ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2084.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2084/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného C. ú. B., proti povinnému R. S., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného M. S., pro částku 4 084 336,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 19 E 885/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze 31. 1. 2005, č.j. 40 Co 1544/2004-71, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze 3. 1.
2003, č.j. 19 E 885/2001-35, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze 31. 1. 2005, č.j. 40 Co 1544/2004-71, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 3. 1. 2003, č.j. 19 E 885/2001-35, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinného, že k výkonu navržené platební výměry jsou „neplatné, resp. nicotné“ ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 písm. d/ a §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a tedy materiálně nevykonatelné, se odvolací soud vypořádal závěrem (viz poslední dva odstavce páté a první odstavec šesté strany napadeného usnesení /č.l. 75, 76/), že vykonávané správní akty žádnou z kvalifikovaných vad způsobilých založit jejich nicotnost či neplatnost (neúčinnost) netrpí.
V dovolání (směřujícím výslovně proti rozhodnutím soudů obou stupňů), jehož přípustnost – aniž však vysvětlil, které právní otázce přisuzuje zásadní právní význam – odůvodnil poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že vykonávané platební výměry netrpí žádnými vadami způsobilými založit jejich nicotnost a tedy i materiální nevykonatelnost. Podle jeho názoru tato rozhodnutí takovými vadami trpí, a dovolatel je (kromě toho, že platební výměry obsahují zkratky „SPD“ a „DPH“, jež jsou bez odkazu na právní předpis podle něj „zcela neurčitého obsahu“) spatřuje v „neuvedení zpřesňujících právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a neuvedení všech účastníků řízení“, v „nedostatečném označení vydavatele rozhodnutí (v záhlaví je označen „Celní úřad B. – dálnice“ bez uvedení IČ a sídla, zatímco u podpisu je otištěno razítko s označením „Celní úřad B.“), a konečně v okolnosti, že „u podepsaného správce daně není uvedeno v rozporu s ust. §32 odst. g/ zákona o správě daní jméno, příjmení a funkce tohoto pracovníka“. Uvedené vady podle názoru povinného „považuje zákonodárce za tak zásadní, že s nimi spojuje neplatnost takového rozhodnutí (ust. §32 odst. 7 daňového řádu)“.
Pokud jde tu část dovolání, jíž povinný brojí proti usnesení okresního soudu, je nutno řízení v této části zastavit. Z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný, jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil, však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak vyplývá z obsahu spisu, všechny vykonávané platební výměry byly vydány dne 25. října 1995 a v odvolacím řízení (s výslovnými odkazy na ustanovení správního řádu) potvrzeny dne 29. 4. 1996, tedy za účinnosti celního zákona č. 13/1993 Sb. před jeho novelizací provedenou s účinností od 1. 7. 1997 zákonem č. 113/1997 Sb. Podle ustanovení §320 celního zákona ve znění před touto novelizací platilo pro řízení před celními orgány, že ve věcech celních přestupků se použije zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v ostatních věcech obecné předpisy o správním řízení, tedy správní řád (viz poznámka č. 1). Teprve od 1. 7. 1997 začalo platit, že při rozhodování (kromě jiného) o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, pokut a skladného se použil obecný předpis o správě daní a poplatků, tedy zákon ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného plyne, že při posuzování, zda vykonávané platební výměry obsahují náležitosti požadované zákonem, nebylo možno aplikovat ustanovení §32 zákona č. 337/1992 Sb., nýbrž ustanovení §47 správního řádu; ten však ani v tomto, ani v jiném svém ustanovení institut neplatnosti rozhodnutí – narozdíl od §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. – nezakotvuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1280/2003, stížnost proti němuž byla usnesením Ústavního soudu z 5. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 501/04, odmítnuta), je tedy dovolatelův poukaz na ustanovení „§32 odst. g/“ (správně §32 odst. 2 písm. g/) a §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nepřípadný.
Dovolatelem namítané vady nejsou ovšem způsobilé založit ani „obecnou“ nicotnost vykonávaných platebních výměrů. Judikatura (viz níže), jakož i teorie správního práva procesního, jsou totiž zajedno v tom, že absence některé z náležitostí požadovaných pro rozhodnutí ustanovením §47 správního řádu může způsobit jeho nicotnost či neúčinnost jen je-li vada zásadní; takovou však není rozpor mezi označením správního orgánu v záhlaví rozhodnutí a jeho označením na úředním razítku (pokud jde o námitku absence jména, příjmení a funkce pracovníka vydávajícího rozhodnutí, ta nemá oporu ve spise, jelikož vykonávané platební výměry tyto náležitosti obsahují).
Pokud jde o námitku „neuvedení zpřesňujících právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno“, ta rovněž nemá oporu ve spise. Na příslušná hmotněprávní ustanovení totiž celní úřad v každém vykonávaném platebním výměru odkazuje (viz poukaz na ustanovení §240 odst. 1 a §240 odst. 3 písm. d/ celního zákona a v rozhodnutí o odvolání poukaz na §2 písm. n/, §140 odst. 1, 2 a §240 odst. 3 téhož předpisu). Ze žádného ustanovení správního řádu také nelze dovodit, že by z výroku rozhodnutí celního úřadu mělo vyplývat, z jakých dílčích částek sestává částka výsledná, k jejímuž zaplacení byl účastník zavázán (povinný nic, a tedy ani neplatnost platebních výměrů pro jejich neurčitost v tomto směru nenamítal ani v odvoláních v celním řízení). Jak celková výše částky (a z tohoto hlediska pozbývá svého významu námitka, že u dílčích částek bylo použito nevysvětlených zkratek), tak lhůta k jejímu zaplacení i číslo účtu celního úřadu jsou v každém vykonávaném rozhodnutí uvedeny zcela určitě a přesně; z pohledu dovolatelem namítané neplatnosti, případně nicotnosti tudíž platební výměry žádnou z vad způsobilých založit nedostatek jejich materiální vykonatelnosti (§261a o.s.ř.) netrpí. Ve výše citovaném usnesení sp. zn. 20 Cdo 1280/2003 Nejvyšší soud také s odkazem na předchozí judikaturu zdůraznil, že při posuzování právních vad u správních aktů je nutno vycházet z předpokladu, že nicotnost správního aktu nezpůsobuje kterákoli jeho vada, a že je tedy třeba přihlížet ke kvalitě jednotlivých nedostatků. Pouze závažné, kvalifikované vady mají za následek nicotnost správního aktu, zatímco nedostatky menší vážnosti ji nezpůsobují. S ohledem na požadavek právní jistoty se tedy uplatňuje zásada presumpce správnosti aktů, podle níž jsou tyto akty považovány za bezvadné, tedy mající právní účinky, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny (k tomu srov. také rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 109/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1999 a 2/2000 pod poř. č. 9 a 11). Uvedená judikatura zaujala též závěr, že věcnou správnost správního aktu soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat není a že tedy zkoumá jen to, zda (vůbec) jde o správní akt, zda se tedy nejedná o tzv. paakt, zda tento akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Překročení mezí pravomoci správního orgánu dovolatel nenamítá a nedostatek vykonatelnosti spatřuje jedině v nicotnosti, případně neplatnosti správních aktů, o níž však, jak výše uvedeno, dovolací soud uzavřel, že dána není. Dovolatelova argumentace (uplatněná v dovolání „odkazem na předchozí podání“, a tedy i odvolání /č.l. 48/) ustanovením §511 občanského zákoníku a „zatajením dalších účastníků řízení“ (a z ní vyvozený další důvod „nicotnosti“ vykonávaných rozhodnutí) je nepřípadná již proto, že podle zde vykonávaných platebních výměrů je – nezávisle na závěru povinného o pluralitě dlužníků – jediným dlužníkem právě (a pouze) subjekt těmito výměry k plnění zavázaný.
Pokud jde o poslední čtyři odstavce dovolání, přednesy tam uvedené nejsou uplatněním způsobilých (v ustanovení §241a o.s.ř. taxativně vymezených) dovolacích důvodů.
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu