ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1981.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1981/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci žalobce O. U., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. M. T., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 101.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 6/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2002, č. j. 15 Co 1320/2002-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.965,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se poddlužnickou žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná, do jejíž notářské úschovy byly složeny peníze ve prospěch jeho dlužníka (společnosti G., a. s., zavázané zaplatit mu částku 46.054,- Kč s příslušenstvím vykonatelným rozsudkem sp. zn. 7 C 63/98, jehož exekuce podle §312 a násl. občanského soudního řádu byla nařízena pravomocným usnesením sp. zn. 27 E 638/2001), svou povinnost poddlužníka nesplnila, a – ač jí to jako dlužnici povinného exekuční soud uložil – peníze žalobci nevyplatila.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím pak krajský soud změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu ze 14. 3. 2002, č. j. 3 C 6/2002-28, tak, že žalobu – s odůvodněním, že mezi notářkou a osobou, v jejíž prospěch byly peníze do notářské úschovy složeny, právní vztah neexistuje – zamítl. Odvolací soud (vycházející z názoru, že přijetím peněz do notářské úschovy podle ustanovení §85 a násl. notářského řádu vzniká vztah pouze mezi notářem a žadatelem /složitelem/, jedině jehož pokyny je notář vázán) neakceptoval ani názor soudu prvního stupně, že úschova podle ustanovení §85 notářského řádu je „jinou skutečností uvedenou v zákoně“ ve smyslu §489 občanského zákoníku zakládající závazkový vztah mezi notářem a osobou, v jejíž prospěch byly peníze složeny. Jestliže tedy notářka dlužníkem povinného (společnosti G., a. s., ve vztahu k níž vedl žalobce /úspěšně/ nalézací a posléze i vykonávací /podle §312 a násl. o.s.ř./ řízení) není, nemůže ani být, uzavřel odvolací soud, úspěšná poddlužnická žaloba oprávněného vůči notáři jakožto dlužníku povinného. S námitkou, že pohledávka společnosti G., a. s. za žalovanou není pohledávkou nepodléhající výkonu rozhodnutí ve smyslu §317 o.s.ř., se odvolací soud vypořádal závěrem, že žalovaná se nebránila argumentací opřenou o ustanovení §317 o.s.ř., nýbrž námitkou, že pohledávka (vůbec) neexistuje.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž uplatňuje dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru o neexistenci právního vztahu mezi žalovanou a společností G., a. s.; podle dovolatele je totiž „nepochybné, že po splnění podmínek obsažených v protokolu o přijetí peněz do notářské úschovy budou zbývající peníze žalovanou poukázány výlučně společnosti G., a. s.“, lze tedy „tuto situaci podřadit pod ustanovení §489 obč. zákoníku, tedy vzniku závazkového vztahu na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností konkrétního případu.“ V závěru dovolání žalobce zdůraznil, že předmětná pohledávka není ve výčtu těch, jež nepodléhají výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §317 o.s.ř.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že mezi notářem a osobou, v jejíž prospěch jsou do notářské úschovy složeny peníze, neexistuje právní vztah, že tedy notář není dlužníkem této osoby (v předchozím exekučním řízení povinného) a tudíž ani poddlužníkem žalobce (oprávněného).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Závěr odvolacího soudu, že přijetím peněz do úschovy peněz vzniká právní vztah pouze mezi notářem a složitelem (žadatelem), je správný. Tento závěr a na něj navazující výklad na str. 3 napadeného rozsudku (č. l. 49 shora) lze vzhledem k dovolací námitce (žádným argumentem, jímž by se žalobce vypořádal s jednotlivými na sebe navazujícími dílčími závěry odvolacího soudu, ostatně neodůvodněné) doplnit jen v tom směru, že osoba, v jejíž prospěch byly peníze do úschovy složeny, by se účastnicí vztahu s notářem mohla stát jedině na základě tzv. svěřenské smlouvy, kterou uzavírá notář s oběma osobami, tedy složitelem i oprávněným; taková smlouva však (a netvrdí to ani sám dovolatel), jak vyplývá ze spisu, uzavřena nebyla.
Důvodná není ani dovolací argumentace ustanovením §489 obč. zák., z jehož demonstrativní povahy žalobce dovozuje, že závazkový právní vztah může vzniknout „na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností konkrétního případu.“ Dovolatel totiž pomíjí, že oněmi jinými skutečnostmi (než v ustanovení §489 obč. zák. výslovně uvedenými, tj. smlouvou, způsobenou škodou či bezdůvodným obohacením), z nichž vznikají závazky, nejsou kterékoli (jak uvádí žalobce) „skutečnosti vyplývající z okolností konkrétního případu“, nýbrž jen skutečnosti v zákoně výslovně stanovené. Složení peněz do notářské úschovy takovouto skutečností zakládající vztah mezi notářem a další (od složitele odlišnou) osobou – jak patrno z ustanovení §§85-88 notářského řádu – není. Namítá-li žalobce konečně, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i z hlediska ustanovení §317 o.s.ř., je dovolání v této části nedůvodné již proto, že na právním posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení napadené rozhodnutí nespočívá.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud, jestliže žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované zamítl, věc posoudil správně, a že se tedy žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 6, věta před středníkem o.s.ř. rozsudkem zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalované podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 9.890,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3, odst. 1, bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu