ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.20.99.1
sp. zn. 20 Cdo 20/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobců A/ M. A., a B/ P. A., zastoupených advokátem, proti žalovanému městu B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 155/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 1998, č. j. 13 Co 403/97-53, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 1998, č. j. 13 Co 403/97-53, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 10. února 1997, č. j. 22 C 155/96-36, tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky parcely parc. č. 818 zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 216 pro obec B., katastrální území S. B., se zamítá i ve vztahu k pozemkům dříve evidovaným jako parcela p.č. 251 - stavební plocha a parcela p.č. 402/6 - zahrada, oběma zapsaným v knihovní vložce č. 230 pro obec B., katastrální území S. B., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. února 1997, č. j. 22 C 155/96-36, určil, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky parcely p.č. 818, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví (dále jen "LV") č. 216 pro obec B., katastrální území S. B., a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zavázal žalobce. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který z ustanovení §20 a §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "katastrální zákon"), dovodil, že parcela dřívějšího p.č. 402/4 (o níž žalovaný tvrdí, že je v jeho vlastnictví, a z níž sloučením do parcely dřívějšího p.č. 251 a posléze přečíslováním vznikla předmětná parcela nyní p.č. 818), není-li - pod samostatným parcelním číslem - vedena v (nynějším) katastru nemovitostí, není věcí v právním smyslu, v důsledku čehož pak uzavřel, že (spolu)vlastníky sloučené a přečíslované parcely nyní p.č. 818 jsou žalobci. Odvolací soud naopak zdůraznil, že (podle jeho názoru bez ohledu na to, zda dřívější - dosud ovšem ve zjednodušené evidenci současného katastru nemovitostí pod dosavadním číslem vedená - parcela p.č. 402/4 je samostatnou věcí v právním smyslu) zahrnuje-li nynější, po ukončení obnovy operátu evidence nemovitostí p. číslem 818 označená parcela o velikosti 513 m2 "...výměru přesahující rozsah, v jakém mohl nabýt a nabyl vlastnictví k téže nemovitosti právní předchůdce žalobců...", žaloba domáhající se určení vlastnictví k celé této parcele důvodná být nemůže, jelikož žalobci mohli vlastnictví k předmětné parcele nabýt pouze v rozsahu, v jakém byl převodce (jejich právní předchůdce) oprávněn s ní nakládat.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž uplatnili dovolací důvody "...v souladu s ustanovením §241 odst. 1, odst. 2 písm. c), d)" /správně podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c), d)/ o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle písmene c) uvedeného ustanovení žalobci spatřují v "nerespektování" skutkového zjištění soudu prvního stupně, který "...dovodil, že parcela č. 402/4 není vedena v katastru nemovitostí a tudíž není věcí ve smyslu práva". Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelé spatřují v názoru odvolacího soudu, že "...není rozhodující, zda předmětná parcela, v předcházejícím označení 402/4, je či není věcí ve smyslu práva".
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. května 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné, byť pouze zčásti a jen podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.) včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (vadám, jež řízení činí zmatečným), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Uvedené vady dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu bylo tedy posoudit, zda jsou dány žalobci uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, případně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod poř. č. 161).
Jestliže dovolatelé - argumentem, že odvolací soud nerespektoval skutkové zjištění soudu prvního stupně o neexistenci zápisu parcely p.č. 402/4 v katastru nemovitostí - mínili namítnout, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jelikož výsledek hodnocení důkazu odvolacím soudem - protože pominul rozhodnou skutečnost vyšlou v řízení najevo - neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., pak této námitce přisvědčit nelze. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž nikterak nevyplývá, že by odvolací soud ohledně zápisu parcely č. 402/4 učinil zjištění opačné od zjištění soudu prvního stupně, tedy že by parcela p.č. 402/4 v současném katastru nemovitostí zapsána byla; odvolací soud pouze vycházel ze zjištění, že tato parcela vedená v původním katastru (tedy pozemkovém katastru zřízeném zákonem č. 177/1927 Sb.) je evidována i nyní, a to - ve smyslu ustanovení §27 odst. 3 současného katastrálního zákona - zjednodušeným způsobem, s využitím údajů původního katastru (zkráceně - viz č.l. 23 - "PK"), tedy pod parcelním číslem 402/4. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tak v souzené věci dán není.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. žalobci spatřují v právním posouzení odlišném od posouzení věci soudem prvního stupně, který - veden dílčím závěrem, že není-li parcela původního p. č. 402/4 vedena v současném katastru nemovitostí, nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu - dovodil, že vlastníky celé parcely nynějšího p.č. 818, o níž měl zjištěno, že vznikla sloučením parcel tehdejších p.č. 402/4, 251 a (zčásti) 402/6, jsou v důsledku kupní smlouvy žalobci.
V tomto ohledu dovolání - byť pouze částečně (žalobci se domáhají zrušení napadeného rozsudku v plném rozsahu) - důvodné je.
Podle ustanovení §118 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák") jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení §119 odst. 1, 2 obč. zák.). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly (viz. §1 odst. 1 písm. a/, §3 písm. a/, b/, §4 a §27 písm. a/ katastrálního zákona). Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho ustanovením §27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Naopak, judikatura výslovně počítá se závěrem, že věcí v právním smyslu může být i pozemek, který je pouze částí parcely (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2000, pod poř. č. 40, podle něhož je způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva i pozemek, který je částí parcely). Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 1998, pod poř. č. 26) dokonce (pro účely posouzení správnosti /určitosti/ a úplnosti žaloby o vydání nemovitosti, jíž má být část pozemku) hovoří konkrétně o "části pozemku - dříve samostatné pozemkové parcele, později sloučené s jinými pozemky"; požadavku náležité identifikace nemovitosti přitom podle tohoto rozhodnutí odpovídá uvedení údajů z (dřívější) evidence v pozemkové knize, a tedy i v bývalém pozemkovém katastru.
Závěr, že pozemek, který je částí parcely, je samostatnou věcí v právním smyslu, vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 19. března 1997, sp. zn. II. ÚS 82/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, díl prvý, pod poř. č. 31), podle nějž je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení či přeparcelování, resp. přečíslování.
Jak je patrno z posledního odstavce na straně 3 a prvního odstavce na straně 4 napadeného rozsudku, odvolací soud učinil (z tzv. identifikace parcel, tedy listiny vydané dne 10. prosince 1996 pod č. 1096-96/62170 katastrálním úřadem ve smyslu ustanovení §27 písm. h/ katastrálního zákona, viz příloha č. 8 spisu) skutkové zjištění, že současná parcela p.č. 818 - zastavěná plocha o výměře 513 m2 byla (spolu s parcelou p.č. 819 - zahrada o výměře 632 m2) vytvořena z původní parcely p. č. 402/4 - ostatní plocha a cesta o výměře 64 m2 zapsané v knihovní vložce č. 211 a parcel zapsaných v knihovní vložce 230, tj. parcely p. č. 251 - zastavěná plocha o výměře 400 m2 a parcely p. č. 402/6 - zahrada o výměře 669 m2. Odvolací soud též zjistil, že na stejném listě vlastnictví jako parcela č. 818, tedy na LV 857, je ve zjednodušené evidenci (§27 odst. 3 katastrálního zákona) jako součást parcely p. č. 818 zapsána parcela p. č. 402/4 o výměře 64 m2. Tento skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstává nedotčen (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Totéž platí o skutkovém zjištění, že právní předchůdce žalobců nabyl děděním v roce 1977 vlastnictví pouze k parcelám tehdejších p.č. 251 a 402/6, a že k přečíslování parcel p.č. 402/4, 251 a 402/6 na parcely č. 818 a 819 došlo teprve v roce 1980 po dokončení obnovy operátu evidence nemovitostí (jíž, jak plyne z ustanovení §5 odst. 7 katastrálního zákona, nemohou být dotčeny právní vztahy, není-li jejich změna doložena listinou, o kterýžto případ v souzené věci nejde).
Platí-li výše uvedené zásady, že pozemek (v současném katastru nemovitostí parcelním číslem neoznačený), který je částí parcely, samostatnou věcí v právním smyslu být může, a že tohoto charakteru nepozbývá v důsledku sloučení či přečíslování, pak - byla-li na žalobce (kromě jiných nemovitostí) převedena "parcela p.č. 818", vzniklá sloučením kromě parcel p.č. 251 a (zčásti) 402/6 právě také parcely p.č. 402/4, zatímco právní předchůdce žalobců děděním nabyl vlastnictví (kromě jiných nemovitostí) pouze k parcelám tehdejších p. č. 251 a 402/6 - je názor odvolacího soudu, že žalobci mohli nabýt vlastnictví k parcele p.č. 818 pouze v rozsahu, v jakém je nabyl jejich právní předchůdce, správný.
V tomto rozsahu, bylo-li v rámci žaloby o určení vlastnictví k parcele nynějšího p. č. 818 žalováno určení vlastnictví i k pozemku dříve evidovanému pod parc. č. 402/4, se tedy žalobcům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tudíž v tomto rozsahu - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§243b odst. 1 věta první a odst. 5 o. s. ř.).
Totéž však již neplatí o dalším závěru odvolacího soudu, že totiž žaloba o určení vlastnictví k parcele nynějšího p. č. 818 - přesto, že vznikla sloučením (také) parcel p. č. 251 a (zčásti) 402/6, jež vlastnil, jak bylo v řízení prokázáno, právní předchůdce žalobců - je nedůvodná v plném rozsahu. Jestliže totiž žalobci platně nabyli vlastnictví k parcelám dříve evidovaným pod p.č. 251 a 402/6, pak - právě s ohledem na výše uvedený závěr o rozdílu mezi pozemkem a parcelou - jejich žaloba na určení vlastnictví k parcele nynějšího p.č. 818 zčásti, a to v rozsahu pozemků dříve evidovaných jako parcely p.č. 251 a 402/6, důvodná je a v tomto směru je tudíž posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), byl napadený rozsudek v této části podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.), v němž se odvolací soud bude muset zabývat nejprve otázkou naléhavého právního zájmu (§80 písm. c/ o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová