ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2079.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2079/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné C.-2, Ltd., zastoupené advokátem, proti povinné J. P., zastoupené advokátem, pro 798.693,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5457/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005, č.j. 30 Co 336/2005-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 6. 2005, č.j. 21 Nc 5457/2005-119, v částech, jimiž okresní soud co do 798.693,97 Kč (jistiny pohledávky) a co do 1.051.306,10 Kč (33 % úroky z prodlení z 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003) zastavil exekuci (nařízenou usnesením ze dne 24. 3. 2005, č.j. 21 Nc 5457/2005-10) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky; oprávněnou zavázal k náhradě nákladů vzniklých povinné v odvolacím řízení. Odvolací soud – po doplnění dokazování zprávou ČSOB, a. s., z 23. 11. 2005 – převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že povinná v souladu s ustanovením §330 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), určila, že částkou 1.850.000,- Kč plní dluh přiznaný exekučním titulem v pořadí jistiny z úvěrové smlouvy a jejího příslušenství. Protože úroky ke dni plnění činily 1.714.294,15 Kč, zanikl dluh povinné v rozsahu jistiny (798.693,97 Kč) a části příslušenství (1.051.306,10 Kč představující 33 % úroky z prodlení z 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003); v této části pohledávka přiznaná podkladovým rozsudkem zanikla a předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g), odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), byly splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že celou platbu (1.850.000,- Kč) „započetl“ na úhradu vymáhaného dluhu
a nezabýval se částí pohledávky ze smlouvy o úvěru, která exekučním titulem přiznána nebyla, přestože text kupní smlouvy obsahoval určení platby na „nesplacenou jistinu úvěru“ ve výši 1.850.000,- Kč. Celá jistina poskytnutého úvěru však činila 1.500.000,- Kč, přičemž exekuční titul přiznal splátky jistiny a příslušenství splatné do 31. 12. 1995, a to část jistiny úvěru ve výši 408.000,- Kč, řádný úrok ve výši 279.994,64 Kč, úrok z prodlení ve výši 110.699,33 Kč, úroky z prodlení ve výši 33 % z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do zaplacení (ke dni přijetí platby, tj. k 25. 8. 2003, činily 1.714.294,14 Kč) a náklady nalézacího řízení 40.210,- Kč. Projev vůle povinné vyjádřený slovy posoudil odvolací soud – „dle nezjištěné vůle povinné a v rozporu s jazykovým projevem“ – ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nesprávně. Podle dovolatelky je právní úkon povinné (určení závazku, který plní) neplatný buď v části přesahující jistinu úvěru pro nemožnost plnění (§37 odst. 2, §41 obč. zák.), nebo zcela pro neurčitost a nesrozumitelnost (§37 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na to – ve smyslu §330 obch. zák. – je třeba v prvním případě dovodit, že povinná plnila celou jistinu úvěru a zbylých 350.000,- Kč použila na uhrazení nejdříve splatných úroků a úroků z prodlení, tj. přiznaných exekučním titulem, a to na řádný úrok ve výši 279.994,64 Kč a na část úroku z prodlení ve výši 70.005,36 Kč; z částek uvedených v exekučním titulu zůstanou tak neuhrazeny úroky z prodlení ve výši 1.754.988,11 Kč, jež dále nenarůstají, a náklady nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč, tj celkem 1.795.198,11 Kč, která má být vymožena exekucí. Ve druhém případě mělo být plnění ve výši 1.677.998,- Kč použito na zaplacení řádných úroků a poplatků a plnění ve výši 172.002,- Kč na úroky z prodlení naběhlé do 31. 3. 1996, což se na částkách přiznaných exekučním titulem projeví tak, že neuhrazeny zůstanou jistina ve výši 408.000,- Kč, úroky z prodlení ve výši 1.652.991,47 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč a dále narůstají úroky z prodlení ve výši 33 % z částky 408.000,- Kč od 26. 8. 2003 do zaplacení. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinná se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V projednávaném případě se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž dospěl na základě provedených (listinných) důkazů soud prvního stupně. Nebylo sporu o tom, že smlouvou o úvěru ze dne 20. 9. 1994, č. 940182018, kterou uzavřela s právní předchůdkyní oprávněné, získala povinná úvěr ve výši 1.500.000,- Kč a že exekučním titulem, tj. rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2000, č.j. 5 Cm 377/99-21, byla povinná zavázána zaplatit právní předchůdkyni oprávněné částku 798.693,97 Kč s 33 % úroky z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do zaplacení a na nákladech nalézacího řízení 40.210,- Kč. Sporné nebylo ani to, že povinná zaplatila dne 25. 8. 2003 částku 1.850.000,- Kč, resp. že na označený účet právní předchůdkyně oprávněné uhradili uvedenou částku manželé B., jako kupující podle ujednání v kupní smlouvě ze dne 28. 7. 2003, jíž jim povinná prodala nemovitosti, které byly zatíženy zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy. Kupní smlouvu měla právní předchůdkyně oprávněné k dispozici, takže jejím prostřednictvím povinná ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 a 2 obch. zák. ve vztahu k zástavní věřitelce určila, že částkou 1.850.000,- Kč plní dluh z exekučního titulu („nesplacenou jistinu úvěru“).
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle
a okolností mimo samotnou listinu se nalézajících, jde o skutkové zjištění (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73). Takovým zjištěním je v daném případě skutkový závěr, že povinná v listině (kupní smlouvě) vůči právní předchůdkyni oprávněné projevila (určitě a srozumitelně) vůli částkou 1.850.000,- Kč splnit dluh z exekučního titulu, a to v pořadí jistiny a příslušenství. Dovolatelka brojí proti tomuto skutkovému závěru odvolacího soudu a staví proti němu vlastní (jiná) skutková tvrzení, jež ústí v závěr o neplatnosti jednostranného právního úkonu (určení dlužníka, který z více závazků plní). I když zpochybnila – v konečném důsledku – právní závěr odvolacího soudu o předpokladech zániku závazku plněním dlužníka, vyšla z předpokladu existence jiného („správně“ zjištěného) skutkového stavu. Skutkové námitky, ať již podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo podle §241a odst. 3 o.s.ř., jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nevýznamné, takže i právní oponentura (důsledky plynoucí z nich v poměrech ustanovení §330 odst. 1 a 2 obch. zák.), kterou z nich dovolatelka dovozuje, je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenná.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §271 o.s.ř. Povinné přísluší náhrada nákladů jen za podmínky, že vynaložené náklady nesou znaky nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.). O takové náklady však v daném případě nejde, jestliže vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení určující; tomu odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu