ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1943.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1943/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. M. proti povinné A. M., s.r.o., zastoupené advokátkou, pro částku 68.932,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 11 Nc 5118/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 12. 1. 2005, č.j. 29 Co 691/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 1. 10. 2004, č.j. 11 Nc 5118/2003-33 (jímž okresní soud zamítl návrh na zastavení a odklad exekuce a povinnou zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že byla-li první část vymáhané pohledávky splatná 5. 6. 1995 a část druhá 15. 6. téhož roku a byla-li celá pohledávka k žalobě ze 4. 6. 1999 přiznána vykonávaným rozsudkem z 10. 2. 2000, pravomocným 19. 4. téhož roku, pak – protože návrh na exekuci byl podán 28. 2. 2003, tedy v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), právo promlčeno není a návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. je tak nedůvodný.
V dovolání (směřujícím výslovně i do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení), jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., povinná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že právo promlčeno není. Podle jejího názoru již právo pro promlčení vykonat nelze, jelikož bylo soudem pravomocně přiznáno, řečeno dikcí ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., „později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby“. Tento pojem užitý uvedeným ustanovením ovšem dovolatelka vykládá jako „později než tři měsíce před uplynutím obecné čtyřleté promlčecí doby“ stanovené v §397 obch. zák. S poukazem na tato (jakož i další ustanovení, a to §392 a §402 obch. zák.) povinná dovozuje, že nepodala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce ve tříměsíční lhůtě předepsané ustanovením §408 odst. 2 in fine obch. zák., tedy „do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být (exekuční řízení) zahájeno“ nýbrž až „cca tři roky poté, co se rozhodnutí stalo vykonatelným“, je její právo promlčeno.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinná, jež přípustnost dovolání dovozovala pouze z ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., nikoli však již z jeho odstavce druhého, ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle ustanovení §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Již systematický výklad zařazení ustanovení §391 a §397 do téhož (totiž třetího) oddílu jedenáctého dílu první hlavy třetí části obchodního zákoníku nemůže vést k závěru jinému, než že čtyřletá obecná promlčecí doba je dobou, v níž je třeba právo uplatnit u soudu, případně rozhodčího orgánu, tedy v nalézacím řízení. Tomu také odpovídá ustálená soudní praxe, jež za „úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení“ (§402 obch.zák.) pokládá návrh, resp. žalobu (§79 odst. 1 o.s.ř.), nikoli tedy návrh na výkon rozhodnutí.
Naproti tomu v souzené (exekuční) věci jde o otázku, kdy se promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, a tedy (potažmo), kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aniž by se vystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aniž by výkon rozhodnutí mohl být posléze pro promlčení zastaven.
Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (exekuci), a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení §408 odst. 2, zařazené ovšem v jiném, totiž pátém oddílu téhož dílu, hlavy a části obchodního zákoníku. Ze zařazení tohoto ustanovení, poskytujícího k podání návrhu na výkon rozhodnutí pro tam uvedené případy (o něž však v předmětné věci nejde, jelikož oprávněné bylo právo pravomocně přiznáno dříve než tři měsíce před uplynutím /ovšem, viz níže, desetileté/ promlčecí doby) ještě další, a to tříměsíční lhůtu, za ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., zakotvující desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák.
Ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. sice výslovně neříká, že rozhodnutí vydané v soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, lze soudně vykonat, bylo-li exekuční řízení zahájeno v desetileté lhůtě, ale pro tam uvedené případy (o něž, viz výše, v souzené věci nejde) dokonce stanoví prodloužení promlčecí doby (o tři měsíce ode dne, kdy vykonávací řízení mohlo být zahájeno). Touto „promlčecí dobou“, o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. – logicky – není obecná čtyřletá doba (§397 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž doba desetiletá, upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu, tedy v ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006, pod poř. č. 13, případně usnesení téhož soudu z 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, nebo usnesení ze 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, v němž Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznané v soudním či rozhodčím řízení v posledních třech měsících plynutí desetileté doby uvedené v §408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí, se nepromlčí, podá-li oprávněný návrh na nařízení exekuce ve lhůtě tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí).
Z uvedeného vyplývá, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých (nikoli ovšem předmětném) případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§408 odst. 2 obch. zák.). Dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li, že v exekučním řízení se uplatní čtyřletá lhůta podle §397 obch. zák., jelikož při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na výkon rozhodnutí, tedy právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě – řečeno dikcí ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. – určené k uplatnění práva (podáním žaloby, jíž se nalézací řízení teprve zahajuje).
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Jelikož část usnesení odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé, bylo dovolání výslovně směřující i do této části napadeného usnesení jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto. Dovolání (ostatně stejně nepřípustné, srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod poř. č. 233) směřující do části napadeného usnesení týkající se odkladu exekuce zůstalo pouze ohlášeno, avšak provedeno nebylo, dovolací soud se jím tedy nezabýval.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu