ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2107.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2107/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1/ T. j. S. L. a 2/ Č. s. t. v., o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 12 C 88/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.11.1996, č.j. 10 Co 341/96 - 100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti první žalované, které uložil povinnost vydat žalobkyni označenou nemovitost, zatímco žalobu o vydání téže nemovitosti proti žalovanému druhému zamítl.
K odvolání první žalované tento rozsudek odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k ní. Oproti soudu prvního stupně posoudil odlišně otázku, kdo je ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku osobou povinnou; podle jeho názoru jí první žalovaná není.
Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupená advokátem) namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže měl za to, že v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně nebyl právní moci. Žaloba obsahovala „alternativní návrh\", a rozsudek soudu prvního stupně ji nenutil podat odvolání, neboť na (první žalovanou) napadeném výroku byl závislý (zamítavý) výrok proti žalovanému druhému, a podle ustanovení §206 odst. 2 o.s.ř. měl být rovněž podroben odvolacímu přezkumu.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Dovolatelka neoponuje (rozhodnému) závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace první žalované, a v důsledku toho se neprotiví ani (samotnému) výroku, jímž byla žaloba proti ní zamítnuta. Odvolacímu soudu (toliko) vytýká, že se za těchto okolností omezil jen na výrok, první žalovanou výslovně napadený, a neotevřel přezkumu i (zamítavý) výrok proti žalovanému druhému, byť odvolání proti němu sama nepodala. Tím dovolatelka namítá, že odvolací soud, ačkoli tak učinit měl, nevydal výrok, jenž by byl výrazem posouzení její žaloby proti druhému žalovanému (ve svých důsledcích že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nezměnil, a žalobě proti druhému žalovanému nevyhověl).
Ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zakládá přípustnost dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, 2 o.s.ř. proti rozsudkům, jímž byl - za stanovených předpokladů - potvrzen. Společnou podmínkou je určitý, pozitivně stanovený, obsah napadnutelného výroku (kterým se mění nebo potvrzuje jiné rozhodnutí), a tuto podmínku logicky výrok, který chybí, resp. neexistuje, nesplňuje.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež přípustnost dovolání spojuje s přítomností tzv. zmatečnostních vad řízení, zde vyjmenovaných, přichází v úvahu pouze písmeno f/, podle kterého je dovolání přípustné, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Tak tomu je v případě, kdy odvolací soud v rozporu se zásadami, vyjádřenými v ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř., projedná odvolání v rozsahu užším, nesprávně nepřihlédaje k nutnosti meze odvolání překročit, jsou-li splněny zde stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2000). Musí tedy jít o situaci, kdy se odvolací soud cítí být vázán rozsahem odvolání, ačkoli buď a/ šlo o věc, v níž lze zahájit řízení bez návrhu, nebo b/ na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, nebo c/ jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo konečně d/ z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
O žádnou z uvedených situací v dané věci nejde. Řízení bez návrhu zahájit možné nebylo (písm. a/), žalovaní jsou účastníky zjevně samostatnými, nikoli nerozlučnými společníky podle §91 odst. 2 o.s.ř. (písm. c/), a podmínka určitého způsobu vypořádání mezi účastníky se neuplatní rovněž (písm. d/); ostatně dovolatelka - ve vztahu k žádné z těchto situací - netvrdí opak. Výroky soudu prvního stupně proti první žalované a proti žalovanému druhému nepředstavují navzájem ani výroky závislé (písm. b/), jak se dovolatelka (nesprávně) domnívá, neboť potřebná závislost musí být dána specifickou vázaností, vyplývající z hmotného či procesního práva (výrok o výživě nezletilého dítěte a výrok o jeho výchově, o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a o neplatnosti tohoto rozvázání, o nákladech řízení a o věci samé apod.). Závislost ve smyslu §212 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nezakládá sama o sobě okolnost, že žalobě - se zřetelem k povaze uplatněného nároku - lze vyhovět jen proti jednomu z více žalovaných.
Přípustnost dovolání tudíž nelze dovodit ani z ustanovení §237 o.s.ř.
Tím je odůvodněn v konečné podobě závěr, který byl výše předznamenán, že dovolání žalobkyně přípustné není. Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud nemohl než podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Ostatně dovolatelčiny námitky, vyjádřené v dovolání, neobstojí ani v rovině vlastní argumentace.
Pluralita žalovaných vystihuje - bez jakýchkoli pochybností - společenství samostatné (§91 odst. 1 o.s.ř.), a proti každému z nich žalobkyně uplatnila ve vzájemném vztahu samostatné nároky (se samostatným skutkovým základem), jež se vůči sobě, jmenovitě vylíčením rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o.s.ř.), liší; součástí těchto skutečností jsou totiž nejen ty, které předurčují postavení žalovaných (každého individuálně resp. rozdílně) jakožto povinných osob, tj. právních nástupců organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. (§2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb.), ale i skutečnosti, dokládající existenci individuálně určených výzev podle téhož ustanovení resp. podle ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., jejichž prostřednictvím se ze subjektivního práva teprve stává u soudu žalovatelný nárok.
Odvoláním první žalované tudíž nebyla dotčena právní moc výroku proti žalovanému druhému (§206 odst. 2, věta první, o.s.ř., neboť o případ podle věty druhé, jak plyne z předchozího, nejde), a proto suspenzívní účinky odvolání odvolací soud vymezil správně. Zásady, vyjádřené v odůvodnění judikátu uveřejněného pod č. 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se v dané věci neuplatní.
Poukaz dovolatelky na to, že šlo o alternativní návrh je nemístný již proto, že o alternativu může jít jen ve vztahu k žalobnímu návrhu, nikoli ve vztahu k více žalovaným subjektům; ti musí mít zajištěno, má-li jít o účastenství, skutečné postavení účastníků řízení, nikoli jen účastníků pro případ, že nastane určitá „alternativa\", či účastníků in eventum.
Z toho plyne, že i kdyby dovolání bylo přípustné, muselo by být jako nedůvodné zamítnuto. Ačkoli se žalobkyně domnívá, že výsledek sporu před soudem prvního stupně „ji nenutil\" podat odvolání, platí, že právě jen takový procesní postup (podání odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně) mohl odvolacímu soudu umožnit požadovaný přezkum.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalovaným, jimž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová