ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1887.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1887/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné P. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému V. V., pro částku 14.995,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. Nc 4172/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 4. 2004, č. j. 24 Co 167/2004-42, takto:
I. Dovolání proti II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 26. dubna 2004, č. j. 24 Co 167/2004-42, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 26. dubna 2004, č. j. 24 Co 167/2004-42, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně ve věci samé změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud ve věci samé (výrok I.) změnil usnesení z 19. 8. 2003, č. j. Nc 4172/2003-20, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci na majetek povinného, a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že oprávněná neprokázala splnění své vzájemné povinnosti (§43 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., dále též jen „exekuční řád“) – zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že splnění vzájemné povinnosti oprávněného nelze prokázat notářským zápisem osvědčujícím prohlášení samotného oprávněného, že svou vzájemnou povinnost splnil, nýbrž že toto prohlášení musí formou notářského zápisu, případně alespoň soukromou listinou obsahující jeho ověřený podpis, učinit naopak povinný. Výroky II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V dovolání, jímž napadla výslovně též výroky o náhradě nákladů řízení, oprávněná namítá, že řízení bylo stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí „je založeno na nesprávném právním posouzení věci.“ Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje v tom, že soud neprovedl důkaz jí předloženou listinou, a to „zprávou ohledně předání věci povinnému a jeho chování při návštěvě,“ a důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v aplikaci nesprávné právní normy, totiž §72 odst. 1 písm. g) a §79 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „notářský řád“) namísto správného ustanovení §80 tohoto předpisu, z něhož ovšem nevyplývá podmínka osobní přítomnosti notáře osvědčovanému skutkovému ději.
V části, v níž dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení (II., III.), není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 o.s.ř., neboť se v této části nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože nejde o případy v jejich taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se nákladů řízení odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání směřující do měnícího výroku napadeného usnesení (přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) důvodné není.
Protože vady vyjmenované v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. namítány nejsou a ze spisu nevyplývají, je při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) předmětem dovolacího přezkumu pouze právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná – předložila-li namísto písemného potvrzení povinného o splnění její vzájemné povinnosti pouze notářské osvědčení o jejím prohlášení, že věc (videokamera, k jejímuž vydání byla titulem zavázána) se nachází v držení povinného – splnění své vzájemné povinnosti ve smyslu §43 odst. 1 exekučního řádu vskutku neprokázala.
Právní posouzení (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze exekuci nařídit jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
O vzájemné plnění obou účastníků (zde o zaplacení částky 14.995,10 Kč s příslušenstvím /povinný/ oproti vydání videokamery /oprávněná/, jak byli účastníci zavázáni rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 22. 3. 2002, č. j. 3 C 47/2001-44, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 11. 2002, č. j. 22 Co 429/2002-64) jde zejména u synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo kdo je připraven jej splnit (§560 občanského zákoníku). Protože soud při nařízení exekuce, k němuž dochází zpravidla bez nařízení jednání a bez slyšení povinného, nemůže zkoumat, zda oprávněný svou vzájemnou povinnost vůči povinnému splnil nebo je připraven ji splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti při nařízení exekuce prokázat. Splnění vzájemné povinnosti, popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům §43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny.
Z dikce ustanovení §43 odst. 1 exekučního řádu (srov. „…jen prokáže-li oprávněný…“) vyplývá, že důkazní povinnost spočívá na oprávněném; je tedy jen logickým důsledkem uvedeného, že k unesení důkazního břemene nepostačí prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem podle §80 notářského řádu (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 2. 1975, sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1976 pod poř. č. 31). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, tedy nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je pro oprávněného žaloba o určení (§80 písm. c/ o.s.ř.), že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
Protože dovolatelka vycházela ze závěru jiného, je nepřípadná její argumentace, že soud použil nesprávná ustanovení §72 odst. 1 písm. g) a §79 odst. 2 notářského řádu namísto (podle ní) správného ustanovení §80 tohoto předpisu, případně že toto posléze uvedené ustanovení nesprávně vyložil. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na aplikaci a interpretaci uvedených ustanovení notářského řádu, nýbrž na závěru, že oprávněná neunesla důkazní břemeno stran svého tvrzení o splnění její vzájemné povinnosti, tedy povinnost uloženou jí ustanovením §43 odst. 1 exekučního řádu.
Z téhož důvodu je nepřípadná dovolatelčina výtka, že „soud měl k dispozici zprávu ohledně předání věci povinnému a o jeho chování při návštěvě.“ Spatřovala-li snad dovolatelka v neprovedení tohoto důkazu vadu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak je tato námitka (kromě toho, že se v exekučním řízení – až na výjimky, k jejichž existenci však není v souzené věci důvodu – neprovádí dokazování) nepřípadná již proto, že ani takováto soukromá listina důkazem způsobilým prokázat splnění vzájemné povinnosti není.
Protože odvolací soud dovoláním předestřenou otázku vyřešil správně, a protože jeho výklad ustanovení §43 exekučního řádu (obsahově shodného s ustanovením §262 o.s.ř.) je v souladu se standardní judikaturou, dovolací námitky neobstojí; Nejvyšší soud tedy – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu