408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná ustanovení“ obchodního zákoníku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007).
Přihláška věřitelovy pohledávky v konkurzu vedeném na majetek dlužníka proto nemá vliv na konec promlčecí doby ve smyslu ustanovení §408 obch. zák. a námitka dovolatele týkající se stavení běhu promlčecí lhůty tak není důvodná.
Návrh na exekuci byl tedy podán po uplynutí promlčecí doby a exekuci je třeba podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. zastavit. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání, jenž není důvodné, zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; oprávněný na jejich náhradu právo nemá a povinným (ani soudnímu exekutorovi) náklady v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu